Zřejmě o žádné jiné osobnosti 20. století nebylo napsáno tolik knih jako o Adolfu Hitlerovi; a přesto zůstává tento fanatický diktátor a masový zločinec velkou a těžko pochopitelnou záhadou. Právě proto se k němu budou jistě i nadále vracet další a další zástupy historiků, psychologů, ale i umělců. Jedním z nich se stal také přední nizozemský spisovatel Harry Mulisch (1927) v románu Siegfried z roku 2001, který vydala Mladá fronta v edici Moderní světová próza, kde již před časem vyšel jiný autorův román Procedura.

Hlavní postavou útlé knihy je starý slavný spisovatel Rudolf Herter, který právě přijel na tři dny do Vídně, aby zde poskytl několik interview a předčítal ze své knihy v Národní knihovně. Mulisch v knize rozehraje pozoruhodnou hru fikce, náhod a navracejících se motivů či styčných bodů. Ty začínají již tím, že nejslavnějším Herterovým dílem je tisícistránkový román Vynález lásky, který aktualizuje mýtus o Tristanovi a Isoldě. Ve Vídni se pak Herter setká se svým krajanem dirigentem, který zde právě studuje inscenaci Wagnerova operního veledíla na totéž věčné téma. Příznačně pak v televizním interview Herter říká, že „sny stejně jako mýty mají přítomný charakter. Člověk přece řekne spíše ,Tristan miluje Isoldu‘ než ,Tristan miloval Isoldu‘.“ (str. 50) Zmínka o Wagnerovi zde rozhodně není jediná, naopak. Hertera totiž fascinuje postava Hitlera, který, jak známo, Wagnera obdivoval. Mulischovy (Herterovy) úvahy o hudbě a filosofii a jejich určitém propojení s Hitlerovým fanatickým a děsivým posláním jsou velice zajímavé a zejména sečtělý čtenář si zde přijde na své; je potěšením sledovat autorovy názory a vývody, které dodávají knize na myšlenkové hloubce a závažnosti v protikladu k poněkud vyspekulované a fantastické historii Hitlerova údajného syna.

V této dějové linii se vracíme o více než padesát let zpátky, abychom odkryli tajemný příběh. Kniha je tak velice čtivá, k čemuž navíc přispívá i množství dialogů a celkově úsporný styl bez větších odboček. Jednotlivé postavy jsou jen zběžně načrtnuty, o to živěji však před námi vyvstává Hitler a jeho utajovaná milenka Eva Braunová. Herter se zabývá tím, jak Hitlera uchopit a pochopit pomocí fikce. Na jednom místě sám praví, že „člověk musí mít odvahu o Hitlerovi přemýšlet stejně bezohledně, jako on jednal.“ (s.134) Skutečnost se ale ukazuje být mocnější. Herter navštíví v domově důchodců starý manželský pár, který ho oslovil po jeho přednášce. Manželé pak vyprávějí svůj neuvěřitelný příběh, s nímž se dosud nikomu nesvěřili. Byli mezi služebnictvem na Hitlerově horském sídle Berghofu a stali se náhradními rodiči syna, jehož měl Hitler s Evou Braunovou. Tomu dal Hitler jméno Siegfried – jak také jinak, takto se jmenovala nejen Wagnerova opera, součást tetralogie Prsten Nibelungův, ale také jeho vlastní syn, nepříliš úspěšný skladatel, jenž se nikdy nevymanil z otcova stínu.

Při vyprávění manželů Falkových proniká Herter čím dál hlouběji do Hitlerovy osobnosti, až se zdá, že se mu přece jen podaří ho pochopit; jinak, než ho chápali všichni před ním. Před samotným ukončením příběhu, kdy Herter v hotelu formuluje své závěry pár hodin před odletem zpět domů, vkládá Mulisch do románu dlouhou předposlední kapitolu, složenou z fiktivních deníkových záznamů Evy Braunové, které si vedla v posledních třinácti dnech svého života v bunkru pod říšským kancléřstvím v Berlíně. Vyznává se zde z lásky k Hitlerovi i ze svého štěstí, když se s ní konečně ožení, aby pak společně spáchali sebevraždu. Eva je se vším smířená a po letech utrpení i šťastná, i když se musí vyrovnat s tím, že její milovaný „Adi“ přikázal jejich syna zabít. Eviny deníkové zápisky trochu narušují ucelenost knihy, ale vnášejí do ní kus intimní historie. Místy jsou sice plny klišé, ale obraz života v bunkru ve městě, které rychle podléhá zkáze, jak se blíží osvobození, je zde načrtnut sice stručně, ale dosti působivě. Herterovi není ovšem dopřáno vyjevit světu pravdu ani své poznání o Hitlerovi. Ve chvíli, kdy vyčerpán mluví do diktafonu, nakonec náhle umírá.

Konec knihy je překvapivý a nečekaný, ale vlastně logický: Hitler tak nadále „možná zůstane nejzáhadnějším člověkem všech dob“ (str. 35) Závěrečné pasáže, v nichž Herter rozebírá mj. náhody kolem spojení Wagner, Nietzsche a Hitler, jsou vyvrcholením všech předchozích úvah. Z těch Herterovi nakonec vyplývá, že nemohlo jít jen o náhody. Vše ostatní je už ovšem na čtenáři, zda podobné úvahy přijme nebo se nad nimi jen pousměje a bude si myslet své. Každopádně však kniha, která je skvěle přeložena, vyvolává spoustu otázek i zajímavých odpovědí, jejichž šíře je její největší předností.

Mulischovi se tak podařilo vyvážit určité nedostatky právě postřehy, kterých si možná málokdo jiný někdy povšiml nebo měl odvahu nestydět se svěřit je papíru. Jde zejména o odvážné představení Hitlera jako jakéhosi „duchovního“ syna Wagnera a Nietzscheho, který jejich teorie přetvořil v hrůznou skutečnost. Jenomže na rozdíl od Hitlera po nich nezbyla zkáza a utrpení, ale hodnotná umělecká díla. A právě tím se zabývá i Mulisch. Hitler nakonec zůstává „pochodující propastí. Poslední slovo o Hitlerovi je nic. /…/ …vakuum, jímž byl, se plnilo jinými lidmi, které tím likvidovalo.“ (str. 119)