Výbor českých romantických povídek, dílo Václava Vaňka a studentů bohemistiky skrytých jako obvykle pod zkratkou kol., navazuje na antologii české romantické poezie, jež vyšla minulého roku z týchž rukou pod názvem Rozkošný hrob. Český romantismus tak bezděky dostává dosti funerální nálepku. Zda oprávněně, o tom už se musí čtenář přesvědčit sám (i když antologie zůstane vždy jen antologií).

Svou koncepcí se Mrtví tanečníci drží svého rozkošného předchůdce, co se grafického zpracování týče, zdá se, že nenápadnější a přitom vkusný přebal je krokem k lepšímu. Pod Postlovou Ideální krajinou se pak opět ukrývá kratší úvodní studie o české romantické povídce a dvacet čtyři povídek předcházených medailony autorů. Setkáme se tu nejen se jmény známými, jako např. se Sabinou či s Němcovou, ale především (a díky za to!) s osobnostmi téměř neznámými (Veselský, Humhal). Právě ona „neznámost“ byla jedním z kritérií výběru, některé prózy nebyly otištěny také kvůli svému přílišnému rozsahu. K ediční praxi mohou mít jazykovědci své výhrady, pro tento typ knihy se však zdá zcela dostačující.

Úvodní studie Václava Vaňka nebude patrně čtenářem opomenuta, předpokládáme-li, že po této knize sáhnul ze zájmu o prózu českého romantismu. Ačkoliv si je Vaněk vědom toho, že český romantismus lze jen stěží periodizovat, přece jen se snaží nabídnout rozdělení na tři skupiny (zde se nabízí zajímavé srovnání s jeho periodizací romantické poezie v Rozkošném hrobu). Hlavním principem tohoto rozčlenění není ani tak hledisko chronologické, jako spíš východisko, jež romantický hrdina ve své situaci nalézá. V prvních desetiletích devatenáctého století je to smrt jako jediné možné zakončení opravdové lásky, překročení hranice mezi naším všedním světem a jiným, neznámým bytím. Druhá skupina romantických autorů volí osvědčený útěk do snu, tedy opět do jiného světa. Nakonec se však obojí stává konvencí, a tak nezbývá jiná cesta než šílenství. Tato periodizace, podle níž je do tří oddílů rozdělena i kniha, si samozřejmě neklade nárok na kanonické přijetí. Přesto se o ní dá uvažovat jako o dosti pozoruhodné; rozhodně je sympatické, že je zde romantismus definován také romanticky.

Je pravda, že úvodní studie naznačuje mnoho zajímavých souvislostí a prozrazuje široké znalosti svého autora. Naneštěstí předpokládá Vaněk podobnou šíři znalostí i u čtenáře; pravděpodobně spoléhá na to, že čtenář je studentem bohemistiky, jenž zkoušku z české literatury 19. století složil alespoň za dvě (ediční zpracování však o tomto předpokladu nesvědčí). Většinou své závěry pouze naznačí či přeruší myšlenku v půli odkazem typu „však my zasvěcení víme“. Ve svém výkladu se odvolává jak na díla obsažená v antologii a jejich autory, tak i na díla a autory do tohoto výboru nezahrnuté, a to bez rozdílu explicitnosti. S tím se konečně čtenář nějak dokáže vyrovnat; buď je skutečně hodně zvídavý a vše si poctivě dohledá, nebo se smíří s tím, že celou genialitu předmluvy není zkrátka schopen vytěžit.

Nejvíce to ale vadí v případě samotného názvu Mrtvých tanečníků. Při četbě knihy jsem celou dobu čekala, kdy se konečně v nějaké povídce záhadní mrtví tanečníci objeví. Čekala jsem marně. Jen ve zmíněné úvodní studii je v jednom odstavci naznačen děj povídky „Unešení panen aneb Mrtví tanečníci u hrobky“ (V. R. Kramerius). Možná jsem čtenář s nadměrným očekáváním, ale předpokládala jsem, že pro tento fantastický titul najdu v některé z uveřejněných povídek opodstatnění. Můžeme se tak ptát, zda měla být tato Krameriova povídka do výboru původně zařazena (podle závěrečné poznámky je zřejmé, že materiálu bylo shromážděno mnohem víc) a editorům se název tak zalíbil, že jej knize ponechali i poté, co se rozhodli „Unešení panen aneb Mrtvé tanečníky u hrobky“ vynechat. Samozřejmě, metafora je to pěkná – polozapomenuté, napůl bizarní a nepochopitelně vířící romantické spisovatele můžeme elegantně přirovnat k mrtvým tanečníkům na podivně ožívajícím hřbitově české literatury... ale nebylo toho funerálního až příliš?

Co se vlastních textů týče – vím, že se to nedělá, ale srovnáme-li je s díly romantismu anglického či německého... Nebo uvědomíme-li si, že v době, kdy začínají publikovat Sabina či Filípek, vychází Otec Goriot, že Mrtvé duše jsou jen o rok mladší než Rubešova povídka, že Stroupežnická a Ritterová byly současnicemi Dostojevského a Tolstého... Je pravda, že patrně ne každý nalezne v těchto povídkách zalíbení. Slova, jež k jejich odsouzení použije, mohou být např. tato: šablonovité, sentimentální, kýčovité, laciné, jednoduché, morbidní apod. Jen by mě zajímalo, jak se budou kritici po dvou stech letech dívat na to, co nyní čteme my.

Říkejme tomu třeba přežívání studu za triviální literaturu; nepsaný zákon všem vzdělaným lidem káže velebit jisté kanonické knihy a zatracovat ony „Sultánovy kurtizány“, „Postrachy prérie“ a „Tajnosti lékařského kufříku“. Nejsem ale úplně přesvědčena, že leckterý apologeta kvalitní literatury nemá v nočním stolku brožurku s růžovým proužkem na obálce. A stejně tak nevěřím, že mnohý ze slovutných mužů 19. století neměl za zlacenými koženými vazbami v knihovně schovaného nějakého toho Činoveského, Rittersberga či Chocholouška. Možná nebude na škodu odložit alespoň na chvíli falešný stud, otevřít si Mrtvé tanečníky a přiznat si, že se nám to – líbí...