Jan Sonnergaard (1963) vystudoval literární vědu a filozofii. Uznání získal za svůj syrový, realistický tón, kritické líčení dánského státu blahobytu a sociální politiky a zdánlivě perspektivního života v jeho hlavním městě Kodani. Sonnergaard se odvrací od poetiky a literární estetiky předepisované především kodaňskou literární školou Forfatterskolen a požaduje návrat realismu do literatury. Jeho realismus je obzvláště temný, nevyhýbá se provokativnímu líčení ani drsným jazykovým prostředkům a vulgarismům. Ironie, bizarnost, absurdní líčení reality, extrémní jednání a existenciální pocity hlavních hrdinů jsou pro čtenáře mnohdy neúnosné. Násilí, zlobu, neúctu a erotiku prezentuje stejně silnými verbálními prostředky, jako je podle něj realita sama. Jeho příběhy šokují svou drsností a surovostí, rozhodně nejsou četbou na dobrou noc.

Debutoval povídkovou sbírkou Radiator (Radiátor, 1997), která je součástí povídkové trilogie. Sbírku Sonnergaard pojmenoval na protest proti Nielsovi Frankovi, vedoucímu představiteli Forfatterskolen, který prohlásil, že tak nepoetická slova, jako je „radiátor“, nepatří do moderního básnictví. Radiator přináší příběhy mladých lidí na okraji společnosti a často na pokraji vlastní existence, kteří nevědí, co si počít sami se sebou a prázdnotou, kterou pociťují. Jednou z klíčových povídek této sbírky je povídka NETTO og fakta (NETTO a fakta). Líčí život osamělého muže, který je už šest let na podpoře a nakupuje výhradně v nejlevnějších a zároveň nejpopulárnějších dánských supermarketech Netto a Fakta. Jeho nespokojenost a zlost roste úměrně s jeho rostoucí nadváhou a propukne v plné míře při nezdařené návštěvě přítele, který mu jako dárek přinese opotřebovaný starý toustovač. Přítel neprojeví však ani špetku snahy porozumět hluboké krizi, kterou vypravěč právě prochází, a jejich odcizení tak ještě prohloubí. Nakonec jej opouští potěšen, že se chytře zbavil starého krámu.

Druhou sbírku Sidste søndag i oktober (Poslední říjnová neděle, 2000) věnoval autor střední vrstvě dánské společnosti. Postavy zestárly, ale čtenář v nich stále rozpozná jisté typové charaktery, například alkoholiky či nezaměstnané. Především však lidi, k nimž se jejich blízcí či společnost zachovali zle. Autor zjišťuje, co je původem krize a pocitu ohrožení, se kterým se konfrontují hlavní postavy na konci 90. let. Ptá se, zda to je nedostatek lásky, slábnoucí zdraví či přibývající léta, a hledá odpověď na to, jak se s tím vypořádat. Vnáší do sbírky konkrétní události z 90. let, například problematizuje sociální politiku ministryně Karen Jespersenové. Ta se odvrací od tradičního dánského přístupu, který nahlíží na nezaměstnanost především jako na problém nedostatku pracovních příležitostí, a požaduje změnu postoje nezaměstnaných k hledání a přijímání práce z nabídek pracovního trhu. Její heslo, že nezaměstnaní by měli být laskavě, ale rozhodně nakopnuti, tematizuje Sonnergaard například v povídce Lille skat (Drahoušek).

Ve třetí sbírce Jeg er stadig bange for Casper Michael Petersen (Stále se bojím Caspera Michaela Petersena, 2003), která uzavírá povídkovou trilogii, se zabývá vrstvou nejbohatší a nejvýše postavenou. Úvodní povídka Formel B (Vzorec B) pojednává o chlapci, který si myslí, že si za peníze svého bohatého otce může koupit vše. V důsledku toho vymění svou přítelkyni za lahev vína v hodnotě desetitisíců dánských korun. Zajímavým momentem trilogie je teze, že dánská společnost je nadále rozdělena na sociální třídy. Ani v jedné ale nenajdeme lásku, erotika je jen krutá pudovost, při které se žena okamžitě dostává do role prostitutky a muž do postavení agresivního, přepjatého zákazníka. Násilí a bezcitnost střídají groteskní až humorné momenty či povídky.

Kromě prózy se Sonnergaard věnuje také dramatu. Roku 1999 uvedlo divadlo Aalborg Teater jeho hru Sex, znázorňující vyprázdněnost pojmu láska a zároveň touhu po naplnění života. Roku 2006 uvedlo Mammutteater hru Liv og død på Café Olfert Fischer (Život a smrt v baru Olfert Fischer) založenou na novelách z povídkové trilogie.

O tři roky později vyšel první Sonnergaardův román Om atomkrigens betydning for Vilhelm Funks ungdom (O významu atomové války pro mládí Vilhelma Funka, 2009), ve kterém se vrací do doby osmdesátých let a k hrozbě atomové bomby. Jedná se o generační román o studentech, pankáčích a yuppies, drogách, velkých autech a vztazích na jednu noc. Román začíná kapitolou 20 a odpočítává se směrem k číslu jedna, tedy k očekávanému výbuchu atomové bomby, která zasáhne všechny bez ohledu na společenské postavení, věk či finanční zajištěnost. Vypravěčem je Jan, zdánlivě autobiografická postava, jejíž možnou spojitost s osobou autora naruší smrt postavy v polovině románu. Nic ale nebrání tomu, aby vypravěčem zůstal nadále.

V roce 2005 se Jan Sonnergaard zúčastnil projektu H. C. Anderledes (česky H. C. jinak), který k výročí 200 let od narození Hanse Christiana Andersena uspořádalo nakladatelství People’s Press a časopis Ud & Se. Projektu se zúčastnilo 12 nejslavnějších současných dánských spisovatelů, kteří měli za úkol napsat povídku s názvem jedné z Andersenových pohádek. Jan Sonnergaard napsal příběh s názvem Den lille havfrue (Malá mořská víla), do něhož promítl společenský problém důrazu na fyzickou krásu a jeho důsledky.

Zatím poslední vydanou knihou Jana Sonnergaarda je sbírka Gamle historier (Staré příběhy, 2009), soubor patnácti povídek napsaných v letech 1990 až 2008, ve kterém se mísí povídky různých žánrů (některé mají esejistické či autobiografické rysy). Sonnergaard se zde dotýká aktuálních politických diskusí a problémů hýbajících dánskou společností.

V českém překladu bohužel dosud žádná z jeho knih nevyšla.