Jelikož romština neměla až donedávna písemnou formu, neexistovala ani žádná psaná literatura. O to bohatší však byla ústní slovesnost, která se dochovala (zejména na Slovensku, ovšem její tradice přetrvávají i v Čechách) až dodnes. Přispívala k tomu poměrná izolovanost Romů od okolního obyvatelstva, vysoká negramotnost a nedostupnost jiných zdrojů zábavy (divadlo, kino, televize). A tak žili ještě donedávna romští lidoví vypravěči, kteří měli velký repertoár nejrůznějších vyprávění. Jejich "nejvyšším" žánrem byly hrdinské příběhy, příležitostně však vyprávěli i krátké báchorky, obvykle humorné, ale i strašidelné, nejčastěji o zkušenostech s duchy zemřelých, případně vulgární anekdoty. Takováto vyprávění byla náplní nejrůznějších společných posezení, jichž se účastnila široká rodina, případně určitá část osady, bez rozdílu věku a pohlaví. Pravidelně se vyprávěly příběhy a anekdoty při "vartování" u zesnulého, ale i na křtinách, svatbách apod.

S prudkým nástupem jiných forem zábavy, zejména televize, ustupuje role tradičních lidových vypravěčů stále více do pozadí, avšak zejména kratší ústně-slovesné žánry žijí a rozvíjejí se dále.

O literatuře psané Romy na našem území až do roku 1969 toho není mnoho známo. Dochoval se pouze romský překlad Skutků apoštolských z roku 1936, který pořídil moravský Rom Antonín Daniel. Zdá se tedy, že fenomen romsky psané literatury se u nás objevuje až koncem 60. let 20. století, v období společenského a politického uvolnění (které pokračovalo i v atmosféře více nebo méně otevřeného odporu proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968).

V srpnu 1969 vznikl Svaz Cikánů-Romů, k jehož založení dalo podnět několik vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných Romů. V Čechách a na Moravě k nim patřil JUDr. Tomáš Holomek, Doc. ing. Miroslav Holomek, DrSc, Zikmund Vágaj, ing. Miadik, PhDr. Antonín Daniel a mnoho dalších. Na Slovensku reprezentoval Romy bojovník SNP Anton Facuna, spisovatelka Ilona Lacková, JUDr. Gustav Karika a MUDr. Ján Cibula - pozdější předseda Mezinárodní Unie Romů.

Svaz Cikánů-Romů byl v březnu 1973 násilně rozpuštěn. Navzdory své krátké existenci však vykonal velký kus práce. Jeho jazykovědná komise přijala první kodifikaci písemné normy slovenské romštiny, což bylo podnětem ke vzniku prvních romských literárních pokusů. Důležitou platformou byl zpravodaj Svazu Cikánů-Romů Romano ľil. Ten byl zpočátku psán česky, ale postupně se začaly objevovat i příspěvky psané v romštině. Velké oblibě se těšily např. fejetony Tery Fabiánové (1930). Už tehdy začal publikovat povídky Andrej Giňa (1936), verše psal František Demeter (1948), Andrej Pešta (1921), Ilona Lacková (1921), historik Bartoloměj Daniel (1924), nejstarší syn Tery Fabiánové Vojta (1949) a další. Za romskou literární rubriku byl tehdy zodpovědný Andrej Pešta (1921).

V populární hudbě uplatnila prvky romského písňového folkloru poprvé skupina bratří Gondolánů se zpěvačkou Annou Fečovou.

70. léta tzv. "normalizace" jsou de facto obdobím kulturní stagnace a absolutního potlačení emancipačních snah Romů. Jako dozvuky předchozího období vycházejí Romské pohádky Mileny Hübschmannové (1973), učebnice Základy romštiny od téže autorky (1973) a gramodeska Antologie autentického cikánského písňového folkloru Romane giľa (Romské písně) autorů E. Davidové a J. Gelnara (1974).

Významnou úlohu pro uvolnění rozvoje romské kultury, resp. jeho tichého tolerování, sehrál dokument Charty 77 z prosince 1978 O postavení Cikánů-Romů v Československu. Dokument otevřeně kritizuje politiku stranických a vládních orgánů vůči Romům a plně se staví nejen za politická práva romské menšiny, ale také za vytvoření adekvátních podmínek pro její kulturní rozvoj. I když se tento dokument nedostává do rukou široké veřejnosti, přece jen nutí státní orgány zabývat se "řešením cikánské otázky" z jiného úhlu. Od počátku 80. let lze zaznamenat určité uvolnění v oblasti kultury, i když ne v rámci romských organizací (ty ještě nemají zelenou), ale pod záštitou a kontrolou státních orgánů prostřednictvím okresních a krajských kulturních domů a svazáckých organizací.

Na pražské jazykové škole se toleruje vyučování romštiny, začínají vycházet první publikace psané v romštině s českým překladem. Tyto bilingvní publikace vycházejí ve velmi omezeném nákladu 200 - 500 výtisků a jsou neprodejné. Jsou určeny především sociálním a kulturním pracovníkům jako pomocný materiál k jejich práci v terénu. I když množství a distribuce těchto publikací jsou omezeny, sehrávají významnou roli nejen pro další sebeuvědomování Romů samotných, ale i pro majoritní společnost, která "objevuje", že romština je jazyk, jenž má i písemnou formu a obeznamuje se s romskou lidovou slovesností, poezií a povídkami. V rozmezí let 1979 až 1989 vycházejí tři bilingvní publikace: sbírka autorské poezie - výbor z veršů šesti romských básníků - Romane giľa (Romské písně) (1979), sbírka romských lidových přísloví Lačho lav sar maro (Dobré slovo je jako chléb) (1984) a sbírka humorných vyprávění a hádanek So hin pro svetos jekhbuter (Čeho je na světě nejvíc) (1987). S literárními projevy romských básníků a prozaiků seznamuje veřejnost dále zpravodaj Pažského kulturního střediska Šunen Romale (Poslyšte, Romové) a romské časopisy Romano ľil (Romský list), Listy - Ľil a Lačho lav (Dobré slovo), které vydává Ministerstvo sociálních věcí ČR.

V roce 1983 bylo v Sokolově založeno první romské divadlo Romen, jehož iniciátorem a režisérem byl tehdejší prokurátor, dnes významný romský politik JUDr. Emil Ščuka (v současné době prezident Mezinárodní romské unie). V divadle hráli převážně členové folklorního souboru Marty Bandyové a nastudovali dvě hry: První z nich, Amaro drom (Naše cesta), napsal a režíroval Emil Ščuka a hrála se v češtině s několika romskými dialogy a s mnoha romskými písněmi. Druhá hra - zdramatizovaná romská pohádka Le bengenca nane pheras (S čerty nejsou žerty) byla již napsána a hrána v romštině.

Různé romské folklorní soubory písní a tanců vznikala i v jiných městech a stala se v té době důležitým faktorem pro kulturní a etnické cítění jejich členů. Mnohé z nich tyto kulturní aktivity inspirují k tomu, že se pokoušejí psát. A tak vznikají další literární pokusy nových začátečníků. Patří k nim např. Margita Reiznerová (1945) a její sestry Milena Zemínová a Helena Demeterová. Z členů divadla Romen v Sokolově začali psát poezii Ladislav Hlaváč a Marta Bandyová, na Moravě se objevil Jan Horváth, na Slovensku přešla spisovatelka Elena Lacková ze slovenštiny na romštinu, poezii i krátké novely začal psát i PhDr. Vlado Oláh. Když pak Andrej Giňa zorganizoval v roce 1988 v Rokycanech kulturní setkání Romů, začal dostávat příspěvky Romů prakticky z celé republiky.

Po změnách v roce 1989, kdy je Romům konečně přiznán statut národnosti, vzniká pro rozvoj romské kultury situace, jaká nemá v dějinách Romů v českých zemích obdoby. Jako národnostní menšina mají právo zakládat vlastní politické, společenské a kulturní organizace a rozvíje