Nikdo si nemohl nepovšimnout, že postarší muž, který má na sobě pestrobarevné šusťáky, se vláčně sesouvá na sedadlo v tramvaji a příšerně při tom smrdí. Šedé skvrny sedadel ho obklopují ze všech stran a vyznačují zamořenou oblast. Každý, kdo nasedne, se hned nervózně rozhlíží, a když zrakem traviče vzduchu odhalí, jde na druhý konec tramvaje, kde se tlačí čistí.
Muž má vedle sedadla berle, symbol jeho mrzáctví. V dnešní době zmůže mrzák lokálně možná méně, zato globálně víc, pokud se mu podařilo narodit v jednom z nejlepších světů. V Polsku může taky žít, proč by ne. Polsko je tolerantní země, ale nepřehání to.
Ten člověk zasmradí dobré křeslo, říká starší paní, pokrytá štukaturou ztrouchnivělého pudru. Křesla jsou dobrá, ze 70 procent unijní. Tramvaj veze Poláky do blahobytu, který si po 123 letech záborů, 6 letech německého mučení a 44 letech ruského jebání zaslouží. Za ta dlouhá léta poroby financuje Evropská unie Polákům: silnice a ulice, mosty a omítky, stromy a obrubníky. Poláci mají radost, ale také nemají radost. Z čeho tady mít radost? Evropská unie mohla zasáhnout, když nás rozkrádali okupanti. Teď už je na všechno příliš pozdě. Poláci v sobě mají mnoho ran, prohnilých a špinavých, které smrdí. Polskou ránou je muž s berlemi v šusťákách. Někdo by ho měl vydezinfikovat, odčervit a navonět, aby se stal Polákem stylizovaným do podoby manekýnů z evropských obchodů, manekýnů hrdých na chybějící minulost. Minulost je pro ty, kterým nesmrdí rány a jizvy po ranách byly pečlivě vyříznuty. Mrzák vstává a opírá se o berle, které se mu rozjíždějí. Mrzák syčí, kašle. Smrdí Polskem, které se stydí. Plazí se k východu. V unijní tramvaji je spousta schodů, které vedou přímo na rozrytý chodník. Proč je v unijní tramvaji tolik schodů? V unijní tramvaji je tolik schodů, protože v unijním světě nejsou polští mrzáci. Muž slézá z prvního schodu. Zavírají se před ním dveře, a tak mezi ně rychle strčí berli. Muž, který unijní tramvaj řídí a který nesmrdí, si berle zaražené do dveří vůbec nevšímá. Crrn, tramvaj vyjíždí. O dvě sedadla dál křičí mladý muž „hej“, protože mrzák je taky člověk, dozví se to každý, kdo měl na střední předmět Základy společenských věd. Někdo, kdo měl z tohoto předmětu za jedna, křičí z konce tramvaje ještě hlasitěji „hej“.
Ty buzerante! volá na řidiče mrzák. Ty buzerante jeden! Zlomíš mi berli!
  Muž, jehož berlí trčí ven, uvnitř plive a už vypěnil. Lidé se chichotají, někdo křičí, někdo se vymrštil. Mrzák běduje. „Buzerant jeden debilní, zkurvenej,“ nadává. „Buzerante...“ opakuje si tiše, pro sebe. Posmutněle se krčí. Když tramvaj zastavuje na zastávce, mrzák kulhavě vystupuje. Lidé si vyklepávají oblečení a s úlevou se nadechují čerstvého vzduchu.

+ + +

Matka Janovi vždycky říkávala: ty píšeš tak krásné slohové práce, synku. Jednou se dokonce rozplakala, když Honzík v páté třídě základní školy napsal povídku o chlapci, který vykopal svého mrtvého křečka, protože se mu po něm strašně stýskalo. Honzík za ní dostal jedničku, ale máma řekla, že by mu s klidným srdcem dala jedničku s hvězdičkou, a dokonce zpochybnila kompetence paní učitelky, ačkoli byla mladší než ona, ale zato určitě chytřejší.

A tak Honzík speciálně pro maminku napsal povídku o zdechlé veverce, zdechlém koťátku a třech mrtvých žabičkách. Pak vytvořil několik tématicky podobných básniček (mimo jiné o komárovi, kterého dostihla nelítostná ruka), a potom ho matka poprosila, aby začal psát o něčem jiném.
Jenže Jan nevěděl o čem. Domníval se, že o smrti zvířátek lze napsat hodně. A o smrti člověka ještě víc. Dospěl k tomu, že když poznal nového člověka, hned přemýšlel o tom, jaký typ smrti by se k jeho stylu života a osobnosti nejvíce hodil.
Ve světle výše zmíněných faktů se nelze divit, že Jan, ještě utrápenější, protože byl hladový, dostal nápad, odvážný a vzletný:
Sedl si ke stolu a uchvácen dojetím napsal, jaký skvělý člověk byla maminka, jak pěkně žila a jak pěkně zemřela, a potom ten text, spolu se zprávou, poslal na mailovou adresu deseti pohřebních ústavů.
Ze zprávy vyplývalo, že Jan je člověk mladý, ale zkušený, píše dlouho a pravopisně, nejvíce ho zajímají texty s tématikou spojenou s pohřby a snad by psal dojemné nekrology a pohřební proslovy.
Šest ústavů mlčelo jako hrob. Tři odpověděly, že návrh náležitě promyslí. A z ústavu „Příjemný pohřeb“ dostal Jan entuziastický mail: „Žijeme jen jednou, zveme ke společné spolupráci. Ale jak to chcete zorganizovat?“ Podpis: ředitel ústavu, Wojciech Posiew.
Jan tedy připravil dotazník pro pozůstalé, kteří projevili zájem.
Dotazník obsahoval tyto body:
1. Jméno a příjmení zemřelého.
2. Jak lidé nebožtíka oslovovali v neoficiálních sit. a kdo to říkal (např. Žabičko – sestra, Irenko – muž, Ďáble – milenka, Honzíku – švagrová atp.).
3. Osoby, které ztrátou zemřelého zejména utrpěly (jména, příjmení, stupeň příbuznosti a/nebo spřízněnosti).
4. Pozitivní vlastnosti zemřelého (minimálně 10, např. hodný, upřímný, pracovitý, věřící).
5. Výjimečné vlastnosti zemřelého (minimálně 3, např. měl velké uši, krmil zvířata, měl rád přírodu).
6. Zájmy zemřelého (minimálně 3, např. sbíral známky, věděl hodně o letadlech).
7. Výjimečné situace se zemřelým, kterými stojí za to se pochlubit (minimálně tři body, prosím popsat stručně, např. dával chudým peníze, byl na pouti, kde, kdy, kolik ušel atp.)
8. Úspěchy zemřelého (např. pohár v rybaření)
9. Ostatní (dle uvážení)
10. Připojte fotografii.
Vyplněné dotazníky skenovala sekretářka Wojciecha Posiewa, posílala Janovi na mail a Jan ze získaných informací vytěžil příslušný výsledek. A inkasoval padesát zlotých na konto.

Jan rychle pochopil, že jednodušší je pohybovat se po prošlapaných cestičkách a že určité obraty se hodí pro každou situaci. „Byl to neobvykle poctivý člověk,“ začínal. Pak se pustil do detailů: „Lze jen těžko popsat, jak krásně hladil svojí kočku jemným pohybem upracované ruky moudrého, slušného a šlechetného člověka.“ Potom přešel k obecnému úhlu pohledu: „Zemřel člověk a jasná hvězda zhasla na nebi mnohých.“ Nebo: „V očích pozůstalých se zaleskly slzy, ale stejně tak probleskla naděje, že člověk, kterého milovali, je už někde vysoko, v místech, které lidská percepce nezná, a tam, mezi anděly a obláčky, loví ryby se svým otcem.“
Wojciech Posiew všechny proslovy četl, některé opravoval a jiné vracel. Někdy s poznámkami.
„Jaká percepce?“ psal. „Naučil jste se latinské obraty, a pak nám tu budete zahanbovat nic netušící pozůstalé. Pište prosím pěkně, vznešeně, ale aby tomu rozuměl každý, i ten nejhloupější člověk na pohřbu, i kdyby to byl pes.“
Až jednoho dne zazvonil Janovi po dlouhé době poprvé mobil. Jan se vyděsil, třesoucí rukou zvedl telefon a z těch nervů se mu hned zamlžily brýle.
Řeknu vám asi tolik, začal hrdě Posiew. Zatímco normálně mě to vůbec nedojímá, tak když jsem četl, co jste napsal o Bogumilovi Bożkovi, musím vám říct, že to je úlet.
Jan ztuhl a ohryzek, který se mu pohyboval, se zastavil jakoby zkameněl.
Ale já jsem opravdu nechtěl, začal Jan.
Poslouchejte, přerušil ho Wojciech Posiew. Já nevím, co jste chtěl nebo nechtěl, hlavní věc je, že se mi sem tam sevřelo srdce. Stačí říct, že jsem se dojal, a říkám vám, když se to stalo naposledy, to jste ještě nebyl na světě. A tak si tak říkám, pane Niedziela, tahle země potřebuje víc takových lidí. Tahle země to v životě nikdy neměla jednoduché. Kdyby všichni v sobě měli tolik pěkných výrazů, tak by se lidem žilo lehčeji, příjemněji a umíralo by se jim taky pěkně.
Máte pravdu, řekl Jan.