İlhanová, absolventka mezinárodních vztahů a politologie Bosporské univerzity v Istanbulu, se poprvé blýskla jako debutující autorka v roce 1993, kdy získala cenu poroty ve známé literární soutěži pojmenované po spisovateli Yaşaru Nabim. Veškeré prózy však dlouho publikovala pouze časopisecky. Až v roce 2006 vydala sbírku Rüya Tacirleri Odası (Komnata obchodníků se sny, nakl. Artemis, Istanbul, 2006). Za čtyři roky následovala kniha Sürgün (Exil, nakl. Everest, Istanbul, 2010), která zaujala jak tureckou literární kritiku, tak později porotu evropské literární soutěže.

Sbírka je malou antologií příběhů inspirovaných krátkými zprávami, jež člověk většinou jen přelétne očima, když ráno při kávě listuje novinami: příběh bratra, který zabil svou sestru, příběh o muži z města Batman, nechvalně proslulého sebevraždami dívek v šátcích, který si z nešťastné lásky vezme život, příběh o pokusných zvířatech, o drobném zlodějíčkovi, který nešťastnou náhodou zabije člověka, o travestitech v istanbulském Beyoğlu (oblíbeném terči tureckých národovců) nebo třeba příběh Romů vyhnaných z jejich tradiční, pitoreskní čtvrti Sulukule při istanbulských hradbách, aby jejich domy ustoupily „moderním“ sterilním nákupním centrům a apartmánům. Vedle nich narazíme i na příběhy zaplňující stránky seriózních novin i bulvárních plátků poněkud delší dobu, avšak také rychle odsouzené do exilu zapomnění, jako třeba na drobnokresbu pohnutého osudu obyčejných Iráčanů ve válce, kterým po letech konfliktu již sotva kdo věnuje pozornost, či zavražděného arménského novináře Hranta Dinka.

Velký tématem příběhů je kolektivní vina „informační společnosti“ vyplývající z nezájmu a bulvarizace, kdy se v záplavě zpráv stáváme imunními vůči jakémukoliv utrpení a bezpráví a ztrácíme sílu něčemu vzdorovat. Povídka o Hrantu Dinkovi, psaná z pohledu jeho manželky Rakel, tak naráží na skutečnost, že právě mlčení a nicnedělání tváří v tvář houstnoucí atmosféře nenávisti ve společnosti vedly k této nesmyslné vraždě – ačkoliv ji fakticky vykonali „ti druzí“.

İlhanová tyto příběhy zaznamenává velmi úsporným jazykem, kde se nic nezdá nadbytečné. Sama si jako motto své literární činnosti zvolila Einsteinovu maximu „Všechno by mělo být co nejjednodušší, ale ne jednodušší.” Za roztroušenými příběhy se nicméně skrývá nějaký promyšlený, byť ne příliš zřetelný plán. Ač tedy knize chybí románová koherence, zanechává ve čtenáři pocit velké epické fresky či románového vícehlasí bez rámcového příběhu.

Çiler İlhan: Sürgün (Exil). Istanbul, Everest, 2010