Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe, jejíž váha se blíží pár kilogramům a čítá téměř 800 stran. V takovém případě už je na místě ptát se, jestli má cenu se do četby románu vůbec pouštět, poněvadž s ním člověk prožije třeba i několik týdnů a na konci ho může opouštět s pocitem promarněného času. O to přísnější pak nad ním vynáší soud.

Harry Mulisch o Objevení nebe mluví jako o svém opus magni – rozpětí časové osy se pohybuje od druhé světové války po současnost, cestuje se po celé Evropě a malá odbočka zavede hlavní hrdiny – astronoma Maxe a jazykovědce Onna – i na Kubu v době revoluce; tematicky se tu míchá gnóze, astronomie, lingvistika, křesťanství, judaismus i politika. Symbolickým bodem omega, ke kterému příběh spěje, je pak návrat Desatera, které Bůh svěřil v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj, zpátky na Nebesa. Lidstvo totiž díky vědeckému rozvoji pokročilo tak daleko v odhalení tajemství přírody, že začíná Bohu svou činností konkurovat, a proto se rozhodl rozvázat s ním smlouvu.

Vypravěčem příběhu je jeden z andělů, který má za úkol najít „mesiáše“, jenž by kamenné desky našel a vrátil je zpátky, kam patří. Náhoda tedy ve světě neexistuje, všechno je řízeno shůry. Proto k sobě také pověřený anděl svede dva antipody – Onno pochází ze staré aristokratické a konzervativní rodiny, Max je potomkem nacisty, který pošle do koncentráku svou židovskou ženu. Matkou Vyvoleného je pak cellistka Ada, jež chodí nejprve s Maxem, krátce nato se s ním ale rozejde, aby se překvapivě vdala za Onna. Kdo je otcem jejího syna, však není úplně jisté – zdá se, že je jím Onno, protože se ale vrhl na politickou dráhu a Ada po nehodě skončí v kómatu, vychovává nakonec malého Spasitele Max, čímž se všechno ještě více zamotá.

Už z tohoto složitého popisu je jasné, proč Mulisch potřebuje tolik prostoru. Ondřej Kavalír v jinak výborném doslovu o knize mluví jako o románu idejí. S tím ale nelze souhlasit. „Nejpřekládanější holandský autor“, jak je Mulisch titulován na předsádce, tu nevytváří žádné podobenství, nesnaží se o pronikavé interpretace 20. století v čase rozkvětu vědy. Chce především uplatnit všechny své nabyté vědomosti, jež tu dává na odiv doslova pedagogicky, a to skrze tuhé a protivně intelektuálské dialogy Maxe a Onna. Jeho erudici lze samozřejmě obdivovat, bohužel ji však nelze ocenit, poněvadž znalosti nevyužívá s rafinovaností, skrze metafory a nepřímo. Takto vyzní jen jako účelové ornamenty.

Ne že by Mulischova kniha byla úplně nezajímavá. Ostatně vychází z velké části z jeho života. Platí to především pro první polovinu, která je ve vykreslení vztahu Onna a Maxe nejsilnější – předlohou Onna byl Mulischovi jeho přítel Donner, slavný holandský šachista. Pak už se ale tempo knihy i její poselství rozpadají a závěr graduje v přihlouplé finále hodné Dana Browna a Šifry mistra Leonarda. Prozradíme jen, že tu skutečně dojde k nálezu kamenných desek Desatera. Pokud tedy jde o odpověď na otázku položenou na začátku, pak lze spíše doporučit nemarnit s touto bestsellerovou bichlí čas.