„Se svým baconovským ovládnutím přírody se lidi nakonec nukleárně sežehnou, spálí se pod dírou, kterou protrhli v ozonové vrstvě, rozpustí se v kyselých deštích, upečou se ve skleníkovém efektu, ušlapou se kvůli rostoucímu počtu, oběsí se na dvojité šroubovici DNA, udusí se ve vlastních odpadcích,“ předpovídá lidstvu archanděl Gabriel v epilogu románového opus magnus Objevení nebe nizozemského spisovatele Harryho Mulische. V českém překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové ho vydalo nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna. Než se ale ke zmíněnému epilogu dostaneme, čeká nás 736 stran literárního konstruktu, který lze stejně dobře považovat za bizarní rodinnou ságu, dílo populárně-naučné literatury, science fiction nebo apokalyptickou vizi.

Na počátku bylo slovo. Slovo, kterým byla stvořena země a lidé. Slovo dohody, kterou Bůh uzavřel s lidstvem. „Nebe a země jsou spojeny slovem“, připomíná nám ústy jednoho z členů andělské organizace Harry Mulisch. Alespoň tomu tak bylo do té chvíle, než se Bůh (svými podřízenými nazývaný „šéf“) rozhodne ze země odnést safírové desky s desaterem přikázání a zrušit tak úmluvu mezi sebou a lidmi, protože zklamali jeho důvěru. Nejenže přestali věřit ve svého stvořitele a každým technologickým vynálezem se mu dále vzdalují, lidstvo dokonce uzavřelo kolektivní dohodu se Satanem, v níž mu zaprodalo duši. Nelehkým úkolem je pověřen jeden z níže postavených andělů v organizaci, který je také vypravěčem celého příběhu. Ten za tímto účelem stvoří „agenta“, který má desky úmluvy vrátit zpět do Světla – andělé totiž na zem nesmějí. K vytvoření optimální genetické informace tohoto mesiáše naruby bylo potřeba tří generací lidí, dvou biologických otců a jedné matky. Aby se tito lidé setkali, musel pověřený anděl také vyvolat dvě světové války a obětovat spousty lidských životů. „Můžete mi věřit, že se nestalo nic, co by nebylo vyloženě nutné, alespoň pokud jde o mou intervenci,“ ujišťuje ovšem svého nadřízeného příslušný člen organizace.

Se zatajeným dechem sledujeme, jak je před námi splétán příběh milostného trojúhelníku, který má vést ke zplození nového mesiáše. Nejlepší přátelé astronom Max, jazykovědec a politik Onno a mladá cellistka Ada jsou pouhými loutkami v rukách andělů, hrajících s nimi velmi krutou hru, ve které nakonec všichni přijdou o život. Ve čtyřech symetrických oddílech nazvaných Počátek počátku, Konec počátku, Počátek konce a Konec konce nám pověřený anděl dává nahlédnout do osudů tří lidí, jejichž DNA nakonec podepíše rozsudek nad lidstvem, ale zároveň nás také provede evropskými a nizozemskými dějinami dvacátého století. Max, ve kterém rozpoznáme některé podobnosti s osobou spisovatele, je potomek Židovky a Rakušana, po skončení války odsouzeného jako nacistického zločince. Onno, jemuž byl pravděpodobně předobrazem Mulischův velmi dobrý přítel, geniální šachista a spisovatel Jan Hein Donner, pochází ze zámožné, silně kalvinistické rodiny s dlouholetou politickou historií. Ada naopak vyrostla pod vlivem agnostické tradice v rodině nemajetných intelektuálů, majitelů knihkupectví. Společně tedy představují tři stěžejní složky, které utvářely nizozemskou společnost v minulém století a jejichž vliv je v Nizozemsku stále patrný.

V románu Objevení nebe, který pod názvem De ontdekking van de hemel v Nizozemsku vyšel v roce 1992, rozvádí autor témata známá již z jeho jiných děl, přeložených do češtiny dříve: Atentát, Dvě ženy, Procedura a Siegfried. Mulisch se tu opět dotýká druhé světové války, holocaustu a židovství jako takového, zabývá se otázkou individuální zodpovědnosti a velikostí či malostí jedince oproti celku. Nechybí ani jeho typický sarkasmus a (sebe)ironie, vše dotažené do nejmenšího detailu. Čtenáři se také mohou těšit na propracovanou hru se symbolikou – nejen náboženskou, ale také matematickou a okultistickou, jíž téma knihy vytváří neomezené herní pole. Se stejným požitkem využívá tento poslední žijící z „velké trojky“ nizozemských spisovatelů (vedle Gerarda Reveho a nedávno do češtiny přeloženého Willema Frederika Hermanse) intertextu a odkazuje jak na díla jiných autorů, tak na svá vlastní. Kupříkladu jistě není náhodou, že se anesteziolog asistující u Adina porodu jmenuje stejně (a má stejnou profesi) jako Steenwijk z Mulischova Atentátu. Roztomilou hříčkou je jméno letadla, na jehož palubě Quinten a Onno přepravují desky úmluvy do Jeruzaléma – nese totiž jméno Francise Bacona, který podle andělské organizace podepsal za lidstvo dohodu s ďáblem.

Objevení nebe je komplexní dílo kombinující realistické popisy se surrealistickými obrazy (Onno kráčející ulicemi Říma s havranem na rameni), skutečné události se situacemi čistě fiktivními, světové dějiny s mikropříběhy na úrovni jednotlivců, to vše na pozadí hutné filozoficko-náboženské teorie. Tato mnohovrstevná směsice je pro čtenáře intelektuálně velmi atraktivní a stimulující, ale také dost náročná. V několika případech se navíc nelze ubránit dojmu, že některé filozofické a náboženské výklady v rozhovorech mezi Onnem a Maxem nebo andělským vypravěčem a jeho nadřízeným jsou částečně samoúčelné a děj knihy, už tak poměrně obtížný, zpomalují a rozmělňují. Během čtení románu je třeba být neustále ve střehu, aby vám neuniklo něco z promyšlené sítě symbolů, odkazů a náznaků. Stejně tak se od čtenáře očekává alespoň základní znalost evropské filozofie, náboženství, literatury a výtvarného umění, zvlášť pokud chcete knihu vnímat jako populárně-naučné dílo. Román je ale stejně dobře možné číst jako napínavý příběh s nadpřirozenými prvky. Rozhodnete-li se ovšem přistoupit k Objevení nebejako k filozofickému románu, bude jistě velmi užitečným klíčem k porozumění teoretickému rámci textu erudovaný doslov literárního kritika Ondřeje Kavalíra.

Pokud se čtenář nenechá odradit objemem díla a překoná obtížně stravitelné pasáže, má možnost seznámit se s významným dílem nizozemské literatury, které sami Nizozemci v roce 2007 zvolili nejlepší nizozemskou knihou všech dob, bezpochyby i díky svébytné osobnosti spisovatele. V tom samém roce, u příležitosti Mulischových osmdesátých narozenin, vydala významná nizozemská feministická literární kritička Elsbeth Etty román Tak se udělej sama (Maak jezelf maar klaar). V knize nazvané podle Maxova výroku, který v podstatě ukončil jeho vztah s Adou, převypravuje autorka celý příběh z perspektivy Ady. Upozorňuje tak na fakt, že v Objevení nebe jsou ženy redukovány na objekty. Právě úloha Ady, matky vyslance Světla, který má vrátit desky úmluvy zpět do nebe, je omezena na její dělohu. Jak je patrné i z tohoto příkladu, Objevení nebe lze číst mnoha různými způsoby a je rozhodně dobře, že je to od nynějška možné i v češtině.