Dimitri Verhulst

Doslov k českému překladu knihy Opozdilec od Dimitriho Verhulsta – na téma stáří, rodinné neshody, společenské konvence a jak tomu všemu uniknout.

Vlámský spisovatel Dimitri Verhulst (1972) vyšel z neutěšených rodinných poměrů a částečně vyrůstal v dětském domově. Má pověst básnické duše v drsné skořápce. Mnohdy šokuje už tituly svých knih, v nichž „rozhněvaný mladý muž“ barvitým jazykem a se sžíravou ironií pranýřuje současný svět a balancuje při tom na hraně zemitého humoru (od pasu dolů).

Vlámský spisovatel Dimitri Verhulst (1972) přijel v polovině března 2017 do ČR představit český překlad své novely Opozdilec. Cestu na vystoupení pro studenty nederlandistiky na UP v Olomouci využil převážně k spánku. V okamžicích, kdy byl vzhůru, mluvil s Renátou Doanovou o své tvorbě, obdivu k Bohumilu Hrabalovi i o tom, proč chce z románů přesedlat na poezii a filmovou scenáristiku.

Dají se napsat dějiny lidstva, a to od chvíle, kdy náš praprapředek poprvé vylezl z moře, a to tak, aby se vešly do jediné knihy? Nepochybně ano, i když výsledky jsou velmi rozdílné.

Významnou roli při sdělování ontologické zkušenosti, kterou chce autor pojmenovat, hraje i jeho jazyk – neodmyslitelná součást jeho poetiky. Úprdelný dny na úprdelný planetě se hemží drsnými, vulgárními výrazy v kombinaci s výrazy dialektickými, archaismy i neologismy, bizarními slovy či neobvyklými spojeními.

Každej začátek je těžkej. Podívejte. Vylezlo to z vody, ani se to neohlídlo. Mohlo by to ještě vrhnout poslední pohled na oceány, pocejtit z úcty stesk, ale kdepak. Už má totiž dost plazení se po písčitým dnu vodstev, po krk žaludovců a ploutvenek, strunatců, pláštěnců a bezlebečných, se kterejma po staletí sdílelo moře. Nazdar nozdratí, mušle i platýzi, sbohem štítníci, úhoři i cejni, už nechce ani slyšet o soužití s lososama a kaprama.