Na stránkách www.romea.cz v současné době probíhá velká přehlídka současné romské literatury. Každý týden přibývá jeden dosud nepublikovaný text spolu s medailonkem autora. Každý autor také jednou za „svůj“ týden odpovídá na otázky čtenářů online. Je to mimořádná příležitost seznámit se s tím opravdu nejsoučasnějším, co se na romské literární scéně děje, tedy nejen přečíst si nové texty etablovaných autorů, ale také pro sebe objevit nové, dosud neokoukané.

(A)literárnost romské slovesnosti
O lav tuke andal o muj avel sar čiriklo, aľe aňi o šel graja les na cirdena pale.
Slovo ti z pusy vylítne jako ptáček, ale ani sto koní je nezatáhne zpátky.
Romská lidová moudrost

Slovo je pomocník i zbraň, umí pohladit, ale i zranit; slova vyřčená ve správnou chvíli dovedou rozkurážit dav a rozpoutat vzdor proti nespravedlnosti stejně jako lynč. Slovo je mocné a je si toho vědoma celá naše informační společnost. Věděli to ovšem už staří Romové, když obrazným jazykem varovali: Nepodceňujte sílu slova.

Kdo uměl slova pěkně řetězit, požíval mezi Romy značné úcty. Staří pohádkáři paramisara v osadách bez tekoucí vody a elektřiny představovali stejný zdroj zábavy a poučení jako dnes televize. Ale dobrý vypravěč se cení stejně jako kdysi. Jen mezitím došlo k malému zázraku, a to že se šukar lava začala svěřovat i papíru. To je v neliterárním společenství, které celou svou zkušenost a moudrost schraňovalo v ústní tradici, stejná revoluce jako vynález knihtisku.

Všichni romští pamětníci Svazu Cikánů – Romů (1969–1973), za jehož existence došlo k první standardizaci romského pravopisu, vzpomínají, jak nepatřičně na ně psané romské slovo zpočátku působilo. Neuměli číst svoji vlastní řeč, protože gramotnost si osvojili v češtině, jazyce škol a úřadů, ale romština patřila domácí sféře, intimnímu světu rodiny a přátel. Tak nějak se museli cítit v dobách národního obrození první čtenáři českých textů, když na ně jazyk používaný výhradně u domácího krbu náhle hranatě a agresivně vybafl třeba ze stránek Krameriových Pražských poštovských novin, navíc psaný švabachem.

Těžko uvěřit, že od dob věstníku SCR, Romano ľil, který se stal úplně první platformou psané romštiny u nás, uplynulo už 40 let. Tehdejší pionýři romského písemnictví jako Tera Fabiánová, Elena Lacková, Andrej Giňa, Bartoloměj Daniel a další ukázali ostatním Romům, že papír romštinu nejen snese, ale že jí ani nijak neublíží, ba právě naopak – zapsat bohatství romské ústní slovesnosti znamená uchovat svědectví jedné cenné lidské kultury.

Bez odvahy a nadšení těchto autorů a především bez trvalé podpory a povzbuzování Mileny Hübschmannové by nikdy nevyšly knížky jako Giňův Bijav, Fabiánové Čavargoš, Ferkové Čorde čhave či Khamutno luluďi Vlada Oláha; majoritní obyvatelstvo by si romských autorů ani nevšimlo, a tak by nevycházela překladová literatura jako Trispras Gejzy Horvátha nebo Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Eleny Lackové; česky píšící literáti jako Erika Oláhová (Nechci se vrátit mezi mrtvé), Irena Eliášová (Naše osada) nebo Roman Erös (Cadik) by se neodvážili oslovit se svými počiny nakladatele.

Ale je toho víc, co by nebylo. Neexistovaly by romské noviny – žádné Amaro lav, Romano hangos, Gendalos nebo Romano voďi; ten tam by byl časopis romistických studií Romano džaniben; v rozhlase by nevznikl pořad O Roma vakeren, protože by nebylo jak zapsat scénáře; nenatočila by se ani jedna romská pohádka. A především by neexistovaly stránky Romea.cz, které právě čtete. Tenkrát na konci 60. let byly položeny základy romské literatury.

Není to ledajaká literatura. Nemá za sebou 300 let vývoje jako ta česká, natož pak dobrých 1500 jako anglosaská. Rychle se vzdaluje původní folklorní podobě a stále naléhavěji reflektuje témata, která Romy zajímají nebo je ohrožují teď a tady. Současně je ale s pupeční šňůrou vypravěčské tradice stále pevně spojena, a proto zatím většinu prozaických žánrů obvyklých ve velkých světových literaturách přemosťuje prostým vypravováním. Způsob, jakým se romským autorům daří rozehrávat složitá lidská dramata a hledat odpovědi na základní otázky lidské existence formou příběhů, je vzrušující. Čtenář romské beletrie musí odhalovat vrstvy významů, jako když loupe cibuli; je to hledač pokladů. Čtenář romské poezie naslouchá líbezné hudbě romštiny a představuje si výjevy; je to malíř obrazů. A autor romské literatury je sám tak trochu jako objevitel, stále ještě okouzlený zázrakem psaného romského slova. Mi o romane vakeribena tumenge anena lačhipen the šukariben andro jilo. Kéž vás romská vyprávění naplní dobrotou a zahřejí vás u srdce.