José Costa pracuje jako talentovaný „černoch“ v nakladatelství memoárů celebrit. Z nudy a pocitu nedocenění začne objíždět festivaly pro „anonymní spisovatele“, a na svých cestách se dostane se i do Budapešti, kde zažije románek s Kriskou.

To je jen jedna z epizod románu Brazilce Chica Buarqueho, pojmenovaného po dvojjediné maďarské metropoli. Domovem hlavního hrdiny stále zůstává Rio de Janeiro. Spíš než Budapešť ho zaujme sama maďarština, která se v románu stává neodbytným symbolem dnešní zmatenosti a neomezené komunikace.

Velmi vtipný román kloubí allenovský a vianovský humor, založený mimo jiné na hyperbole a repetici určitých motivů (dýňové bochánky, procházky po pláži), a až surrealistické přechody. Není náhodou, že Buarqueho nejoblíbenějším filmem jsou Tatiho Prázdniny pana Hulota. Jeho neomezená představivost plodí skutečné skvosty, jako pasáž s obtěžkáváním žen knihami psaním na jejich kůži.

Buarque, známý především jako zpěvák a skladatel, ve svém třetím a zatím nejúspěšnějším románu udržuje rytmus a strhuje oslavou (tvůrčí) svobody. Anotace sice z pochopitelných důvodů láká na sex a násilí, ale ty naštěstí nejsou pro autora stěžejní. Ironicky poukazuje na relativní hodnotu literární produkce, kde dnes kdokoliv za peníze může vydat cokoliv, jako když si objedná housku na krámě.

Nevážně klade existenciální otázky po možnosti budování vlastního osudu v uniformizovaném světě a v tomto smyslu je i románem o globalizaci. Připomenutím banálnosti toho, kam jste zrovna doletěli nízkorozpočtovou linkou, když jsou všechna města stejná a nejdůležitější je zachovat si identitu. Toto zásadní hledání, prosvítající pod veselými scénkami, je pohybově vyjádřeno celým tokem textu, který je zároveň osvěžující důmyslnou hrou.

Knize, vhodné jako čtení na dovolenou, zachovává šmrnc překlad Šárky Grauové, jež je i autorkou závěrečné studie. Ta je nepochybně poučná, ale trochu nepatřičná rozsahem, který zabírá celou čtvrtinu útlého svazku.