Vlámský spisovatel Dimitri Verhulst (nar. 1972) zahájil literární program nové vzducholodi Gulliver v pražském Centru současného umění DOX uvedením své knihy Opozdilec (De laatkomer), která právě vyšla v českém překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové. Cesta na besedu se studenty nederlandistiky UP Olomouc o den dřív měla být příležitostí k rozsáhlému rozhovoru. Plán nakonec částečně narušila autorova únava.

Dimitri Verhulst dovede být stejně sžíravě ironický jako jeho literární postavy. Rozhovor zahájil odkazem na své předchozí vystoupení: „Doufám, že během přednášky zaznělo všechno, na co jste se mě chtěla zeptat.“

Vzhledem k tomu, že do češtiny byl kromě uvedené knihy dosud přeložen pouze titul Úprdelný dny na úprdelný planetě (Godverdomse dagen op een godverdomse bol), snažili jsme se v rozhovoru dotknout rozsáhlejší části jeho prozaické tvorby. Prozradil, jak se dostal ke psaní, ale vyjádřil se také k aktuálním společenským otázkám.

iLiteratura.cz: Na svém kontě máte ke dvaceti titulům – novely, romány, básnické sbírky, ale i divadelní hru. Jak jste se dostal k psaní?
Dimitri Verhulst: Psát jsem chtěl odjakživa. Pamatuju si, že jsem jako malý kluk pozoroval svého jen o něco staršího strýce, jak píše domácí úkoly. Záviděl jsem mu, že umí psát, a nemohl jsem se dočkat, až půjdu do školy. Když mě to učitelka Christine naučila, byl jsem šťastný jako blecha. Asi se dá říct, že jí vděčím za to, že je ze mě spisovatel. Samozřejmě, že jsem tenkrát neměl ponětí, že existuje něco jako literatura a že by se psaním člověk mohl živit. U nás doma se nečetlo.

iLiteratura.cz: V knihách zpracováváte své nelehké dětství. Je pro vás psaní něco jako terapie?
Dimitri Verhulst: Sice se to tak může zdát, ale není. Vnitřně jsem se s tím vyrovnal už dávno. Nemyslím si, že je dobré, aby člověk psal knihy jen proto, že se chce vypsat z nějakého traumatu. Domněnka, že psaní je pro mě formou terapie, vznikla z toho, že jsem se vlastně proslavil románem De helaasheid der dingen (2006, doslova: Bohuželnost věcí, ve filmovém zpracování Smolaři). Dlouho se o mně mluvilo jako o autorovi, který se omezuje na autobiograficky laděné knihy. Jenže když se pozorně podíváte na mou bibliografii, zjistíte, že jen o čtyřech knihách se dá říct, že jsou autobiografické. Ovšem kritici mě škatulkují jako spisovatele, který píše jenom o svém pohnutém dětství.

iLiteratura.cz: O životě v dětském domově jste ale napsal knihu teprve nedávno. Kombinujete v ní dva texty: vnitřní monolog účastníka pohřbu sedmnáctileté dívky, kterou znal z dětského domova a na základě vlastních zážitků teď motivuje její sebevraždu, a dialog (založený na skutečné události) dvojice odchovanců dětského domova, kteří zavraždí své dvě děti, aby je tím ochránili před stejným osudem. Kniha způsobila pozdvižení už kvůli názvu Kaddisj voor een kut (2014, Kaddiš za kundu).
Dimitri Verhulst: Některá knihkupectví odmítla knížku vystavit ve výloze, protože je v názvu slovo kunda. Odmítli to ještě dřív, než si ji přečetli. A to jsem si myslel, že by mohli mít spíš problém se slovem kaddiš. Celé to považuju za šílené pokrytectví. V době, kdy se lidi dívají na Temptation Island (nizozemsko-vlámská verze původně americké reality show, pozn. redakce) a internet je plný porna, knihkupcům vadí slovo kunda na obálce.
Každopádně se jedná o knížku, která nejvíc odráží můj život. Nápad jsem nosil v hlavě dlouho, ale teprve před pár lety jsem cítil, že je čas to všechno sepsat. Měl jsem v životě neskutečné štěstí. Jsem vděčný za to, co mám. From zero to hero. Bohužel ne každé dítě z dětského domova dostane šanci na normální život. Téma mého života se ale už vyčerpalo. Beru to jako takové symbolické rozloučení s autobiografickým psaním. Vadí mi, že z psaní románů se pro mě stal jistý automatismus. Chci zase zkusit psát poezii a zaměřit se na scénáře. Jsou spřízněné s divadlem a dramatická tvorba mě vždycky bavila.

iLiteratura.cz: Proč jsou vaše postavy často lidé, kteří žijí na okraji společnosti nebo je společnost přehlíží?
Dimitri Verhulst: Je pravda, že často píšu o slabých, o uprchlících, o dětech z dětských domovů, o starých, postižených – nějak k nim tíhnu. Třeba jedna postava z novely De zomer hou je ook niet tegen (2015, Léto se taky nedá zadržet, prémie k Týdnu knihy) je vegetativní imbecil, který nevydá ani hlásku. Možná mám pocit viny, že jsem opustil svou skupinu a vzepřel se osudu. Koneckonců všichni jsme slaboši. I o tom nejsilnějším člověku se dá napsat román tak, aby vypadal jako slaboch a zbabělec. Jde jen o úhel pohledu.
Děj tří knih jsem zasadil do ubytovacích zařízení: popsal jsem život uprchlíků v záchytném táboře, život dětí v dětském domově a život seniorů v pečovatelském domě. Shrnul bych to tak, že se zajímám o aktuální dění. Tím, že píšu o problémech, se kterými se potýkají uprchlíci, senioři nebo děti vychované v dětských domovech, se snažím zlepšit svět. Každý by se měl snažit zlepšit svět tím, čím umí.

iLiteratura.cz: Chtěl jste ho zlepšit i obrazem flámujícího Západoevropana, který se nenechá rušit zprávami o krvavém teroristickém útoku, ve vaší nejnovější knize Spoo Pee Doo? (V podobě jakési naléhavé výzvy byl text v říjnu 2016 zdarma ke stažení v nizozemštině, angličtině, němčině a francouzštině; titul vyšel nečekaně, bez předchozí propagace – pozn. redakce.)
Dimitri Verhulst: Je to počin, který reaguje na teroristické útoky ve Francii. Chtěl jsem ukázat krásu i temnou stránku života. Na jedné straně je to oslava života, přátelství, na straně druhé reflexe násilí a naší bezmoci vůči němu.

iLiteratura.cz: Pocházíte z katolicky založené rodiny. Byl jste hluboce věřící, ale v dospělosti jste se od víry odvrátil. Byla to pro vás motivace, abyste se vrátil k pěti knihám Mojžíšovým a převyprávěl je po svém v knize Bloedboek (2015, Krvavá kniha)?
Dimitri Verhulst: To nesouvisí s tím, v jakém prostředí jsem vyrostl. Přišlo mi šílené, že v dnešní době pořád řešíme víru. Tak trochu to souvisí s uprchlickou krizí. Křesťané si ukazují prstem na islám, aniž by sami znali Bibli. Říkají, že je to kruté a nebezpečné náboženství. Jenže křesťanství je přece to samé. Je despotické, rasistické, sadistické vůči ženám.

iLiteratura.cz: Téma knihy Problemski hotel (2003) je po téměř patnácti letech stále aktuální. Ústy etiopského uprchlíka v ní líčíte situaci žadatelů o azyl i jejich zkreslený pohled na západní společnost. Mohl byste říct pár slov o tom, jak kniha vznikla?
Dimitri Verhulst: Text vznikl pro literární časopis Deux ex Machina. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych o uprchlících napsal reportáž. Nechal jsem se na několik dní zavřít do uprchlického centra v Arendonku. Chtěl jsem se vydávat za kubánského uprchlíka, ale nakonec jsem řekl pravdu. Že píšu o tom, jak uprchlíci v centru žijí, o jejich osudech. Zdálo se, že jejich víra v literaturu je silnější než moje. Mysleli si, že se tím situace změní, že je někdo vyslyší a pomůže jim. Z reportáže se stala beletrie, protože jsem nevěděl, jak napsat reportáž na základě příběhů, které jsem nemohl nijak ověřit.

iLiteratura.cz: Kde jste načerpal inspiraci pro novelu Opozdilec?
Dimitri Verhulst: Hlavní hrdina se s jasnou myslí rozhodne, že bude předstírat demenci, aby se nemusel rozvádět s příšernou manželkou. Po pár měsících skončí v domově, kde se starají o seniory nemocné Alzheimerem. Jenže život v takovém zařízení není procházka růžovým sadem, jak si myslel. Zasloužený odpočinek se nekoná. Když v domově potká svou dávnou lásku, která je už bohužel v poslední fázi demence, začne o svém životě přemýšlet. O tom, co v životě udělal, neudělal, nestihl… V den, kdy Opozdilec vyšel, jsem se rozešel se svou partnerkou a vrátil se ke své první lásce. Zpětně můžu říct, že ten román mě předběhl. V tomhle ohledu jsem psal o něčem, co jsem si uvědomil až po jeho dokončení.
Téma stárnutí si mě našlo samo, je to celoevropský problém. Populace stárne, všichni budeme jednou dementní a nemohoucí. Současná novorozeňata nás budou nenávidět, protože se o nás budou muset starat. Jediný způsob, jak tomu předejít, je se takového věku nedožít.
Moje babička byla na sklonku života v domově důchodců. Viděl jsem, jak hrozná atmosféra tam panuje, v jakých podmínkách tam staří lidé přežívají. V Belgii se systém sociální a zdravotní péče o seniory potýká s nedostatkem financí, personálu… Ptala jste se mě na romány, které jsem napsal. Jenže to jsou spíš novely. Za svůj první román považuju právě Opozdilce. Trvalo mi čtrnáct let, než jsem si románové techniky osvojil.

iLiteratura.cz: K Opozdilci jste taky natočil trailer, ve kterém vystupují skuteční senioři postižení Alzheimerem. Uspořádal jste jim taneční večer. Zpíváte a doprovázíte se na klavír. Nepřišlo vám to neetické?
Dimitri Verhulst: Samozřejmě jsem se to všem snažil vysvětlit. Natáčeli jsme na oddělení, kde byli pacienti v prvním stadiu nemoci. Než jsme začali natáčet, řekl jsem jim pravdu. Že jsem spisovatel a píšu román o důchodci, který předstírá demenci. Jeden z těch staříků, pán s velkými brýlemi, se na mě rošťácky podíval a v jasné chvilce řekl: „Tak to píšete přesně o mně!“ Hrálo se, tancovalo se, pacienti si to užívali. Jedna dáma se na to dokonce oblékla do svatebních šatů, ve kterých se kdysi vdávala. Bylo to opravdu příjemné natáčení. Dnes už pravděpodobně nikdo z nich nežije.

iLiteratura.cz: V úvodu k ukázce z Opozdilce (vyšla už v prosinci 2016 v časopise Tvar) se o té knize píše jako o poctě Bohumilu Hrabalovi.
Dimitri Verhulst: Ano, Bohumil Hrabal patří mezi moje oblíbené spisovatele. Hlavní hrdina Opozdilce stejně jako Hrabal nenávidí svou ženu a skončí stejným způsobem. Pádem z okna v domově důchodců, když krmí holuby. Mám rád českou kulturu a literaturu. Myslím si, že česká a vlámská literatura mají mnoho společného. Byl jsem se podívat v DOXu na výstavu o Václavu Havlovi. Bylo to monumentální. Lidé by mu měli být vděční za to, co pro politiku udělal. Bojoval za svobodu.
Podívejte se na moji předposlední knihu Het leven gezien van beneden (2016, Život viděný zdola). Odehrává se v šedesátých letech v Sofii. Spousta lidí si dnes neuvědomuje, jaký luxus je svoboda slova. Bylo by jim jedno, kdyby je někdo omezil a tuhle výsadu jim upřel. Je to román, který oslavuje svobodu slova. Je to óda na všechny, kteří bojovali proti komunistům a ještě proti nimi budou bojovat. Tenhle boj totiž není u konce.