„Romantické vůbec spočívá v kontrastu", definoval podstatu romantismu spisovatel a literární historik A. W. Schlegel. V tomto smyslu je tedy i antologie romantické poezie nazvaná příznačně Rozkošný hrob těchto protikladných spojení či přirovnání plna.

Kromě názvu může být dalším příkladem těchto kontrastů i křiklavě růžový přebal knihy, který se rozhodně neslučuje s jejím pochmurným obsahem, a mohlo by snadno dojít k její záměně s nějakou komerční beletrií. K adekvátnímu čtení však směřuje podnadpis Antologie české romantické poezie. Kniha je totiž výběrem právě z tohoto rezervoáru, přičemž ale nezahrnuje texty našeho nejznámějšího romantika, Karla Hynka Máchy. A to snad z pochopitelného důvodu snazší dostupnosti jeho textů v porovnání s tvorbou například takového Jana Bohumila Ceypa z Peclinovce.

Jednotlivým textům předcházejí medailony, které jsou prací studentů FF UK. Jejich četba se mi však na rozdíl od hlavního editora Václava Vaňka nezdála „přitažlivější než samotné básně" a dokonce jsem ani nebyla schopna vypozorovat jejich „lehce žertovný tón", který zmínila recenzentka Lucie Koryntová. Upřímně řečeno jsem považovala shrnutí života autorů, které nám slibovaly tragické příběhy plné neštěstí a předčasné smrti (jak zvláštní že letopočty narození a úmrtí tento dojem lehce vyvracely a většina autorů se i přes nepřízeň osudu dožila poměrně úctyhodného věku), spíše za nutné zlo, které se v závěru slévalo do jisté míry v jeden a ten samý životní příběh, což není kvůli lehce „úzkému repertoáru" romantismu ani tak překvapivé. Jelikož je ale tato kniha míněna také jako pomocná učebnice pro studenty vysokých škol, zanechám další kritiky a vrátím se zpět ke kladům romantické poezie.

Co vše ale do této poezie můžeme řadit? Pojem „romantismus" je totiž tak neuchopitelný a přesto všudypřítomný, že se jej Vaněk pokusil blíže specifikovat, ať je to již sebetěžší úkol, rozdělením vybraných autorů do tří skupin. Bohužel i přes snahu o úhledné zařazení jednotlivých děl do příslušných kontextů z nich většina do dané skupiny tak úplně nezapadá a jejich umístění je spíše spekulativní. Například totiž nelze přesně určit, která z básní oslovuje pouze minulost, přítomnost či budoucnost. Významové pole konkrétních textů není podle mého názoru možné interpretačně vyčerpat tímto způsobem přiřazování.

„Romantismus" se podle Vaňka rozpíná někde mezi 20. a 50. léty 19. století a jeho jednotlivé fáze jsou odrazem společenských změn. V první fázi je básník okouzlen objevením krásy minulosti a touží po návratu tohoto zlatého věku, ze kterého do přítomného okamžiku přetvaly pouze ruiny. Na náhrobcích přibývají další a další jména a těm, kteří zůstali, nezbývá než oplakávat to, co bylo, nebo co mělo být. Kromě toho básníkům zbyla už jen hořkost na jazyku, kterou proměnili v díla s nostalgickým nádechem plná očekávání něčeho, co se už nikdy nevrátí.

Po tomto zoufalém výkřiku do ticha (nebo snad minulosti, se kterou básník vede dialog, neboť se stále ještě nemůže smířit s tím, že minulost se nestane přítomností) následuje bolestivá současnost, kde na lásku navazuje zrada a bezprostředně poté smrt, přičemž hypersenzitivita básníků je pouze alternativní cestou k témuž cíli. Láska pro tyto citlivé duše znamená pouze útrapy a zkratku k hrobu, který Neruda tak láskyplně definoval jako „malý domek z hlíny". Smrt už není hrozbou, ale naopak předčasně vyhledávanou přítelkyní, v jejímž objetí najdou milenci dávno ztracenou lásku a jejich duše dlouho hledaný klid.

Naopak „růžová" budoucnost pro básníky nic nenachystala a jejich subjektivita zůstává nepochopena materialistickou dobou, ve které není pro romantické duše místo. Život, často předčasně ukončený, ztrácí smysl a kdysi opěvovaný umělec se stává lehce přebytečným a těžko snesitelným, jeho básně jsou spíše extravagantním voláním o pomoc, které není nikdy vyslyšeno. City básníků byly přehlušeny výmysly modernity.

Klíčovým tématem antologie je krajina, dokreslující čtenáři scény básní; krajina, která je zrcadlem básníkových pocitů a dějů odehrávajících se v jeho nerozhodném srdci. Romantik stále váhá a balancuje na hranici mezi utrpením života a smrtí a jednotlivé prvky přírody doplňují jeho pochmurnou náladu. Za hřbitovní zídkou se ukrývá postava lkající nad hrobem či zříceninou, v očích ještě s vidinou krásné minulosti. Na skále křičí vdova či nešťastně zamilovaný básník, váhající nad temnou propastí nebo rozbouřenou vodní hladinou. Hrůza a tajemnost narůstají s dalšími kroky do hlubokého lesa, kde se za závojem mlhy skrývá pouze smrt a zapomnění, a ve vzduchu stále visí ono známé magické „něco tajemného". A když dojdete až tam, možná uslyšíte tichý hlas básníků, jejichž díla se vám prostřednictví této knihy dostala do ruky. Neboť přestože jde o antologii českého romantismu na první pohled plnou básní a životopisů, možná že mezi řádky vyčtete přeci jen jakýsi věčný příběh, příběh člověka.

Srdce drásající cit přesahuje básníkův rozum a jediným východiskem z této situace je tvorba, poezie, která vás uvede do světa, kde vládne věčný soumrak a oblohu barví krvavý západ. Do světa, ve kterém je žena buď nevěrná, nebo naopak věrná až za hrob svému milému, který již opustil svět, a ona se ho chystá následovat. Kde slavíček zpívá nad hrobem nepochopeného básníka, jehož z „aj, dávných dob znal", poskytuje mu tak poslední rozloučení, a kde také Tiché dítě („zima hrobová z něj letí, říkají, že - mor to dětí!") obchází a okolo rozsévá šílenství a smrt. Ne všechny básně mají ale tak pochmurnou náladu (přestože převažují) - najdeme tu také lyriku milostnou či přírodní a také texty, které jsou i přes svůj tragický kontext zakončeny úsměvným závěrem. Tak je tomu například v básni Travička od Václava Trnobranského: manžel je mrtev, žena vražedkyně byla pověšena a jenom bába, která dala ženě smrtící pilulku pro manžela, škodí dál: „Co jsem zabil, smrtí svou to nevyhrabu! - Kam nemůž čert, nastrčí tam jistě starou bábu".

Co říci závěrem? Snad jen to, že romantická poezie nepochybně přetrvala horizont první poloviny 19. století, proto mohou být básně obsažené v antologii nejen dokumentem dobových nálad, ale také příležitostí k sebereflexi pro čtenáře dnešního, který vnímá romantismus coby jedno z možných pojetí lidské existence. Přesto bych ale ještě mohla podotknout, že podobných knih vyšlo již více (například Hledání modrého květu od Ivana Slavíka), a tak tedy nejde o nic radikálně nového pod sluncem. Doufám jen, že aktuální antologie romantické prózy Mrtví tanečníci (také editovaná Václavem Vaňkem) překvapí více, ať už z hlediska metodologického, nebo z pohledu čtenáře, který by se nebránil narušení dosavadních konvenčních představ o českém romantismu.