Každej začátek je těžkej. Podívejte. Vylezlo to z vody, ani se to neohlídlo. Mohlo by to ještě vrhnout poslední pohled na oceány, pocejtit z úcty stesk, ale kdepak. Už má totiž dost plazení se po písčitým dnu vodstev, po krk žaludovců a ploutvenek, strunatců, pláštěnců a bezlebečných, se kterejma po staletí sdílelo moře. Nazdar nozdratí, mušle i platýzi, sbohem štítníci, úhoři i cejni, už nechce ani slyšet o soužití s lososama a kaprama. Pozdravujte perlína a vokouni ať se taky maj, ale už nemůže odolat mnohoslibnosti svý existence a opouští tu břečku. No jasně, ještě se naposled pořádně vysere do moře, to je jeho symbolicky nabitej způsob, jak podtrhnout svý rozhodnutí, a už okapává a suší se tam, kde čile klíčí vousatec, a pak to odtáhne do rákosí, aby se to tam přetvořilo v pozoruhodnou příšeru se silnejma kloubama, mazovejma žlázama, řádským kusem střev a tukovou vrstvou. A s chlupama, děsně moc chlupama odzdola nahoru, ve kterejch snadno přežívaj blechy a klíšťata tak, že svýho hostitele svědí, dokud si nerozdrápe kůži na cáry a oni mu nezačnou sát krev.

Kolik je hodin?

Brzo, ještě je brzo. Dřív už to snad ani nejde. Den je ještě mladej a nic není jistý. A když se počasí konečně trochu umoudří, opustí to kliďánko vlhkou tmu tropickýho deštnýho pralesa a plíží se to po rovinách, na stromy a ze stromů savanou.
Rozdělilo se to, jako mnozí, co znesvětili a opustili vodu, na držitele kulí a nositele škvír. Ale s výjimkou jinak zcela bezvýznamnýho bonoba je to jediný stvoření a taky jediný zůstane, u kterýho samec vobjíždí čubu zepředu a pumpuje do ní potomstvo; takhle může samec vidět nenávist a strach na hrubý čubčině držce, averzi, odpor. Páří se to ve smradu z vlastní huby, jedno s druhým, druhý s jedním. Protože jinak to nemá co na práci. Leda žrát bobule a žužlat kořeny ostřice. Vylizuje to kaluže, louská ořechy a občas si to nacpe tlamu mravencema: výtečnejma termitama, co si je dokázalo nabrat na klacík, šťavnatejma a bohatejma na vitamíny. Tohle to dělá. Tohle a pak vyje na měsíc, z čirý pošetilosti. Jó, to je paráda vylézt z vody, kde si to nedbale kladlo jikry, rozstřikovalo sliz nebo dělilo buňky, aby zaplnilo prázdnotu tohohle světa. A jaký to je blaho, o tom všem dumat, než to usne ve větvích, v míru samo se sebou a s ptactvem.

Jenže se otepluje. Až moc. Plody usychají a stromy řídnou. Pod zenitem se mu do kožichu opírá vedro. Záda se mu snad uškvaří. A aby se na slunci zmenšilo, tak se to postaví. Lotřisko jedno. Helemese. Teď už slunci obětuje jen palici a ramena, ale zbytek těla se už nemusí pražit. Koukejme, bez rukou! Chodí to po zadních! Může to trhat ovoce a šťourat se v nose bez jedinýho zastavení. Jak komické. Sto dvacet centimetrů je to vysoký, dost na to, aby se rozhlíželo přes traviny savan.
V napůl uvařený kebuli se skrejvá, kromě nějakejch těch nudlí, 650 kubickejch centimetrů šitu: mozek, velitel mrdání a žraní. 650 kubickejch centimetrů čirý radosti ze života, ten objem by se dal, no jistě, klidně ještě trochu zvětšit. Půjde to?
Jenže není co chalovat a čuby mají zaděláno nebo jim na ceckách visí fakani, což jim bere chuť i plodnost. Dokud se tvorba mlíka samičkám nezastaví, nenechají se vojet, je to tak prostý. Takže zbejvá jediný: rozflákat fakanům palici. Infanticida! Hleďme, jak bujaře bere několikadenní, v děložním hlenu ještě obalený stvoření za zadní a mrští ho hlavou na šutry. Krev chlístá do všech stran, hovna se z toho valí namísto úmrtního listu. A je po děcku. Konečně může svejch osumadvacet kilo vrhnout na matku, funět jí svůj kanální puch do ksichtu vedle mrtvolky, na kterou se ona nepřestává dívat. Ale, budiž útěchou, že čuba nemusí zatínat zuby nadlouho: z vraždění se mu už postavil a nemá zatím slova, aby svý svinstva zabalil do zdvořilostí. Dovnitř a ven, hotovo. Hlavně to ušetří spoustu času. Spoustu času a spoustu keců.