Být ukecaným, nudným grafomanem v dnešní době není žádné velké umění. Být ukecaným, leč vtipným a sebeironickým grafomanem, který na sebe dokáže strhnout čtenářovu pozornost a udržet ji (a jeho) v napětí až do konce knihy, leckterý spisovatel neumí. Ignacy Karpowicz (1976) je živým důkazem, že tohoto vyváženého bodu lze dosáhnout. A to se zřejmnou elegancí a lehkostí.

Kniha Niehalo (ve volném překladu Divnosti ) začíná zcela fádně a obyčejně. Student posledního ročníku polonistiky Maciek, začínající novinář regionálního białystockého deníku, se jednoho krásného rána probudí, vstane, nasnídá se, poslechne si každodenní symfonii „takové normální“ rodinky (kterou si v duchu, respektive v závorkách „tak normálně“ okomentuje) a vydá se do víru všedních problémů a nástrah maloměsta. Přijde do práce, chce si udělat kávu, přičemž zjistí, že v lednici chybí mléko, vyrazí tedy na nákup. Po cestě potká svoji profesorku – vedoucí diplomové práce a je nucen vytrpět nečekané konzultační hodiny (které si opět neodpustí, ozávorkovaně a sarkasticky okomentovat). Do výčtu všedních denních událostí, které tikají jako precizně seřízené hodinky, přibude několik běžných konfliktů, které však ani v nejmenším nestojí za řeč, neboť nijak nenarušují kolorit maloměsta. Přestože je tento čistě realistický (a velmi reálný) příběh přerušován „vsuvkami na reklamu“, „hlásnou mládí“, vnitřními monology vypravěče plnými nevyřčených otázek určenými především okolí, stále se nic zásadního neděje. Všechny městské rekvizity (domy, sochy, pomníky…) stojí pevně na svých místech a utvrzují aktéry děje (tedy i čtenáře) v odvěké nehybnosti matérie. Stejně jako v diachronitě.

Zlom nastane ve chvíli, kdy Maciek potká nejlepší kamarádku Anetu. Z absurdního oboustranného dialogu o svých „nevyvedených“, problémových vztazích se vyklube ještě absurdnější postelová scéna v Anetině podnájmu. Oba dva, v zoufalství či z nudy, nenapadne nic jiného, než celou situaci vyřešit pěkně v klidu, v baru u piva. S přibývajícími půllitry a po následné procházce po městě se zabarvuje a pomalu dostává do varu i statické město. Předměty, jež dosud mlčely (případně vůbec neexistovaly), nabývají svých tvarů a ožívají v nové realitě. O své slovo se hrdě hlásí i časoprostor, který roztává jako lakmusový papírek, a nabývá jiných, nadčasových dimenzí. Statický děj záhy oživují nejen pseudohrdinové v podobě postavy cizince Pollaka, paní Generálové či několikahlavého draka, bílého Orla, ale i historické postavy: Boleslav Chrabrý, maršálek Piłsudski či jazyky, jež hrdina dosud neslyšel (vymřelé esperanto).

Maciek si je stále napůl vědom toho, že by se měl co nevidět vrátit do práce (přestože bez mléka, to už si stejně nejspíš stačily jeho kolegyně koupit samy), že mu hrozí v lepším případě velký průšvih, v tom horším potom vyhazov, stále je však voděn za jakési záhadné nitky ironického osudu a sám konstatuje: „Všichni mě ignorují, jako by mě někdo vymazal školní gumou.“ Ve chvíli, kdy v kapse u kalhot najde záhadné modré vejce, kdy skrze zorničky očí Maršálkovy sochy spatří nic (obyčejným zrakem nespatřitelné), pochopí, že od této chvíle už mu nezbývá nic jiného, než se skrývat a utíkat. Ani v ohrožení života však neztrácí nadhled nad situací – ironie a sarkasmus jsou hnací silou, které ho udržují při stále ohroženějším životě. „Snažím se najít místo, kde bych se schoval, kde mě nikdo nebude hledat, místo, kam bych nikdy nešel. A protože bych tam nešel já, jistě tam nepůjdou ani ti, co mě pronásledují,“ konstatuje, přičemž topografie rodného města probleskuje do puzzle jeho vlastního mozku, v němž není úkrytu.

Konotaci na polskou, ba i světovou literaturu, bychom v Karpowiczově literárním opusu našly nejednu. Přes groteskní ideový tanec Witolda Gombrowicze (Všepolsko a Všepoláci) či Mariana Pankowského , přes symbolistní chocholy z národního dramatu Wesele , symbolistní „zaświaty“ Bolesława Leśmiana , až po Puškinovu oživlou sochu měděného jezdce či absurdno, jež nalezneme u  Borise Viana či Richarda Brautigana . Stejně jako Evžena honí po městě u řeky Něvy rozzuřený panovník, utíká hrdina před Maršálkovou osobou, jejíž oživení má důvod jediný – a tím je modré vejce, protiválečný ochranný amulet a zároveň iniciační corpus delikti ke vstupu do jiných realit. Není snad třeba nijak zdůrazňovat, že s přibývajícími stránkami čtenář zažívá nejen větší pocit ohrožení, ale také stále více očekává blížící se katarzi. Ať už jde „v reálu“ o hrdinovu smrt, následnou resuscitaci, symbolický požár radnice či probuzení ze snu do všední, nudné reality, autorský záměr byl splněn. A to velmi šikovně a v pozadí tzv. generace horší konjunktury  či polských literárních klasiků de facto originálně.