V posledním čtvrtletí roku 2003 se na pultech knihkupectví objevila kniha významného nizozemského prozaika Harryho Mulische. Čeští čtenáři se již dříve mohli seznámit s třemi romány tohoto autora, s románem Atentát (1986, Praha: Svoboda), románem Dvě ženy (1993, Praha: Ivo Železný), oběma v překladu Olgy Krijtové, a románem Procedura (2001, Praha: Mladá fronta) v překladu Veroniky Havlíkové. Zatím vůbec poslední Mulischův prozaický počin, Siegfried, vyšel opět v překladu Veroniky Havlíkové v nakladatelství Mladá fronta.

Harry Mulisch (* 29.7.1927) patří nejen v Nizozemí k velice uznávaným a ceněným autorům. Zejména v uplynulém desetiletí se jeho věhlas neomezil pouze na území Nizozemí a Flander, ale v současné době je velice populární i u našich německy mluvících sousedů, kde jeho knihy vycházejí ve velkých nákladech. Harry Mulisch patří k posledním generacím spisovatelů, kteří na vlastní kůži prožili hrůzy druhé světové války a jejichž tvorbu tato dějinná událost velmi poznamenala. Téma druhé světové války silně rezonuje zejména v románech Atentát (De aanslag) a Kamenné svatební lůžko (Het stenen bruidsbed). Novela Siegfried se opět vrací k tomuto tématu a je možné ji interpretovat jako konečné vyrovnání se s ním. Zatímco se románové postavy předcházejících knih vyrovnávají s traumaty druhé světové války spíše v rovině psychologické, Siegfried směřuje k uchopení čistě filozofickému.

Děj novely není komplikovaný, ale je bohatý na různá překvapivá odhalení a nečekané pointy. Nizozemský uznávaný prozaik Rudolf Herter přijíždí do Vídně, aby rakouské veřejnosti představil svůj poslední román. Během televizního interview mu moderátorka vnukne myšlenku na další román, který by se pokusil „od nějakého smyšleného, vysoce nepravděpodobného, mimořádně fantastického, ne však nemožného faktu dospět k pochopení skutečnosti.“ (str. 22) Herter je přesvědčen o tom, že pomocí fantazie je schopen polapit do sítí fikce bytost, která se nesmazatelným způsobem vepsala do lidských dějin, bytost jménem Adolf Hitler. Zdá se, že je Herterovi osud nakloněn. Po skončení autorského čtení za ním přijdou dva staří manželé, kteří se s ním chtějí podělit o tajemství.

Manželé Falkovi, jak se Herter postupně dovídá, byli osobními služebníky Hitlera a jeho milenky, poté i manželky Evy Braunové. Falkovi vyprávějí Herterovi o každodenním životě na Berghofu, o příjezdech „šéfa“ a jeho kompliců a o samotě Evy Braunové. Za zdmi Berghofu došlo také k události, o níž vědělo jen několik málo zasvěcených – Hitlerovi a Evě Braunové se narodil syn Siegfried. Okolnosti tomu nechtěly, aby Hitler Siegfrieda oficiálně uznal za svého syna, a tak je Siegfried svěřen do péče právě manželů Falkových. Tak, jak se stahovaly mraky nad Hitlerovou vládou, potemněly i dny na idylickém Berghofu. Když už se nezadržitelně blížil pád, nařídil Hitler, aby Berghof a to, co k němu náleželo, bylo zničeno. Tím Hitler vyřkl i ortel nad svým synem, který skončil svůj život spolu s tímto sídlem. Příběh manželů Falkových, líčení života Berghofu, jeho obyvatel a navštěvníků a nečekaná zpráva o tom, že měl Hitler syna, pomáhá Herterovi usouvztažnit již dříve nabyté informace s novými událostmi a konečně tak pochopit Hitlera. Čtenáři tyto informace ještě dále osvětluje vložený fragment deníku Evy Braunové z posledních válečných dnů, které s Hitlerem prožila v bunkru pod budovou Říšského kancléřství. Herter pln nových informací spěchá do hotelu, aby své poznámky a postřehy k novému románu nahrál na pásku diktafonu. Zdá se mu, že má již Hitlera tak blízko a že ho již konečně uchopí. Jenže čím je pravdě blíž, tím více je stahován temnými silami, jimž nakonec podléhá.

Jak již bylo uvedeno, autorovo alter ego směřuje prostřednictvím příběhu k filozofické platformě, na níž by bylo možné uchopit a vysvětlit Hitlerovu osobnost. Zvláště v poslední třetině novely, která je vyústěním a zpracováním faktů, příběhů a mýtů o Hitlerovi, předvádí Mulisch bravurní filozofickou ekvilibristiku, když se pokouší Hitlera uchopit jako „produkt“ pesimistického iracionálního myšlení ztělesněného filozofií Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho. Zdá se, že je autor prostřednictvím svého příběhu blízko rozluštění hádanky Hitlerovy osobnosti, a na základě negativní teologie se snaží podat ontologický důkaz, že Hitler byl ztělesněním neexistujícího, ničivého Nic, „svazkem přívlastků bez podmětu“(str. 120). Mulisch se ve svém příběhu snaží také zpochybnit myšlenkové stereotypy, které jsou s postavou Adolfa Hitlera spojeny, zejména ovlivnění Hitlera filozofií Friedricha Nietzscheho. Nietzscheho ukazuje jako oběť, která si sama sobě předpověděla tragický konec slovy: „Nihilismus je za dveřmi“. Mulisch ve svém příběhu vypočítává souhru tragických náhod, které vyústily v uskutečnění onoho Nic v lidské dimenzi. Právě v době, kdy byl Hitler počat, nastává rozpad Nietzschovy osobnosti; tehdy, kdy Hitler spatřil světlo světa, šílenství zatemnilo Nietzschovu mysl. Tento fatální motiv, motiv zrození a pádu do temnoty, zrcadlí i struktura příběhu – po příjezdu do Vídně je Herter přivítán těhotnou nizozemskou kulturní atašé a v okamžiku, kdy Herter umírá na zástavu srdce, přichází zpráva o narození dítěte.

Mulischova novela Siegfried je mnohovrstevnatým, ale jednoduše a působivě komponovaným příběhem, v němž se prolínají historická fakta s fikčními motivy. Autor se v knize nesoustředí pouze na postavu Hitlera, ale dostatečný prostor věnuje i vztahu Hitlera a Evy Braunové, o němž se čtenář dozvídá z vypravování manželů Falkových a také z fiktivního fragmentu Evina deníku. Na pozadí tohoto zvláštního vztahu si autor klade otázku, kterou se zabývá i mnoho studií a monografií, otázku, zda Hitler byl vůbec schopen lásky. Mulisch ovšem zachází dál než ostatní badatelé a nechá Hitlera ve svém příběhu hrát otcovskou roli, v níž je Hitler stejně tak neúspěšným hercem jako na prknech divadla svět. Hlavní postava, Rudolf Herter, se usilovně snaží poodhalit masku tohoto tajemného hráče a ke svému překvapení zjišťuje, že neexistuje nic víc než prázdná maska, pod níž se skrývá ono prázdné, neexistující a ničivé Nic.

Harry Mulisch ve svém poslední próze opět dokázal, že dokáže velmi přirozeným a nenuceným způsobem skloubit čtivý příběh s hlubším filozofickým a psychologickým podtextem. Jeho knihy, včetně Siegfrieda, jsou plné aluzí, reminiscencí vlastní četby a zajímavých úvah, ale autor v nich nezapomíná na to, že píše především příběh. Můžeme jen s nadšením konstatovat, že čeští čtenáři se prostřednictvím velice kvalitního překladu mohou detailněji seznámit se současnou nizozemskou literární produkcí, jejíž stálicí je již po mnoho let právě Harry Mulisch.