Literární tvorba brazilského zpěváka Chica Buarqua je v jeho vlasti přijímána rozporuplně; překladatelka Šárka Grauová se naštěstí nenechala odradit. Text o jazyku lásky čtěme dvakrát.

Brazilcova maďarština
Chico Buarque (nar. 1944, k životu a dílu viz obsáhlou překladatelčinu studii), který se v šedesátých letech minulého století podílel na zrodu moderní brazilské populární hudby, je také autorem několika divadelních her a čtyř románů. Budapešť (Budapeste, 2003), předposlední z nich, je autobiografií brazilského ghostwritera, která zároveň žánr autobiografie podvrací. José Costa píše na objednávku politické projevy, akademické práce a nakonec – což předznamená jeho další osud – také milostnou autobiografii, ovšemže ne svou. Cestou z istanbulského sjezdu anonymních spisovatelů se Costa vinou nečekaného mezipřistání ocitne na jednu noc v Budapešti. V letištním hotelu civí na maďarské zprávy. Dříve by ho ani ve snu nenapadlo, že by se mohl naučit mluvit zrovna maďarsky, „jediným jazykem na světě, před kterým má ďábel respekt“; najednou se však pokouší zachytit tok maďarských slov, aby si je mohl odvézt domů do Rio de Janeira – prý jako suvenýr.

Takto nevinně ovšem začíná pološílené těkání mezi Budapeští a Riem, mezi Atlantikem a Dunajem, mezi maďarštinou a portugalštinou, mezi manželkou Vandou a milenkou Kriskou, mezi jejich syny; mezi kulturní kanceláří Cunha & Costa (jak je vznešeně nazývána ghostwriterská firma) a Svazem maďarských spisovatelů, který ale také není dalek ghostwriterského spolku.

Tu knihu jsem nenapsal
Text, který při své rafinovanosti uplývá svižným tempem globálního pop-rocku, do značné míry sestává ze zdánlivě banálních až brakových obrazů či historek: o sexu, o ruské ruletě v budapešťském hotelu, o holkách a skinech na ulici v Riu. Na pár desítkách stránek nám však mezi prsty proklouznou celá léta Costova rozdvojeného života, jehož časová konfigurace je patrná vlastně jen na rozpadu hrdinova manželství a na růstu (totiž tloustnutí a degeneraci) jeho syna.

Během pobytů v Budapešti se z Josého Costy stává Zsoze Kósta (oboje čti [žoze košta]) a ze jména příjmení. Kósta postupně proniká do maďarského jazyka, nejprve při doučování u Maďarky Krisky, které se záhy mění v milostný poměr, poté při práci pro Svaz maďarských spisovatelů, kde nad přepisy nahrávek z besed přivede svoji maďarštinu takřka k dokonalosti. Osud ho však záhy dostihne a Kósta se stane ghostwriterem i v maďarštině: vyhasínajícímu básníku Koscisi Ferencovi podstrčí Tajná trojverší, jeho velký comeback.

Vrcholem je pak Kóstův poslední příjezd do Budapešti: je zde vítán jako autor strhující autobiografie, která mu ovšem byla podstrčena maďarským ghostwriterem: „Nechápal jsem, proč se to jmenuje Budapešť, nechápal jsem, proč tam stojí jméno Zsoze Kósta, žádnou takovou knihu jsem nenapsal.“ Když je potom Kriskou přemlouván, aby jí z knihy četl, je zřejmé, že čte tutéž knihu jako my.

Všude skomírající vztahy
Vše vypadá, jako by zlomyslná náhoda vrhla Josého Costu zrovna do Budapešti, aby postupně rozcupovala jeho identitu a nechala ho lavírovat a ztrácet se mezi dvěma světadíly, městy, jazyky, ženami; jako by ale zároveň bylo úplně jedno, že jde zrovna o Budapešť, a ne třeba o Prahu nebo Hongkong. Protože všude je vlastně stejně: všude stejné letištní haly, všude tytéž reklamy a pobočky mezinárodních korporací, všude řvou z televizí napudrované blondýny. Všude stejné hotelové pokoje, ve kterých člověk nepozná, jestli spal hodinu nebo dva dny. Všude skomírající vztahy k vyčerpaným ženám a tlustým dětem. A všude stejné literární večírky, paparazziové a rychle hasnoucí komety bestsellerů, navíc psaných ghostwritery. Každý prvek budapešťského života jako by zrcadlil chátrající život v Riu.

Takové čtení textu otevírá myšlení, které se točí okolo pojmů, jako je autorství, identita, globalizace. Ostatně, co je to za svět, v němž si brazilští zpěváci píšou knížky o Budapešti?

Ovšemže: Buarquův text tyto otázky klade, a není v tom ostatně první. Knih, ve kterých se píše a čte (tatáž) kniha – metafikcí, chceme-li –, známe přinejmenším od Dona Quijota spoustu. Pokud jde o identitu, její „fragmentace“ nebo „ztráta“ také není v posledním století ničím mimořádným; proto někteří myslitelé rovnou tvrdí, že se o identitu máme přestat starat. Myslím, že si zde můžeme spíše pomoci odkazem k Ricoeurovi: lidská identita, nebo spíše ipseita, totožnost, je interpretací, něčím, co se dá vyprávět. A příběh J. Costy/Z. Kósty vyprávět lze, jen to za něj udělal někdo jiný.

Jenže v Budapešti jde o víc. Zatím nám byl svět ukázán jako nehostinné místo plné neautentických existencí; zbývá ještě druhý, útěšnější pohled (za nějž do značné míry vděčím článku A escrita de uma vida od Marthy LaFollette Millerové).

Umět maďarsky
Začněme znovu od začátku, od prvního určení maďarštiny: „Jediný jazyk na světě, před kterým má ďábel respekt.“ Přemýšlejme: takové věci se totiž neříkají jen tak do větru. Před čím může mít ďábel respekt? V Mannově Doktoru Faustovi zakazuje ďábel „lásku, pokud hřeje“. Jazyk, před kterým má ďábel respekt, musí být jazykem lásky.

Příběh Kóstova osvojování maďarštiny je totiž převlekem příběhu milostného a hrdinského. Jazykové peripetie jsou zde místo oblud, které musí hrdina porazit, aby dostal královskou dceru. A Kriska, která učí Kóstu maďarsky, tedy není nějakým zrcadlovým obrazem brazilské Vandy, ale kněžkou lásky. Nedávno jsem v A2 (č. 1/2010) psal o jiném brazilském textu, o novele Guimarãese Rosy Burití, kde krásná paní Lalinka přiměje mlčenlivého nadsamce, statkéře Liodora, mluvit o kráse. Podobně Kriska: jejím úkolem je Kóstu rozmluvit jazykem lásky. Proto mu při prvním setkání v knihkupectví říká, že „magyarskému jazyku se člověk nenaučí z knih“.

Skrze jazyk lásky získá svůj smysl také epizoda s ruskou ruletou: Kósta se k přidá k jakémusi páru a myslí si, že jsou to Maďaři; sám ovšem zatím maďarsky neumí. Když potom v hotelovém pokoji koluje revolver a čeká se, kdo umře, řekne týpek blondýnce, že je kráva: „Řekl na plnou hubu vaca, nachlup tak, jak říkáme v románských zemích krávě od časů starého Říma.“ Ukáže se, že jsou to Rumuni, jazykově spříznění s Kóstovou neblahou vlastí, a jak jazyk sdělení, tak jeho obsah je z jazyka lásky vylučuje. Nestačí být v Budapešti. Je třeba umět maďarsky.

Sub specie amoris
Sub specie amoris potom pochopíme nejeden další detail. Například to, že Kriska se jmenuje příjmením Fülemüle, tedy „slavík“; etymologie dokonce spojuje maďarské fülemüle s bájnou řeckou princeznou Filomélou, která se ve slavíka proměnila. Celá věc vynikne o to lépe, že maďarština klade příjmení před jméno, a slavík je tedy jakýmsi jejím titulem. Maďarské příjmení před jménem už zde není proto, aby marně zrcadlilo banální portugalské jméno; nyní ukazuje, že k osvojení jazyka lásky je zapotřebí zásadního obratu, chápání sebe sama z druhé strany. Proto Budapešť.

Stejně tak vnější podobnost Budapešti a Ria nás nesmí zmást: v Riu byl Costa nahraditelný floutky, kteří se naučili psát jako on (v práci), kýmsi (v posteli) a chůvami (v rodině), kdežto v Budapešti chybí. Podstrčení Kóstovy „autobiografie“ je altruistickým činem, jehož účelem je, aby se strádající Brazilec vrátil za strádající Kriskou. (A když už si hrajeme s mluvícími jmény; Rio de Janeiro je, jak známo, „lednová řeka“; věděl ale Chico Buarque, že Budapešť, nový Kóstův domov, je díky svému slovanskému původu vlastně cosi jako bouda-pec?)

Pro Kóstu je pochopitelně mučivé, má¬-li svůdně naléhající Krisce číst ze své autobiografie, kterou nenapsal. Nakonec to však dokáže: „Když jsem si od hrdiny té knihy dokázal vytvořit odstup, četl jsem plynule.“

Jak to tedy nakonec celé je? Myslím, že není nutné dělat dalekosáhlé závěry. Snad jen tolik: z absurdity tohoto světa se nevymaníme, ale lásku je možné získat i v postmoderně. Jen musíme vytrvat a naučit se maďarsky.