Na hřbitovy jsem si zvykal dlouho. Jako dítě jsem smysl hřbitova nedokázal pochopit. Hřbitov je město osídlené mrtvými lidmi. Město natolik cizí, jak si jen lze představit. Negativ města. Bál jsem se hřbitovů. Nechápal jsem, že mrtví stejně jako živí také potřebují svůj prostor.

Téměř celá naše rodina „bydlí“ na hřbitově v Grodku. Respektive ona neživá linie naší rodiny. Pamatuju si jeden náhrobek z grodeckého hřbitova. Náhrobek, jakých existuje mnoho, podobný řadě jiných. Neobyčejná na něm byla deska, nebo spíše nápis na ní. Přestože jsem byl dítě, chápal jsem, že pod jménem se nacházejí dvě data: narození a úmrtí. Zároveň jsem chápal, že člověk se nejprve narodí, a později, v důsledku zrození i umírá. Chápal jsem, že je možné spočítat, kdo jak dlouho žil. Krok číslo jedna: od čtyřech čísel šifrujících úmrtí musíme odečíst čtyři čísla kódující rok narození. Krok číslo dvě: od dvou čísel šifrujících měsíc úmrtí musíme odečíst dvě čísla kódující měsíc narození. Krok číslo tři: nyní je nutné zopakovat operaci s čísly určujícími dny.

Na hřbitovech jsem se naučil matematiku. Naučil jsem se odečítat. Na hřbitovech jsem pochopil, že existují čísla záporná: negativ čísla. Přišlo mi to více než logické. Jestliže zde bydlí lidé, kteří již nežijí, patří sem i čísla, která neexistují.

Babička mě s sebou brala na hřbitov často. Bylo tam hodně práce, jako na skutečné usedlosti. Sázely se tam květiny a zalévaly, trhal se plevel. Upravovaly se tam aleje, opravovaly lavičky, leštil kámen. Neustále bylo co spravovat, opravovat, a vylepšovat. Zemřelí, stejně jako děti, neustále něco ničili. Nejdříve jsem se tam nudil, poté jsem si s sebou bral papír a propisku. Sepisoval jsem data a bavil jsem se odčítáním. Jednoduchý byl pouze krok číslo jedna – odečet let. Krok číslo dvě už ne. Úmrtí ve 2. měsíci, narození ve 12. Napsal jsem 2-12 =. Díval jsem se na papír jako spadlý z višně, ničemu jsem nerozuměl, rozbolela mě hlava a děsně jsem se rozplakal. Přiběhla babička a ptala se, co se stalo. Nedokázal jsem jí to vysvětlit. Koupila mi limonádu. Pil jsem limonádu a během prvního osvícení v mém životě jsem pochopil, že musím měsíce prohodit: 12-2 = 10. Deset, číslo, které neexistuje, protože jsem na hřbitově. Začal jsem se děsně nahlas smát.

Matka byla mým zájmem o matematiku, respektive o odečítání, což nebylo u několikaletého dítěte příliš typické, tím spíše, že šlo o zájem probuzený na místě, které k  probouzení čeho- či kohokoli není de facto určeno, velmi zaskočena. Doma mi potom trpělivě vysvětlovala mechanismus dní, měsíců a roků. Pochopil jsem, že desítku, která neexistuje, si musím vypůjčit. Od prožitých let musím odečíst jedničku. Hluboce mě to rozesmutnilo, přišlo mi to totiž velmi nespravedlivé. Záporný počet měsíců a tak vysoce zúročená půjčka, jenž odebírá celý rok života!

Matka strávila hodinu v koupelně, měl jsem strach, jestli neomdlela. Konečně se objevila: byla navoněná těžkým makovým kenzo, namalovaná a usmívala se. Nevím, kdo byl autorem toho úsměvu. Její tvář, ruka, jež vedla rtěnku po kůži rtů, či moje fantazie? Už léta jsem neviděl matku namalovanou. Nevěděl jsem, co si mám myslet, a tak jsem pronesl: „Sluší ti to,“ ale nebyla to pravda. Poslední týdny hubla, kůže však měla tolik co předtím. Kůže jí posmutněle visela, především na tvářích, nad víčky, pod bradou, visela jako hadříky: nevyprané, umazané skvrnami, uhříky, nitkami jednotlivých vlasů, hadříky, které kdosi rozvěsil na lešení kostry. Mé matce to neslušelo, její vzhled mě však velmi dojal. „Lež je někdy lepší,“ odpoví matka.

Nasedneme do auta. Pomůžu matce zapnout pásy. Pásy zachraňují životy obětem nehod, mladým obětem, v produktivním věku, motoricky zdatným, neboť takoví starci jako moje matka už nedokáží sáhnout za sebe dostatečně nízko, aby nahmatali pás, jehož další nevýhodou je to, že je vyroben z kluzkého materiálu.

Nejedeme rychle. Matka trpí tachofobií, strachem z rychlosti. „Na hřbitov nijak nespěchám,“ vtipkuje, přičemž se svůj strach, jenž roste úměrně se střelkou na tachometru, snaží překonat. Žertuje, je totiž jasné, že by se chtěla ocitnout u hrobu svého muže co nejrychleji, jak je to jen možné. Protichůdná přání, leč pouze jedno tělo, takové rovnice jsou neřešitelné.

Babička mě často brávala na hřbitov. Měli jsme kupu práce. Ona zastříhávala, zalévala, plela, a já s papírem a propiskou obcházel hroby. Počítal jsem prožitá léta, měsíce a dny. Měl jsem pocit, že moje práce je mnohem důležitější než ta, kterou dělala babička; že je stejně důležitá jako práce listonoše: já jsem také přinášel zprávy, a to z oné strany.

Obcházel jsem hroby se zpoceným čelem, s limonádou a má algebraická vášeň mě neopouštěla. Tato práce mě smrtelně pohltila, ono odčítání a porovnávání, rovnice o jedné či o dvou neznámých, s rovnítkem jako náhrobní deska a k tomu všemu znaménka sčítání, která zde rozestavěla nešikovná ruka, jež způsobovala, že se mi ježily jemné řídké chloupky na předloktí. Odčítal jsem jedno datum od druhého a domy zesnulých se jako by navzdory ozdobily do plusu. Svislá čára byla příliš dlouhá, zatímco dole, na jejím konci, se nacházela pomlčka, která nadměrnou délku jakoby protínala a upravovala.

Dnes, když o tom přemýšlím a řídím auto s mlčící pasažérkou, starší ženou, která je mojí matkou, dnes mě ona dětská interpretace pravoslavného kříže baví, a obzvlášť vtipný mi přijde způsob, jakým jsem se vypořádal s dolní pomlčkou – scabellum pedum, jež symbolizuje osud darebáků ukřižovaných společně s Kristem; pro mě to zkrátka byla oprava, jež do jisté míry kompenzovala fušeřinu těch, kteří vyplnili hroby špatnými znaménky sčítání. Zahnul jsem na boční cestu na hřbitov. Natolik mě tato vzpomínka pobavila, že nedokážu zadržet smích. Matka mě pozoruje a s jízlivým úsměvěm na tváři říká: „Vždycky jsi na hřbitovy reagoval podivně. Doufala jsem, že už jsi z toho vyrostl.“

Vleču za matkou igelitku plnou hřbitovních svící, hadříků a také prostředek na čistění kamenných povrchů, plus dva obrovské květináče s bílými chryzantémami. Matka mírně pokulhává, trápí ji špatně srostlé kosti na pravém chodidle, jakmile však mineme hřbitovní bránu, získá v pohybu stabilitu. Na hřbitově se cítí jako ryba ve vodě, neomylně jde alejemi od hrobu ke hrobu, svíčka za svíčkou, v jedné řadě, nejdříve vzdálená rodina, poté bližší, ještě bližší a konečně – otcův hrob honosící se černým mramorem a zlatými písmeny, ověnčený listy a větvemi divoké hrušně rostoucí opodál. Na desce je vyryto matčino jméno a datum narození. Chybí tam pouze datum úmrtí. Matka si všimne mého pohledu. „Rok už by tam mohli vyrýt. A ty bys jen dopsal měsíc a den,“ řekne.

Květináče postavím na lavičku. Z igelitky vyndám jednu svíci. „Jdu se projít, přijdu za chvíli,“ řeknu. Pod podrážkami šustí listí, jako bych šel cestou posetou hlemýždími ulitami; lidé už nejsou tak pořádní jako dříve. Trochu bloudím, naposledy jsem tu byl na otcově pohřbu před pěti lety. Ano, tady je, kouzelný hrob mého dětství. Nyní umím přečíst příjmení i jména. Jako kluk jsem si velmi dobře uměl poradit s čísly, jak s arabskými, tak i s římskými, písmena mi však kladla neúprosný, zuřivý odpor. Odstranit onen špunt či uzávěr, jenž mi bránil přístupu do světa slov, mě stálo spoustu práce a úsilí.

Pod náhrobním kamenem leží ostatky dvou žen. Matky a dcery. Zemřely ve stejný den. Na tom by nebylo nic podivného, až na to datum. Matka, Lidia Poplawská: nar. 1937-03-22, zemřela 1960-07-12. dcera, milovaná Anička, bez příjmení, zato s adjektivem „milovaná“: nar. 1960-10-15, zemřela 1960-07-12.

Ten hrob mě fascinoval, zdálo se mi o něm po nocích, nepřestával jsem na něj myslet. Matematika nejvyššího stupně, nebeské rovnice, symfonie sfér. Ta data mě provázela po celý život. Dokonce teď, ve svých čtyřiceti letech, cítím chorobné vzrušení, mé naprosto materiální tělo, až k prahu bolesti, stojí před tajemstvím začarovaným do kamene a drti. Stojím u hrobu Aničky, milované Aničky, které nejdříve zemřela, a až potom se narodila.

Kdysi jsem o netradičním zápisu na grodeckém hrobě vyprávěl jednomu známému, velmi váženému a stařičkému teologovi. Dlouho se rozmýšlel, dokonce jsem měl pocit, že si u toho zdříml, což se mu mnohdy stávalo, on se však najednou rozzářil, v očích mu zahořely jiskřičky chlapecké veselosti, a jako člověk, který si najednou vzpomněl na pointu, vyhrknul: „Omyl Stvoření.“ řekl a zajíkl se smíchy.

Za dvanácté, na hřbitovech se cítím skvěle, což máme v rodině. Zdědil jsem tuto schopnost po matce, ta ji zdědila po své matce, a tak dál, nazpět, po nitce ke klubku, až na počátek naší genealogie. Jak jsem se zorientoval v rodinné historii, tento dar si předávala ženská linie. Mí předci, ti po meči a po přeslici, čili otec i bratr, byli v blízkosti hrobů rozmrzelí. A ke zvýraznění této společensky úmorné vlastnosti nedošlo ani tak u mé matky, ani u její matky, leč u mě.

Za tři čtvrtě hodiny jdu pro matku, podzimní chlad mi v náznacích připomíná přítomnost těla. Matka mi podá igelitku s vyhořelými svícemi, starými kytkami, špinavými hadříky. Hrob je uklizený, místo posledního odpočinku je naposledy zkontrolováno. Matka má spokojený výraz, tvář zarudlou větrem a námahou, je uvolněná. „Pěkně jsi to tu všechno uklidila,“ říkám. „Pěkně,“ odpoví mi matka, když se protahuje mezi lavičkou, kmenem hrušně a náhrobním kamenem, „jen je tu trochu těsno.“