A Seina teče (ve francouzském originálu Coule la Seine) je v pořadí desátým titulem autorky francouzských detektivek a držitelky doktorátu z historie Frédérique Audoin-Rouzeauové, píšící pod pseudonymem Fred Vargas. Spisovatelka získala řadu ocenění a mnohé její romány se dočkaly filmového zpracování.

Knihu tvoří tři povídky (Zdar a svobodu, Surová noc a Za pět franků kus), každá má jinou detektivní zápletku. Ve všech se opět setkáváme s komisařem Jeanem-Baptistou Adamsbergem a poručíkem Adrienem Danglardem, postavami klíčovými pro rozluštění záhady a vypátrání vraha a zároveň osobnostmi velmi rozdílnými. Komisař Adamsberg je velmi klidný a rozvážný, miluje procházky podél Seiny, při nichž se snaží uspořádat si myšlenky a najít pachatele. Danglard naopak nemá chvíli klidu, snadno se nechá vytočit a nechápe chování svého nadřízeného. Prostě dva zcela odlišné charakterové typy, jak trefně shrnuje Fred Vargas: „Adamsberg spoléhal na instinkt a věřil v sílu lidstva, Danglard spoléhal na rozum a věřil v sílu bílého vína“ (s. 9). Právě proto, že se tak vzácně doplňují, dokážou také vždy najít pravdu a odhalit pachatele.

V povídce Zdar a svobodu je na stopu přivede vandrák zvaný Vasco da Gama, krejčí, který již léta nedostal žádnou zakázku, vysedávající na lavičce před komisařstvím. Zatímco v komisaři Adamsbergovi sama Vascova přítomnost vzbuzuje řadu otázek, Danglard jej nemůže vystát, a to zejména proto, že mu u lavičky dělají společnost němý sluha a stojací lampa, které dle poručíka nemají na ulici co dělat. Policisté by si možná tuláka po pár dnech přestali všímat, kdyby jim týž den, co se poprvé společně se svým majetkem zjevil na lavičce, nepřišel anonymní dopis. V něm neznámý pachatel pomocí písmen vystříhaných z novin sděluje komisaři, že spáchal zločin a že jej Adamsberg nikdy nedopadne, jelikož je blbec a protože i celá policie je úplně blbá. Adamsberg okamžitě najde souvislost mezi tulákem a dopisy a rozhodne se celé věci přijít na kloub. Netuší však, že Vasco da Gama si přezdívku vysloužil proto, že stejně jako slavný dobyvatel rád objevuje nové končiny, ve svém případě však ne nové kontinenty a kultury, ale různá zákoutí Paříže. Mimoto je i básníkem, vypravěčem a fabulátorem, a tak by mohl policii velmi snadno svést na falešnou stopu.

Surovou nocí nazývá komisař Adamsberg Štědrý večer, kdy se lidé, celé vánoční svátky nucení k veselí, velmi často rozhádají: rozvádějí se, páchají sebevraždy a v krajním případě i zločiny. „Vánoce jsou jarmark splněných přání. Padají zákazy, hroutí se bariéry. Jeden si koupí hrocha, jiný si dopřeje vraždu ženy“ (s. 80). Ani v této povídce tomu nebude jinak. Dva dny po Štědrém večeru je na břehu Seiny nalezena utonulá žena, bez dokladů a pouze s jednou botou. K dopadení jejího vraha vyšetřovatelům tentokrát dopomůže ornitolog Charles Sancourt, zadržený čirou náhodou na komisařství pro opilost. Poskytne jim však důležité informace až tehdy, když mu do cely dají ramínko, aby si mohl pověsit svůj drahý oblek.

V poslední povídce Za pět franků kus sice k vraždě nedojde, ale neznámý pachatel postřelí mladou ženu. Na místě však zanechá svědka, bývalého nožíře, nyní prodejce mycích hub Toussanta Pi, který se ve spacáku choulil nedaleko od domu, kam měla žena namířeno. A právě tento muž, jemuž se křestní jméno rozpilo v kafi, pomůže komisaři Adamsbergovi dopadnout střelce. Fred Vargas tuto povídku v roce 2010 převedla do podoby komiksu.

Jak napovídá už název knihy A Seina teče, mají všechny tři povídky kromě hlavních postav společný i další prvek: nepřetržité šumění Seiny, která na břeh vyvrhuje mrtvoly, odnáší pryč důkazy a pro komisaře Adamsberga je místem, kde najde klid pro rozjímání nad nevyřešenými případy. Dalším společným jmenovatelem je voda: ve všech povídkách ji doslova můžeme cítit. Vyšetřovatelé se procházejí v dešti, jsou promáčení, voda smyla křestní jméno prodejce mycích hub...

Celá kniha je napsaná výrazně strohým stylem. Fred Vargas se zbytečně nerozepisuje o podrobnostech, ale naopak výstižně, pomocí úsporných prostředků vždy přesně popíše danou situaci. Strohost tak přispívá k dokreslení atmosféry povídek. Vyšetřovatelé si při nakládání s vyslýchanými neberou žádné servítky, a ani svědkové či podezřelí před policií nechovají žádnou úctu. Jazyk postav je řečí ulice, i když je stejně strohý, jako je to charakteristické pro celou knihu. Tím získává text na originalitě, čiší z něj zvláštní kouzlo. To ve francouzštině mimochodem navozuje už název knihy: „coule la Seine“ je očividnou narážkou na slavnou Apollinairovu báseň. Zdá se, že překladatelka tuto souvislost přehlédla, anebo přinejmenším zvolila pro převod názvu řešení, z něhož aluze není až tak jasná. (Sousloví použité jako název české verze má sice blízko k překladu Karla Sýse: „Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina“ – ten však jistě nepatří k nejznámějším. Pro daný účel šlo asi stěží využít verzi Petra Kopty, „Pod mostem Mirabeau se řine Seina“, naproti tomu varianta Jaroslava Seiferta „Pod mostem Mirabeau své proudy Seina valí“ se přímo nabízí, její poetičtější ladění by aspoň mohlo naznačovat, že jde o aluzi na báseň, i když v českém prostředí každého ta konkrétní, Apollinairova, možná nenapadne.)

Příjemné je, že tři napínavé příběhy v knize A Seina teče nejsou pouze detektivkou. Lze je zároveň brát i jako zajímavou sondu do francouzské společnosti, do života lidí na okraji, na dně.