(s. 196-203) 

Cvišen sledoval nenadálý konec M-ského kariéry zpovzdálí. Trochu věděl z novin, trochu z hovorů se Zlepšovákem a Nosem, kteří mu kdoví proč pravidelně volali, jako by měli za úkol s ním udržovat kontakt.

Kdyby nebylo močálů za městem, zřejmě by M-ski dělal kariéru i nadále. Psal by radikální fejetony, navštěvovali by ho novináři, kdoví, možná by nakonec začal besedovat s mládeží ve školách a potřásat rukou kandidátům na primátora města. Od stručných informací na zadních stranách místních novin ho chvála novinářů vynesla přímo do centra pozornosti. Jenže už Nos varoval, že celá skupina musí téhle příznivé situace co nejlépe využít, že se taková šance už podruhé nenaskytne, a taky se může stát, že se M-ski velmi rychle okouká, zevšední, získá pověst nudného člověka a kvapem se vrátí tam, odkud přišel.

M-ski však v ofenzivní hře nepolevoval a okolnosti mu hrály do karet. Koncem podzimu propukl skandál: Na sever od města se silničáři rozhodli vést cestu přes přírodní rezervaci. Naplánovali, že obchvat povede přímo přes řeku, v jejím nejdivočejším úseku.

Ku chvále nové reality, aby se vzdálenost mezi body A a B zkrátila o pár kilometrů, a doba jízdy byla ještě o něco kratší. Aby se normální lidé mohli kochat kouskem rovné silnice, z níž by mohli nerušeně sledovat zemědělskou krajinu, oddělenou plotem proti vniknutí pošetilé zvířeny.

Cvišen tu oblast moc neznal, město se šířilo jiným směrem a podmáčený lesnatý sever byl stále ještě nedotčeným územím. Postavit si dům právě tady se rozhodlo jen pár jedinců odolných vůči hmyzu a vysoké hladině podzemních vod. Cvišen byl na blatech minulé jaro s Preguntem a Kání, jeli poslouchat jeřáby, kteří se vraceli na hnízda ukrytá v olšoví. Jeřábi, snad nejkrásnější zlomek světa, který Cvišen poznal díky skupině. Vzdálení, důstojní ptáci, plní melancholického půvabu. Ve vlhkém chladu na okraji louky poslouchal jejich chraptivý zpěv s pocitem, že i on se sem vrací odněkud z dalekých krajů. Něco se v něm zase probouzelo. Možná to byly zážitky dávných předků zakódované v podvědomí. Pro ně snad kdysi byly vysoké hlasy jeřábů běžnou součástí světa, a ne rozmarem, za kterým se musí pořádat výprava jak za zlatým rounem. Jejich hlasy jako by v něm něco otevíraly, jako by získával další klíč. Jemné ptačí lkaní proráželo jeho krunýř slepený ze stavebních projektů, věčného cestování po městech, která prostě musíte vidět, neustálého rozčilení a nejistoty. Připomínalo mu něco důležitého, na co však už dávno stačil zapomenout.

Taková místa jsou nebezpečná. Nemáš v nich co dělat, fungují bez tvé pomoci. Přichází nuda, není tu nic kromě stromů a bahna, ani u vody se nedá posedět, musel by ses k ní dostávat přes bažinu. Tohle je místo bez zřejmého smyslu. Jen někteří tváří v tvář téhle pustině oněmí, většina hned začne přemýšlet, jak by se to tu dalo zpřístupnit, ochočit, otevřít dokořán. Označkovat, vyměřit. Vytyčit trasy, rozvěsit lampiony. Změnit, změnit. Aby se něco dělo. Hlavní je být pořád v pohybu.

Na téhle kauze nebylo nic překvapivého: Netrpělivý investor nepočkal na příslušná povolení a ohlásil zahájení stavby. Zasáhly vyšší zájmy, jako vždy v těchhle případech. Peníze už vřely na kontech, místní úřady vysílaly do světa klasické fráze plné nadějí a banalit. Je to pro nás velká šance, opravdu velká šance, pracovní místa, napomůže to rozvoji regionu… Cvišen moc dobře zná tyhle tlaky, aby se stavělo co nejrychleji a bez prodlev.

Do role obránce jeřábů, sov a jelenů se přirozeně vtělil M-ski. Prý hned po první zprávě o chystané stavbě začal formovat koalici proti buldozerům. Pustil se do dalšího z dlouhé řady protestů před úřady, blokád, manifestací, pasivních odporů vlastním tělem i přímých akcí, zase se jednou vzepjal, aby stanul na straně poražených. Tentokrát silnější než kdykoli předtím, s tiskem za zády a s podporou výborů. Prominuli mu všechno, dokonce i útok na magistrát - mládí se přece musí vybouřit - zablokované město, komentáře plné sarkasmu, vždyť je to prý jen taková póza. M-ski postupně získával autoritu, zabíral stále více veřejného prostoru. Už jen krok jej dělil od založení vlastní internetové stránky a připojení k mobilní síti.

I v bažinách jeho vliv stále rostl, získal náklonnost novin a televizních kamer. Cvišen sledoval v televizi, jak se do tábořiště v řídkém borovém lese sjíždějí aktivisté z celé země, crème de la crème zdejší ortodoxie. Vypadali jako zástup entů, kteří po letech procitli ze spánku a zachumlaní do teplého oblečení dorazili na určené místo. Strniště, kapuce, kabáty, postupující pleš a mezery v chrupu, poklidné ženy v maskáčích a s bohatými záznamy v policejních kartotékách po celé zemi. Ale nejen to, objevili se taky profesionální lezci se spoustou lan a karabin, strategie odkoukané v zahraničí. Taky nějaká mládež a pár malých dětí. Pro systém větší hrozba než legie spořádaných neonacistů. Masové konzervy a plechovkové pivo byly v táboře považovány za těžký hřích a na chladné zemi dlouho do noci planuly ohně.

Cvišen znal tábor jenom z televize a z Nosova vyprávění, neukázal se tam ani jednou. Měl moc práce s dokončováním velké kolonie rodinných domků na východním okraji města. Vyšel z oběhu stejně rychle, jako se v něm ocitl. Pro jídlo a vybavení teď místo něj jezdil půjčeným autem Zlepšovák. A Cvišen mezitím dohlížel na střechy, krovy a fasády s rostoucí obavou, že další blokádu uspořádají před branou některého jeho staveniště.

Od Nose se taky dozvěděl, že v táboře probíhala jednání o vytvoření čehosi na způsob oficiálního politického uskupení – síly, která se nerozpadne po jedné akci, ale bude působit dlouhodobě a bojovat účinnějšími zbraněmi, než jsou hřebíky pod koly náklaďáků, například televizní kamerou a řečnickým pultem v parlamentu. M-ski k Preguntově překvapení myšlenku nesmetl ze stolu, naopak: slíbil, že se nad ní vážně zamyslí. Dokonce se nechal pozvat do pořadu pro domácí hospodyňky, v němž vystoupil hned po majiteli největšího papouška v Polsku a před odborníkem na koktavost.

Svět obletěly fotografie.

M-ski připnutý karabinou k trubce zakopané do země a zalité cementem. Cvišen viděl na jeho tváři poprvé v životě široký úsměv. M-ski ležel na silnici a prohlížel si lžíci bagru nad svou hlavou. Tvářil se, jako by dosáhl nirvány.

M-ski obklopený davem novinářů. Reportáž ze stanů v korunách stromů: Měli tam i kamínka, jídlo a důmyslné záchody z rozpůlených plastových lahví, do kůry zatloukali hřebíky pod určitým úhlem – stromům to neublížilo, zato pily přišly o zuby. Ostnatý drát kolem větví, lanové lávky ve vzduchu – nápady přejaté od organizací, které dokázaly bojovat o jediný strom jako o celý svět.

Sveřepý M-ski a rozčilený ministr proti sobě.

Význační vědci podpořili protestující. Kauza získala věhlas, který se postupně rozšířil daleko za hranice státu. Žádná ze stran nechtěla ustoupit.

Anebo ty dramatické scény, ty ho musely drásat, i kdyby je byl čekal. V neděli ráno do tábora přišli lidé z nedalekého městečka, které se nemohlo dočkat nového obchvatu. Cvišen na svém high definition sledoval dav upracovaných tváří zkřivených rozčilením, zaťaté pěsti. Táhněte odsud, vypadněte, darmožrouti zatracení, co vy o tom víte, to je peklo, a ne život – bylo slyšet z davu. Kdosi dodával na kameru, že ti z toho tábora kradou v okolí slepice a mají ďábla v těle. Místní prý mají s knězem takovou dohodu, že jestli se někdo z toho cirkusu objeví ve vsi, kněz rozezní zvony na poplach. Naproti M-ski se svou radikální vizí jasnou jako facka vysvětloval, že nové silnice problém neřeší, jen rodí problémy další, že je to slepá ulička. Chrlil příklady ze světa, ale místo odpovědi slyšel jen smích střídaný nadávkami. Křičeli, ať se jde na psychiatrii, nebo ať se na tom stromě rovnou pověsí.

Přišla vaječná sprcha. M-ski trpělivě otíral žloutek z obličeje, ale muselo ho to překvapit, tolik let to byl přece on, kdo rozhodoval, na čí oblek mířit, na čím obličeji skončí dort. Na blatech se ale role začaly obracet. Po jeho černé bundě teď stékala žlutobílá mazlavá hmota.

Zato ve městě M-ski získával body. Na zdech se dokonce objevily šablony s jeho podobiznou. Ostrý profil obličeje s řekou v pozadí a nápisem Rozvoj za bílého dne.

Finále přišlo náhle, uprostřed noci.

Na spící tábor dopadla trestající ruka zákona v podobě několika desítek maskovaných mužů.

„Naprosto bez šance, člověče. Roznesli nás na kanadách, totálně nás rozprášili,“ křičel do sluchátka pološílený Zlepšovák. „Nebylo jak se bránit, byla tma, všichni spali. Já nevím, říkají, že se dali dohromady kluci z okolních vesnic, jenže tihle udeřili jako profíci, naprosto promyšlená taktika, v prackách kovový tyče. Útok, boj, rozumíš? A kolik holek dostalo přes držku, Káni taky zmlátili, i Pregunta, a mě zkopali tak, že jsem ztratil vědomí. Ještěže s náma nespaly ty děti. Jenom ti, co bivakovali na stromech, se jakž takž ubránili, ale zbytek dostal co proto. Půlka skupiny jela do špitálu, já s otřesem mozku, jinýmu zlomili ruku. M-ski měl štěstí, že zůstal nahoře, ti by ho byli rozsápali. Hledali ho, kurva, hledali jeho, ale Pregunto začal křičet, že jel na noc do města, ti volové tomu naštěstí věřili, jinak bysme ho asi sbírali po kouskách. To byl takovej masakr, já jsem přece zvyklej na ledacos, ale takovou divočinu jsem ještě nezažil. Museli se něčím nakopnout, střízliví by takhle nevyváděli. Hrůza. Ale já jsem říkal, že musíme ostře, že když si budem jenom tak pohrávat, zadupou nás při první příležitosti. Já to říkal. Ale co teď? No řekni, co teď?“

Cvišen viděl v televizi reportáž z místa bojů.

Stopy krve ve sněhu, rozházené stany. Ten dřevěný stůl, co si na něm kdysi prohlíželi mapy, byl vzhůru nohama. Rozrytá zem, jako by po ní přešlo stádo divočáků. Přeřezané provazy nadzemních obydlí. Policisté lhostejně plnili své úkoly. Nějaký kluk procházel mezi stromy, jednu nohu vláčel za sebou. Nějaká skupinka vášnivě debatovala, co dělat, jestli tábor zabalit, nebo dál blokovat stavbu.

Rozhodli se na čas zmizet. A zmizel také M-ski.