Úspěšné ukončení studia vysoké školy představuje důležitý okamžik v životě a není divu, že studenti touží prokázat své nabyté vědomosti a schopnosti hmatatelněji než jen složením státní závěrečné zkoušky. Za poslední desetiletí tak pravidelně vycházejí antologie studentských překladů norské povídkové tvorby. Připomeňme alespoň dvě: brněnskou Když je ryba dobrá (2001) a pražskou Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky (2005). Studenti Masarykovy univerzity se vloni rozhodli vydat jinou cestou a pustili se místo do antologie do překladu povídkové sbírky Fantomové bolesti (2010) od Bjarteho Breiteiga. Nejnovější antologie studentů pražské nordistiky Se světem nepohneš se opět vrací ke konceptu jednotlivých povídek od různých autorů.

Podtitul sbírky prozrazuje, že kniha přináší průřez tvorbou současných norských spisovatelů. Nabízí celkem šestnáct povídek, a to jak od autorů českému čtenáři dobře známých, tak od autorů v překladu zatím neuvedených. Na obálce se píše, že překlady „vznikly ve snaze zmapovat, jak různě vnímají realitu své země současní norští spisovatelé“. Tento koncept však sbírka příliš nenaplňuje, výběr působí spíše náhodným dojmem a zřejmě odráží preference studentů. Na tom není nic špatného, ale výraznější spojovací téma by sbírce prospělo.

Ke známějším spisovatelům, jejichž povídky sbírka obsahuje, patří Lars Saabye Christensen, Jostein Gaarder, Ingvar Ambjørnsen a Per Petterson. Christensenovy povídky jsou snad nejčastějšími texty, které si studenti pro překlad (byť třeba jen „do šuplíku“) vybírají. Je opravdu škoda, že doba nepřeje povídkovým sbírkám – Lars Saabye Christensen by si rozhodně zasloužil překlad celé sbírky Výtah Oscara Wilda, nikoliv pouze některých povídek v podání různých překladatelů. Kromě Christensena upoutá zejména krátká povídka Racek od Ingvara Ambjørnsena. Svým úsečným stylem a mistrnou psychologizací postav sdělí mnohem více, než by člověk od třístránkového textu očekával. Jostein Gaarder pobaví bizarním vyprávěním o křesťansky založené ženě, která se stává závislá na sirupu proti kašli. Povídka Měsíc nad Portenem od Pera Pettersona zase nabízí meditativní zamyšlení nad rolí literatury v životě člověka.

Z dosud nepublikovaných autorů v češtině vyniká Ragnar Hovland díky povídce Konec beatniků v Midthordlandu, která dobře zrcadlí jeho typický humor a blízkost literatuře pro mládež. Podle mého názoru jeden z nejlepších a pro překlad z nejobtížnějších norských autorů vůbec Tor Ulven musel být pro začínající překladatele tvrdým oříškem. Překladatelky se s ním, jak je vidět zejména na povídce Spím, však popasovaly obdivuhodným způsobem. Také takřka všechny ostatní překladatele je třeba pochválit za pečlivou práci, na níž se jistě nemalou měrou podílela koordinátorka celého projektu Jarka Vrbová.

Hojně diskutovaným autorem posledních let v Norsku a předním představitelem mladé generace autorů debutujících po roce 2000 je Johan Harstad, v antologii zastoupený dvěma povídkami Záchranka a 155. Povídky pocházejí ze stejné sbírky, v níž spolu všechny povídky poměrně úzce souvisejí – některé postavy se objevují ve vícero z nich, opakují se symboly, děj se prolíná. Vytržením jednotlivých povídek z kontextu ostatních jsou povídky, ač samy o sobě kvalitní, ochuzeny o podstatnou dimenzi díla.

Antologie Se světem nepohneš nabízí výběrový průřez současnou norskou povídkou, a může tak čtenářům sloužit jako předstupeň k dalším titulům severských literatur. Pomůže snad také uvést na český trh další norské autory. Škoda jen, že si nakladatelství Pistorius & Olšanská, známé neotřele nápaditou grafickou úpravou přebalů knih (viz například sborník Buřič a buditel Bjørnstjerne Bjørnson), tentokrát na obálce příliš záležet nedalo.