Małgorzata Rejmer, vystupující jako Margo Rejmer, vydala jeden román (Toksymia 2009, do češtiny zatím nepřeložený), za nějž si vysloužila nominaci na Gdyňskou literární cenu (Nagroda Literacka Gdynia), a dvě oceňované reportážní knihy. První z nich (Bukareszt. Kurz i krew, 2013) vyšla v češtině roku 2015 pod názvem Bukurešť. Prach a krev, druhá (Błoto słodsze niż miód, 2018) v loňském roce pod názvem Bláto sladší než med, obě v překladu Jarmily Horákové.

Tato reportážní kniha je sestavena z několika desítek výpovědí pamětníků komunistického režimu vlády diktátora Envera Hodži. Pramennou základnou si nezadá s leckterými odbornými monografiemi z oblasti mikrohistorie či orálních dějin, zároveň se však svým pojetím přiklání k estetice populárně naučné literatury s prozaickými vyprávěcími metodami, avšak bez těžkopádnosti odborného stylu mnohých vědců. Výsledkem je z vyprávění pamětníků sestavená mozaika, skládající se v ucelený příběh komunistické Albánie, respektive nejtemnějších odstínů tohoto období.

Zmíněná vyprávění zachycuje autorka často velmi poetickým jazykem, který by se neztratil v kdejaké krásné literatuře („Mohutní, hroziví vojáci šli v dlouhé řadě, šli a těžké boty dopadaly na kamennou dlažbu Gjirokastry, měli tvrdé pohyby a ztuhlé tváře. Vypadali jako obři, když stoupali vzhůru, bez známky únavy, a nesli pušky větší než děti, které je pozorovaly“ – s. 38).

Kniha je rozdělena do pěti částí. První (Diktátorovy děti) shromažďuje zejména výpovědi původně privilegovaných osob, které později upadly v nemilost režimu, druhá a třetí (Bláto sladší než med; Kruhy) se pak koncentruje především na výpovědi režimem pronásledovaných „obyčejných lidí“ napříč společenskými vrstvami, čtvrtá (Kámen na hranici) se věnuje těm, jimž se podařilo ze země utéct, a poslední, pátá část (Pevnost se drolí) reflektuje pád režimu, pozvolný nástup kapitalistické éry a marné hledání viníků nepravostí páchaných v předchozích dekádách („Ano, řekněme si to jasně, albánský komunismus byl kolektivním šílenstvím. Abychom mohli po takovém traumatu dál žít, museli jsme na ně co nejrychleji zapomenout. Jenže minulost je všude, vláčíme ji s sebou. Můžeme na ni na chvíli zapomenout, ale smazat se nedá“ – s. 264; „[…] v nové demokratické Albánii nejsou viníci. Nikdo nebyl potrestán a nikdo nežádá o odpuštění“ – s. 266).

Hodžova praktická dystopie

Centrem knihy Bláto sladší než med jsou tedy zpovědi lidí perzekvovaných totalitním režimem komunistické Albánie. Perzekuce měly nejčastěji podobu buď nějaké formy vyhnanství, vězení, nebo „jen“ všeobecné ostrakizace pro špatný původ. Různorodost jednotlivých příběhů a zachycených osudů ukazuje, jak vynalézavý Hodžův režim ve své krutosti uměl být. Přesto má drtivá většina výpovědí něco společného: přečiny, které lidem a jejich rodinám zcela zničily životy, jsou zpravidla smyšlené, překroucené nebo alespoň zveličené propagandou. Mnohý čtenář si nejspíš vzpomene na Franze Kafku, čtenář dystopií možná zase na povídky spisovatele sci-fi Josefa Pecinovského nebo na novelu Maso Martina Harníčka. Tito autoři s oblibou hyperbolizovali tresty v totalitních režimech, čímž poukazovali na jejich absurditu. Co se však u nás v antiutopické próze zdůrazňovalo krutou nadsázkou, bylo v Hodžově Albánii každodenní realitou (například: „Lidé skončili ve vězení, protože řekli, že jim nechutná chleba“ – s. 149), občas v nesmyslnosti a krutosti představy sci-fistů i převyšující.

Soudobou albánskou realitu čtenářům přibližují nejen sugestivní popisy, ale také literární aluze. Na některých místech autorka odkazuje na absurditu režimu v Kafkově Procesu, jednu z kapitol dokonce píše jako variaci na zmíněný román; na jiném místě uvádí pasáže jako vystřižené z Orwellovy ikonické dystopie 1984 („Protože strana znamenala víc než Bůh. Bůh neexistoval. A i kdyby existoval, tak byl všemohoucí pouze v teorii a strana byla všemohoucí v praxi. Bůh nedokázal zničit stranu, ale strana dokázala zničit Boha. Měli jsme doma ikonu s Ježíšem a občas jsme před ní zapálili svíčku, ale tajně, protože jsme věděli: v této zemi dokonce i otec donáší na syna“ – s. 45), jiná z kapitol (popisující vězeňskou každodennost) je zase rozčleněna na devět částí, parafrázujících Dantových devět kruhů pekla. Margo Rejmer se rozhodně nedá upřít nápaditost, která zvyšuje čtenářskou atraktivitu knihy, navíc napomáhá držet čtenářovu pozornost, aby ten pod přívalem popisovaných praktik a smutných osudů neupadl do letargie a nezájmu.

Panoptikum krutosti

Předkládaný obraz ovšem není tak úplně jednostranný. Nejde tu výhradně o vyprávění o hrůzách totalitního režimu, marně budujícího komunismus. Autorka dává – snad ve jménu komplexnosti – trochu prostoru i „druhé straně“: „[…] Enverovou smrtí jsme ztratili nejlepšího Albánce […]. Když zemřel […], dva měsíce jsem nedokázal najít útočiště, kam bych se mohl schovat a plakat […]. Ptáte se mě, proč se mi stýská po Enverovi, když se mi teď žije lépe. Odpusťte, nechci se vás dotknout, ale ta otázka je hloupá. Co z toho, že sedíme na gauči a jíme sušenky, když nevíme, co bude zítra? […] Teprve, když Enver zemřel a v Albánii se začal roztahovat kapitalismus, došlo mi, v jak rajských časech jsme žili […]. Nebyly žádné drogy, my jsme vůbec nevěděli, co to drogy jsou […]. A všichni se bojí, že přijdou o to, co mají. Od začátku devadesátých let každý den někdo chodí k prameni za mým domem a sbírá tam plechovky, aby je mohl prodat. K čemu je lidem takový nedůstojný život bez jakýchkoli jistot?“ (s. 50–52).

Nutno předeslat, že prostor věnovaný obráncům komunistického režimu a prostor věnovaný obětem zdaleka nejsou vyvážené. Chtít však po autorce něco takového by bylo popírání samotného smyslu její knihy, která si klade za cíl rozšířit povědomí o krutosti totality v jedné (od nás ne tak vzdálené) evropské zemi.

Za nedostatek mohou někteří čtenáři považovat, že autorka sice zachycuje autentické promluvy pamětníků, avšak ani odpůrce režimu, ani jeho příznivce výrazně nekonfrontuje s fakty, která by mohla jejich tvrzení vyvracet nebo alespoň částečně zpochybňovat. Takové momenty uvádí jen sporadicky a nepříliš detailně („Když se ho ptám na Hodžovy zločiny, nedůvěřivě vraští čelo, jako bych mu tou otázkou způsobovala bolest“ – s. 58). Její přístup je však v kontextu celého díla zcela legitimní, a zmíněný nedostatek je proto jen zdánlivý: Margo Rejmer nechává vyprávět, sama pak jen občasně doplňuje historické detaily a fakta a výsledný obraz vystupuje z celé knihy bez nápadného autorského vměšování. K tomu totiž zcela postačí vzpomínky zpovídaných osob, které skládají obraz dobové Albánie zejména z popisů drakonických trestů, krutosti fyzického a často i sexuálního násilí ze strany komunistické policie a vyšetřovatelů stejně jako vydírání a šikanování rodinných příslušníků domnělých zrádců režimu. Nezastupitelné místo tu mají i četné a velmi sugestivní popisy chodu tehdejších albánských věznic. Na konci uvedený seznam sekundární literatury navíc napovídá, že k nějaké kritické reflexi výpovědí na autorčině straně nejspíše došlo.

Velký Enver tě vidí!

Z motivů, které se v knize častěji opakují, je patrně nejsignifikantnější jedno ze stěžejních hesel dobové propagandy: „Albánie je nejšťastnější zemí na světě.“ A právě to, jakým způsobem vedle sebe autorka staví dobovou propagandu (místy doplněnou o výpovědi přesvědčených komunistů) a na druhé straně často nesmírně drsné vzpomínky perzekuovaných občanů, vypovídá tolik, že dalších komentářů z pera Margo Rejmer již není třeba.

Ostatně co dalšího se dá doplnit k popisům ovládání lidí od předškolních let přes nesvobodu vybrat si zaměstnání nebo partnera až k častým ukázkám toho, jak si lidé přestali věřit i v kruhu nejbližších, neboť Velký Bratr měl zkrátka oči a uši všude („Bratrova zrada způsobila, že už nikomu nevěřil, ani vlastní ženě“ – s. 86)?

Mnoho zaznamenaných vzpomínek navíc dokáže minulost oboustranně konfrontovat bez dalšího komentáře, a to i se současností. Příkladem může být pamětnice, která své bolestivě nepříjemné vyprávění o životě v Hodžově nelidském režimu, z jehož pozůstatků se nevzpamatovala ani po letech, zakončí slovy: „Kdysi stačilo držet jazyk za zuby a byla jsi v bezpečí. Dneska můžeš křičet, jak chceš, a nikdo tě neuslyší“ (s. 96); či albánská spisovatelka, která vysvětluje důvody své snahy zachytit osudy žen týraných režimem těmito slovy: „[…] kdysi [jsem] potkala člověka, který řekl ‚Za komunismu nebyl nikdo zavřený bezdůvodně.‘ Opravdu? Bylo mi pět let, když moje rodina přišla o všechno, půl života jsem byla poznamenaná, viděla jsem děti, které umíraly na podvýživu, spisovatele ve vězení, básníky pověšené na šibenicích, mladé lidi, které střelili do zad, když se pokusili utéct… A přesto stále žijí lidé, kteří tvrdí, že režim byl spravedlivý“ (s. 110–111).

Samotná vyprávění tedy nejsou jen reflexe minulosti, demaskují také plané naděje vkládané do kapitalismu, jehož realita způsobuje nebezpečnou idealizaci minulosti, což je fenomén, jehož jsme svědky i u nás. Jeden z pamětníků, který prožil pět let ve vyhnanství za jednu větu pronesenou v opilosti, říká: „Kapitalismus přinesl chaos, ztrátu bezpečí a nerovnost. Čím těžší je život, tím víc posiluje mýtus komunismu jako doby, kdy vládla spravedlnost. Naše transformace se protahuje do nekonečna a pro slabé je krutá a bezohledná. To ona vytvořila nostalgii po komunismu, další rakovinu, která se šíří albánskou společností“ (s. 121). Jeho slova přitom potvrzuje množství dalších lidí, kteří sice mluví o minulosti jako o době kruté nesvobody, jedním dechem však kritizují i stav společnosti současné, kapitalistické.

Síla reportáže kromě výpovědí samotných spočívá do značné míry v tom, do jaké kompozice autorka zachycená vyprávění klade. A nutno říct, že výsledek je velmi působivý. Nelze tvrdit, že Bláto sladší než med dává oběma názorovým stranám stejně prostoru a že je výsledek neutrální, otevřený interpretaci. Kdyby ale byl, nebylo by to správné. Margo Rejmer totiž ukazuje zrůdnost totalitního režimu v naprosté nahotě. Její kniha je precizně zpracovaná a nesmírně čtivě napsaná, přesto je pro svůj obsah těžká a může vyvolávat až fyzicky nepříjemné pocity. Avšak o to důležitější je, že u nás vyšla, a o to zásadnější je ji číst. A to nejen ve světle událostí posledních měsíců a nostalgických nálad ve společnosti, které se těm albánským nebezpečně podobají.