Do souboru Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy se dostalo třináct nejúdernějších příběhů ze Sonnergaardovy povídkové trilogie (Radiator, 1997; Sidste søndag i oktober, 2000; Jeg er stadig bange for Casper Michael Petersen, 2003), z níž každou sbírku věnoval jiné sociální vrstvě obyvatelstva, ale jejich vyznění zůstává v podstatě stejné. Texty vypovídají o deziluzi a nudě, které se projevují agresí a bezcitností, řeší se alkoholem a násilím. Zatímco první sbírka Radiator se dočkala pro svou tematickou i jazykovou revolučnost velmi pozitivních ohlasů, druhé dvě zůstaly stát v jejím stínu. Sonnergaard první výbor pojmenoval ryze přízemním a nepoetickým slovem, které není převzatý název jedné z povídek. Tímto označením dává najevo, že se jednotlivé texty budou zabývat konkrétními všednodenními záležitostmi. Další dvě sbírky trilogie mají názvy převzaté ze stěžejní povídky. Titulem Radiator se Sonnergaard vyhraňuje také vůči tvrzení Nielse Franka, spisovatele a někdejšího ředitele věhlasné dánské literární akademie Forfatterskolen, již absolvovala celá řada renomovaných autorů, mj. i Helle Helle, který proklamoval, že „nelze napsat báseň, v níž bude figurovat slovo radiátor“. Sonnergaard je toho názoru, že poezie proniká do prózy, avšak úkolem prózy není sáhodlouze líčit let pírka, nýbrž ho konkretizovat a klidně nafouknout do obřích rozměrů.

Z českého výběru bohužel není zřejmé, do jaké sbírky jednotlivé povídky patří, ale to v důsledku není tak podstatné. Všechny obsažené texty skepticky vyprávějí o tomtéž, ukazují depresivní potloukání bohaté i chudé mládeže, která neví, co se životem, a navážejí se do tehdejší společenské a politické reality. Příběhy představují epizody ze života ne příliš sympatických mužských postav a jejich přátel i přítelkyň, jejichž hlavní charakteristikou je naprostá absence emocí. Ze všednodenního úhlu pohledu můžeme například sledovat nanejvýš zvrhlou a tragicky zakončenou pánskou rozlučku se svobodou, dále nezřízené řádění zlaté mládeže, které připomíná Mechanický pomeranč, či neschopnost mladičké studentky vymanit se ze záletných spárů svého o generaci staršího univerzitního lektora.

Společenskou kritiku Sonnergaard netematizuje pouze skrze příběhy skládající celistvý obraz mladé dánské společnosti, ale pojmenovává je přímo, bez obalu: „Byla to příjemná čtvrť. Vůbec neodpovídala tomu, jak ji vykreslovaly hrůzostrašné pověsti, Vesterbro měla podle nich být jakási hříšná Sodoma Gomora. Právě naopak. Bydleli tu milí lidé a v souladu s posledními lety vývoje společnosti ti starší čtyřiceti pracovali a vydělávali na živobytí, zatímco ti mladší třiceti byli zpravidla na podpoře. Ale stejně se všichni slušně zdravili“ (s. 69). Těmito slovy autor reflektuje pokleslou morálku mladé generace, její hýření a zneužívání sociálních jistot dánského státu blahobytu. Sonnergaard si bere na paškál i mezilidské vztahy, které jsou pro něj křehkou záležitostí, mnohdy doprovázenou nedůvěrou i samotnou neschopností milovat: „A nelži mi do ksichtu. Už bys mi dávno měla ždímat konto jak dojnou krávu, a ne tu sedět jak pecka. Trochu upřímnosti, víc po tobě nechci. Zas takovej blbec nejsem. Prokouk jsem tě. Slepej nejsem,“ běží hlavou mladíkovi během rande se zjevně upřímně zamilovanou slečnou (s. 92).

Celá sbírka kulminuje v závěrečné tíživé povídce Poslední neděle v říjnu, která propůjčila název výběru a líčí několik dní ze života mladíka, jenž právě zjistil, že trpí vážnou nemocí, která mu rychle krátí život a kvůli níž se bude muset vzdát bujarého životního stylu a začít žít spořádaně a stereotypně. Poslední neděli v říjnu se mění čas, dny se zkracují, blíží se svátky Halloweenu a Dušiček a mladému muži je čím dál víc jasné, že už se symbolicky odpočítává. On ale není schopen se s osudem smířit.

Přípravy studentského projektu překladu českého souboru začaly dlouho před Sonnergaardovou nečekanou smrtí v Bělehradě v listopadu roku 2016, avšak i přesto sbírku můžeme vnímat jako poctu revolucionářskému autorovi, který se svou literární provokací a drsným jazykovým ztvárněním postavil nejen věhlasnému literátovi Nielsi Frankovi, ale také přetrvávající iluzi o zlatých devadesátých letech.