III.
Hervé Decambrais se objevil na prahu svých dveří pár minut před začátkem vyvolávání v osm hodin třicet. Opřel se zády o zárubeň a čekal, až se objeví Bretonec. Jeho vztahy s rybářem tížilo mlčenlivé nepřátelství. Decambrais nedokázal určit jeho původ ani příčinu. Byl náchylný shazovat odpovědnost na toho hrubého chlapa, vytesaného ze žuly, možná násilníka, který už dva roky narušoval jemný řád jeho bytí svou bednou, tou směšnou urnou, a svým vyvoláváním, když třikrát denně vyléval tunu ubožáckých sraček na veřejném náměstí. Zpočátku tomu nepřikládal důležitost, byl přesvědčen, že ten chlap nevydrží do konce týdne. Jenže jeho vyvolávačská živnost pozoruhodně vzkvétala, Bretonec si vytvořil klientelu a den po dni tak říkajíc plnil sál, hotová zvuková škodná.

Decambrais by za nic na světě tuhle seanci škodlivého hluku nevynechal a za nic na světě by si to nepřiznal. Zaujímal tedy každé ráno místo s knihou v ruce, naslouchal vyvolávání se sklopenýma očima a obracel stránky, ale v četbě nikdy nepostoupil ani o řádku. Joss Le Guern po něm občas mezi dvěma rubrikami šlehl pohledem. Decambraisovi se ten záblesk modrého oka nelíbil. Zdálo se mu, že se vyvolávač chce ujistit, zda tam je, a že si představuje, jak ho má na háčku, jako nějakou hloupou rybu. Ten Bretonec totiž nedělal nic jiného, než že uplatňoval ve městě své hrubé rybářské způsoby a jako pravý profesionál lovu zatahoval do svých sítí kolemjdoucí jako hejna tresek. Kolemjdoucí nebo ryby, v jeho kulaté hlavě to bylo jedno jako druhé, důkazem čehož bylo, že je vykuchával, aby si z nich udělal kšeft.

Jenže i Decambrais se nechal chytit, a byl to moc jemný znalec lidské duše, než aby to nevěděl. Jedině kniha, kterou držel v ruce, ho ještě odlišovala od ostatních posluchačů na náměstí. Nebylo by důstojnější tu zatracenou knihu odložit a postavit se svému rybímu údělu třikrát denně čelem? Uznat, že je poražený, literát svedený nejapným pouličním křikem?

 

Joss Le Guern měl toho rána trochu zpoždění, což bylo velmi nezvyklé, a Decambrais ho viděl koutkem sklopených očí, jak kvapně přichází a upevňuje prázdnou schránku na kmen platanu, tu křiklavě modrou schránku, honosně pojmenovanou Severozápadní vítr II. Decambrais si říkal, jestli má ten námořník všech pět pohromadě. Byl by rád věděl, zda takhle pokřtil všechny své věci, jestli si nějak pojmenoval i židle nebo stůl. Pak se díval, jak Joss rukama stěhováka převrací svůj těžký stupínek a staví ho na chodník se stejnou lehkostí, jako by zdvihal peříčko, vyšvihává se na něj energickým krokem, jako by vstupoval na palubu, a vytahuje z vojenské blůzy papíry. Poslušně tam čekalo nějakých třicet lidí, včetně Lizbeth, která stála na svém místě s rukama v bok.

Lizbeth u něho obývala pokoj číslo 3 a místo placení nájemného napomáhala dobrému chodu jeho pokoutního penzionátu. Významná, skvělá a nenahraditelná pomoc. Decambrais žil v obavách, že mu jeho skvělou Lizbeth jednoho dne vyfoukne nějaký chlap. To se musí nutně stát. Velkou, tlustou a černou Libeth bylo vidět zdaleka. Neměl naději, že by ji skryl před zraky světa. Tím spíš, že Lizbeth neměla moc diskrétní povahu, hodně toho namluvila a štědře šířila své názory na všechno. Nejvážnější bylo, že Lizbethin úsměv, naštěstí ne příliš častý, vyvolával neodolatelnou touhu vrhnout se jí do náručí, přitisknout se na její veliká prsa a usídlit se tam do konce života. Bylo jí dvaatřicet a jednoho dne o ni přijde. Teď zrovna Lizbeth plísnila vyvolávače.

„Máš pozdní nástup, Jossi,“ říkala s prohnutým trupem a vztyčenou hlavou.

„Já vím, Lizbeth,“ uznal vyvolávač zadýchaně „To ten lógr z kafe.“

Lizbeth ve dvanácti letech vyrvali z černošského ghetta v Detroitu a hned po jejím příjezdu do francouzského hlavního města ji šoupli do bordelu. Za čtrnáct let na chodníku v ulici de la Gaîté se tu naučila jazyku. Až ji kvůli tělnatosti vyhodili ze všech peep-shows ve čtvrti. Deset dní pak spala na lavičce na náměstí, až se Decambrais jednoho chladného deštivého večera odhodlal za ní zajít. Ze čtyř pokojů, které pronajímal v horním poschodí svého starého domu, měl jeden volný. Nabídl jí ho. Lizbeth nabídku přijala, hned za prahem se svlékla a natáhla se na koberec, s rukama v týle a s očima upřenýma ke stropu, a čekala, až jí to ten starý udělá. „To je nedorozumění,“ mumlal Decambrais a podával jí šaty. „Ničím jiným platit nemůžu,“ odpověděla Lizbeth a vstala se zkříženýma nohama. „Já už tady nestačím na domácnost,“ pokračoval Decambrais s očima upřenýma na koberec. „Večeře pro nájemníky, nákupy, úklid. Pomozte mi s tím a já vám nechám pokoj.“ Lizbeth se usmála a Decambrais se jí málem vrhl na hruď. Ale připadal si starý a soudil, že ta žena má právo na odpočinek. Odpočinek, ten si Lizbeth dala: za šest let, co tu byla, nevěděl o žádné její lásce. Lizbeth si dávala oraz a on se modlil, aby to ještě chvíli vydrželo.

Vyvolávání už začalo a oznámení následovala jedno po druhém. Decambrais si uvědomil, že mu unikl začátek, Bretonec totiž už byl u oznámení číslo 5. To byl jeho systém. Člověk si zapamatoval číslo, které ho zajímalo, a mohl se obrátit na vyvolávače „pro doplňující detaily v doličné věci“. Decambrais si říkal, kde asi tak sebral tohle policajtské vyjádření.

„Pět,“ vykřikoval Joss. „Prodám vrh bílých a zrzavých koťat, tři kocourci, dvě kočičky. Šest: Ti, co dělají celou noc virvál se svou divošskou muzikou naproti číslu 36, nechť laskavě přestanou. Spí tady lidi. Sedm: Všechny nábytkářské práce, restaurování starého nábytku, pečlivá práce zaručena, odvoz i dodávka až do domu. Osm: Ať se jdou francouzské elektrické podniky a plynárny bodnout. Devět: Ti chlápci od dezinfekce jsou na houby. Štěnic vám zůstane stejně jako předtím a stáhnou vás o šest set babek. Deset: Heleno, miluju tě. Čekám tě dnes večer U tančící kočky. Podepsán Bernard. Jedenáct: Zase celý léto propršelo a máme tu září. Dvanáct: Pro zdejšího řezníka: to včerejší maso byla flaksa, a to je potřetí za týden. Třináct: Jean-Christophe, vrať se. Čtrnáct: Poldové jsou zvrhlíci a lumpové. Patnáct: Prodávám jablka a hrušky ze zahrady, chutné, šťavnaté.“

Decambrais mrkl směrem k Lizbeth, která si napsala do notesu číslo 15. Od té doby, co tu měli vyvolávače, byly levně k mání výborné věci, což se hodilo pro večeře nájemníků. Vsunul mezi stránky knihy bílý list papíru a čekal s tužkou v ruce. Už několik týdnů, snad tři, recitoval vyvolávač nezvyklé texty, které jako by ho neznepokojovaly o nic víc než prodej jablek nebo aut. Tyto nezvyklé vzkazy, rafinované, absurdní nebo hrozivé, se nyní objevovaly v dopoledním hlášení pravidelně. Od předvčerejška se Decambrais rozhodl, že si je bude nenápadně zapisovat. Svou tužku, dlouhou čtyři centimetry, měl celou schovanou v dlani.

Vyvolávač se dostal k hlášení počasí. Oznamoval předpověď a pozoroval přitom oblohu ze stupínku, se zdviženým nosem, a potom ji doplňoval námořním hlášením o počasí, naprosto zbytečným pro všechny, kteří stáli kolem něho. Ale nikomu, dokonce ani Lizbeth nepřišlo na mysl, aby mu řekli, že tuhle rubriku si může strčit za klobouk. Všichni poslouchali jako v kostele.

„Zamračené zářijové počasí,“ vysvětloval vyvolávač s obličejem obráceným k nebi, „nelze očekávat žádné protrhávání před šestnáctou hodinou, mírné zlepšení k večeru, jestli si chcete vyjít, je to možné, vemte si ale něco na sebe, svěží vítr při vyjasnění zesílí. Námořní předpověď, Atlantik, celková dnešní situace a vývoj: anticyklona 1030 na jihozápadě Irska s hřebenem vysokého tlaku zesilujícím nad kanálem La Manche. Sektor Mys Finistere, východ až severovýchod stupeň 5 až 6 na severu, 6 až 7 na jihu. Moře rozbouřené, místy silně, směr vln od západu k severozápadu.“

Decambrais věděl, že námořní předpověď chvíli potrvá. Obrátil list, aby si přečetl dvě hlášení, která si poznamenal v předchozích dnech:

Vzal jsem své malé páže (kteréž se neodvažuji nechat doma, ježto tam vždy lenoší s mou ženou) a šel se omluvit madam (…), že jsem u ní nepovečeřel. Zlobí se na mě, že jsem jí neobstaral prostředky, aby si levně nakoupila na hostinu, kterou pořádá na počest jmenování svého chotě lektorem, leč nijak mě to netíží.

Decambrais svraštil obočí a znovu lovil v paměti. Byl přesvědčený, že ten text je nějaký citát a že to někde četl, jednou, někdy v životě. Kde? Kdy? Přešel k následujícímu vzkazu s datem předešlého dne:

Takovými známkami jsou nebývalá hojnost drobných živočichů, kteříž se z hniloby rodí, jako jsou blechy, mouchy, žáby, ropuchy, červi, krysy a podobně, ježto o veliké zkaženosti svědčí jak vzduchu, tak i pozemských vod.

Námořník si dal záležet na konci věty a vyslovil „takypozemských vod“. Decambrais odhadl ten úryvek na nějaký text ze 17. století, ale bez záruky.

Citáty nějakého blázna, nějakého maniaka, to bylo nejpravděpodobnější. Nebo nějakého školometa. Anebo nějakého impotenta, který se snaží dokázat svou moc šířením nepochopitelných výkřiků, s rozkoší se vytahuje nad prostý lid a potápí člověka z ulice do jeho hrubé nekulturnosti. Pak byl nepochybně někde tady, zamíchaný do toho malého houfu, aby se popásal na přihlouplých výrazech vyvolávaných rafinovanými vzkazy, jež Bretonec lopotně slabikoval.

Decambrais poklepal tužkou do papíru. I tak pro něj zůstával záměr i osobnost autora velkou neznámou. Čím jasnější bylo oznámení č. 14 ze včerejška, Seru na vás, bando nácků, které už slyšel tak nějak podobně tisíckrát a bylo aspoň jednoznačné ve svém strohém a stručném vzteku, tím víc se vzpíraly rozluštění vyumělkované vzkazy toho školometa. Aby ho pochopil, potřeboval svou sbírku rozšířit, poslouchat ho ráno co ráno. Třeba si autor přál prostě a jednoduše právě tohle: aby mu lidi každý den viseli na rtech.

Nesrozumitelná námořní předpověď počasí dospěla ke konci a vyvolávač se svým krásným hlasem, nesoucím se přes celé náměstíčko, vrátil k obvyklým litaniím. Právě dokončil rubriku Týden ve světě, ve které po svém probíral denní zprávy ze zahraničí. Decambrais zachytil poslední věty: V Číně to není žádná sranda, ticho po pěšině, režim jako řemen. V Africe taky žádná sláva, dneska stejně jako včera. A nehrozí, že by se to zítra srovnalo, poněvadž pro ně nikdo nezvedne zadek. Teď pokračoval hlášením č. 16, týkajícím se prodeje elektrického hracího automatu ročník 1965, ozdobeného ženou nahoře bez, v perfektním stavu. Decambrais svíral tužku a skoro napjatě čekal. A oznámení přišlo, dobře rozeznatelné ve směsi různých miluju tě, prodám, seru na vás a koupím. Decambraisovi se chvíli zdálo, že rybář jako by na půl vteřiny zaváhal, než se do toho pustil. Třeba ten Bretonec sám zvětřil vetřelce.

„Devatenáct,“ ohlásil Joss. „A když pak hadi,netopýři, jezevci a všechna zvířata v hlubinách podzemních chodeb žijící vyjdou hromadně do polí…“

Decambrais rychle škrabal na kus papíru. Zase stejná písnička s havětí, pořád ta písnička se svinskou havětí. Zamyšleně si znovu pročetl celý text, zatímco námořník dokončoval vyvolávání svou tradiční Stránkou z dějin Francie pro všechny, která se zásadně omezovala na vylíčení nějakého dávného ztroskotání. Možná Le Guern kdysi ztroskotal. A možná se ta loď jmenovala Severozápadní vítr. A tomu Bretonci tehdy určitě nateklo do hlavy, stejně jako do kocábky. Vypadal sice zdravě a rozhodně, ale někde uvnitř byl praštěný a upínal se ke svým utkvělým představám jako k naváděcím bójím. Úplně jako on, který ovšem nevyhlíží zdravě ani rozhodně.

„Město Cambrai,“ ohlásil Joss, „15. září 1883. Francouzská paroloď, 1 400 tun. Pluje z Dunkerque do Lorientu, naložená železničními kolejnicemi. Zachytí se kýlem u Basse Gouac’h. Výbuch kotle, jeden cestující mrtev. Posádka jednadvaceti mužů zachráněna.“

Joss Le Guern nepotřeboval dávat pokyn, aby se jeho věrní posluchači rozešli. Každý věděl, že vylíčení ztroskotání znamená konec hlášení. Už se na zprávu tak těšili, že si někteří zvykli uzavírat sázky, jak drama dopadne. Účty se pak vyřizovaly v hospůdce naproti nebo v kanceláři, podle toho, jestli si někdo vsadil na „všichni zachránění“, „všichni ztracení“, nebo tak půl napůl. Jossovi se tohle kšeftování s tragédií moc nelíbilo, ale taky věděl, že tak to zkrátka je, že z vraků pučí nový život a že je to tak dobře.

Seskočil z bedýnky a střetl se s pohledem Decambraise, který si schovával knihu do kapsy. Jako by Joss nevěděl, že si chodí poslechnout jeho vyvolávání. Starý pokrytec, starý otrapa, co si nechce připustit, že mu chudák bretonský rybář rozptyluje nudu. Kdyby jen tak Decambrais věděl, co našel v dopolední donášce. Hervé Decambrais sám paličkuje své krajkové dečky, Hervé Decambrais je teplouš. Joss byl trochu v pokušení, ale pak tu zprávu zařadil do odpadu. Byli teď dva, s Lizbeth možná tři, kdo věděli, že Decambrais potají provozuje řemeslo krajkářky. Na jednu stranu mu tahle novinka činila toho muže méně nesympatickým. Možná proto, že léta vídal svého otce, jak večer celé hodiny vyspravuje sítě.

Joss posbíral odpad, hodil si bednu na rameno a Damas mu pomohl uložit ji do kumbálu za krámem. Jako každé ráno po vyvolávání tu měl připravené dva šálky a teplou kávu.

„Z tý devatenáctky jsem ničemu nerozuměl,“ řekl Damas a posadil se na vysokou stoličku. „To s těmi hady. Ta věta ani nemá konec.“

Damas byl mladý, statný a docela pěkný chlap se srdcem na dlani, ale moc mu to nepálilo. V očích mu sídlila vždycky jakási tupost, která mu vyprazdňovala pohled. Moc něhy nebo moc hlouposti, Joss se nemohl rozhodnout. Damassův pohled se nikdy neupínal k určitému bodu, ani když s vámi mluvil. Nevtíravě se vznášel, jako zahalený v mlze nebo ve vatě, a nedal se zachytit.

„Nějakej úchyl,“ poznamenal Joss. „Nenamáhej se.“

„Já se nenamáhám,“ řekl Damas.

„A hele, slyšel jsi moji předpověď počasí?“

„Jo.“

„Slyšel jsi, že léto skončilo? Nemyslíš, že se takhle nastydneš?“

Damas nosil šortky a plátěnou vestu přímo na holém těle.

„To je dobrý,“ řekl a podíval se na sebe. „To vydržím.“

„K čemu ti to je, ukazovat svaly?“

Damas vyzunkl kávu jedním douškem.

„Tady to není žádný krajkářství,“ odpověděl. To je Roll-Rider. Prodávám prkna, snowboardy, kolečkový brusle, surfy a horský kola. Je to dobrá reklama pro krám,“ dodal a šťouchl se palcem do holé hrudi.

„Proč mluvíš o krajkách?“ zeptal se Joss, náhle nedůvěřivý.

„Protože ty prodává Decambrais. A ten je starý a celý scvrklý.“

„Víš, odkud ty dečky má?“

„Jo. Od jednoho velkoobchodníka z Rouenu. Decambrais není žádný škrt. Poskytnul mi zadarmo poradu.“

„Ty jsi za ním šel?“

„No a co? ‚Poradce ve věcech života‘, tak to má přece napsaný na ceduli, ne? Debatovat o těchhle věcech není žádná hanba, Jossi.“

„Má tam taky napsáno: ‚Půl hodiny 40 franků. Počítá se každá započatá čtvrthodina‘. To je na takovej podfuk drahý, Damasi. Co ten ví o životě, o věcech života? Dokonce ani nebyl na moři.“

„To není podfuk, Jossi. Chceš důkaz? Řekl mi: ‚Ty nevystavuješ tělo kvůli krámu, Damasi, ale kvůli sobě. Natáhni si nějaký kaťata a zkus si důvěřovat. Přátelská rada. Budeš stejně krásný, ale nebudeš vypadat jako takovej vůl.‘ Co tomu říkáš, Jossi?”

„Musím uznat, že to je rozumný,“ připustil Joss. „Tak proč se neoblíkneš?“

„Protože já dělám, co se mi chce. Akorát Lizbeth má strach, že si něco uženu, a Marie-Belle taky. Do pěti dnů do toho praštím a oblíknu se.“

„Fajn,“ řekl Joss. „Protože ze západu se to hnusně kaboní.“

„A Decambrais?“

„Co je s Decambraisem?“

„Nemůžeš ho ani cejtit, viď?“

„Omyl, Damasi. To Decambrais nemůže přijít na chuť mně.“

„To je škoda,“ řekl Damas a sklidil šálky. „Protože se mu prý uvolnil pokoj. To by pro tebe nebylo špatný. Dva kroky do práce, v teple, s čistým prádlem a stravou každej večer.“

„Doprdele,“ řekl Joss.

„Jo, správně. Jenže ty si tu cimru vzít nemůžeš. Prostě ho nemůžeš ani cejtit.“

„Ne,“ na to Joss. „Já si tu cimru vzít nemůžu.“

„To je blbý.“

„Dost blbý.“

„A navíc tam má Lizbeth. To už je sakra dobrá trefa.“

„Ohromná trefa.“

„Přesně tak. Jenže ty si to pronajmout nemůžeš. Protože ho nemůžeš ani cejtit.“

„Omyl, Damasi. To on mě nemůže vystát.“

 

„S tím pokojem to vyjde nastejno. Prostě nemůžeš.“

„Nemůžu.“

„Někdy je to na levačku. Jseš si jistej, že nemůžeš?“

Jossovi ztvrdla čelist.

„Jistej, Damasi. Ani nemá cenu o tom dál mluvit.“

Joss vyšel z krámu a zamířil do hospůdky naproti, U Vikinga. Ne že by to mezi Normany a Bretonci někdy klapalo, jejich lodi se srážely ve společných mořích, ale Joss taky chápal, že se klidně mohl narodit někde v severních zemích. Hospodský Bertin, vysoký chlap se světle zrzavými vlasy, vystouplými lícními kostmi a jasnýma očima, naléval calvados, jakému není na světě rovno, jelikož vám prý dodá věčné mládí a správně vás uvnitř vyrajbuje, místo aby vás poslal rovnou na krchov. Jablka údajně pocházejí z jabloní na jeho louce, no a tam bejci umíraj ve sto letech a ještě jsou jurové. Takže ty jablka, to si umíš představit.

„Co je, dneska dopoledne nějaký trable?“ znepokojil se Bertin, když mu nesl calvados.

„To nic. To jen že někdy to nejde, jak by mělo,“ opáčil Joss. „Řekl bys, že Decambrais mě nemůže vystát?“

„Ne,“ usoudil Bertin s typickou normandskou opatrností. „Já bych řekl, že tě má za burana.“

„Kde je rozdíl?“

„Řekněme, že to se dá časem srovnat.“

„Časem, časem, nic jinýho od vás člověk neslyší, od vás Normanů. Jedno slovo za pět let, když máš kliku. Být všichni jako vy, tak to s civilizací moc rychle nepůjde.“

„A třeba by se dostala dál.“

„Časem! Ale za jakou dobu, kolik času, Bertine? To je otázka.“

„Nic moc. Tak deset let.“

„Tak to je v háji.“

„To tak spěchá? Chtěl jsi k němu na poradu?“

„Houby. Chtěl jsem jeho cimru.“

„To by ses měl pohnout, myslím, že už má zájemce. Ofrňuje se nad ním, protože ten chlap je blázen do Lizbeth.“

„A proč bych se měl pohnout, Bertine? Ten starej pozér mě má stejně za burana.“

„To musíš chápat, Jossi. On nikdy nebyl na moři. Ostatně, ty buran jsi, ne?“

„Nikdy jsem netvrdil, že nejsem.“

„Tak vidíš. Decambrais, to je znalec. Hele, Jossi, tys pochopil to svoje hlášení číslo 19?

„Ne.“

„Mně to připadalo zvláštní, stejně zvláštní, jako ty z posledních dnů.“

„Moc zvláštní. Mně se tyhle hlášky nelíběj.“

„Tak proč je čteš?“

„Je to zaplacený, a dobře zaplacený. A u Le Guernů jsme třeba burani, ale nejsme žádný raubíři.“