Ve svém posledním, do češtiny čerstvě přeloženém románu Julie, demoverze nabízí britský spisovatel Nick Hornby svým čtenářům přesně to, co od něj chtějí. Žánr se nejvíc blíží romantické komedii.

Ostatně když se kritičtější čtenář ohlédne za Hornbyho dílem, zjistí, že s výjimkou Fotbalové horečky, což byly vzpomínky na mladistvé fandění fotbalovému týmu Arsenal, mají prvky romantické komedie vlastně všechny jeho knihy. Filmaři si toho všimli velmi rychle a – dodejme že docela povedené – adaptace jeho knih Všechny moje lásky a Jak na věc nesly toto žánrové zařazení docela hrdě. Důvodem, proč Nicka Hornbyho z psaní tohoto narůžovělého žánru dlouho málokdo podezíral, byl paradox: Hornby totiž psal romantické komedie pro muže, tedy pro publikum, které se na tento žánr ve filmu vypraví, jen aby udělalo radost své partnerce, a jeho knižní verzi se obloukem vyhne. Ale zde to fungovalo: Hornby vyprávěl o moderních mužích, kteří byli celkem normální, v práci i vztazích střídavě úspěšní, se zájmy a koníčky, jaké odpovídají mnoha jejich vrstevníkům (bývali to třicátníci), tedy především filmy, televize, rocková hudba a případně fotbal.

Jejich příběhy přitom Hornby naplnil mnoha postřehy, které ve zkratce a metafoře vystihují rozličné potíže různorodých lidí současného světa. Odehrávají se vesměs v Anglii, takže doplňme, že jde o všednodenní, popřípadě zdánlivě banální trable mírně zhýčkaného světa prosperující střední vrstvy v západní demokracii, což nijak nesnižuje jejich psychologickou intenzitu. Autor o nich píše s nadhledem a vtipem, ale zároveň neždíme legraci z každé stránky. Jeho hrdinové bývají často posmutnělými postavami, které přepadá pocit osamělosti. Hornby je v závěru zachrání, a i když to není happyend se svatbou, ale spíše více či méně zřejmý náznak toho, že se blýská na lepší časy, v podstatě tím naplňuje schéma romantické komedie.

To samé se děje i v knize Julie, demo verze. Zpočátku se zdá, že tu nacházíme podobného hrdinu, jakým byl prodavač desek ve Všechny moje lásky, tedy muž ve středních letech, který tak úplně nedospěl a většinu své energie vložil do poslouchání rockové hudby, přemýšlení a rozmlouvání o ní. Tentokrát ovšem Hornby postavu dosti vyhrotil: Duncan je tím typem internetových „závislých“, co se upnou na nějakou nejlépe pozapomenutou osobnost popmusic a svůj virtuální život založí na shromažďování všemožných informací (či spíše drbů a historek) o dotyčném. Onou osobností je v tomto případě folkrockový muzikant Tucker Crowe, který se v roce 1986, tedy před více než dvaceti lety, stáhnul do ústraní a zdánlivě po salingerovsku se odmlčel jako umělec i jako člověk. Nikdo neví, kde vlastně žije a co dělá, což podněcuje jeho fanoušky včetně Duncana (jsou to jen ti takzvaně skalní), aby fantazírovali o jeho osudu, ba i k tomu, aby navštěvovali místa pro osud hudebníka klíčová – například chodník před vilou jeho nešťastné lásky, odkud jí házel kamínky do okna, o čemž pak napsal píseň, či záchod v baru, kde se rozhodl přerušit turné a nadlouho zmizet.

Jenže brzy se ukáže, že hlavním hrdinou knihy není Duncan, ale jeho zanedbávaná partnerka Annie. Ta sice Tuckera Crowea samozřejmě také poslouchá, ale fanouškovství svého partnera bere s rezervou. Avšak slyší čím dál hlasitěji tikat pověstné biologické hodiny a začíná toužit po dítěti, což je touha, kterou jí Duncan není ochoten naplnit. Do děje brzy vstoupí i sám mytizovaný Tucker Crowe, oproti divokým internetovým spekulacím vedoucí dosti fádní život. Zde se mimochodem patří připomenout, že Hornby se kamarádí či přinejmenším kamarádil s několika hvězdami britské pop music, takže postava hudebníka v ústraní, který vede normální občanský život a vůbec nestojí o to, aby se mu kolem domu motali podivíni toužící uloupit jeho snímek, popsaný papír z popelnice nebo třeba posmrkaný kapesník, může mít docela reálnou předlohu.

Bohužel vstupem Tuckera Crowea na scénu a odhalením, že žádné tajemství neskrývá (pak se naštěstí dozvíme, že to není úplně pravda), v podstatě končí ta zajímavější část románu a Hornby se dále soustředí spíš na to, aby děj dovedl k uspokojivému konci. Onen konec není příliš překvapivý (rozhodně méně, než větší část první půle), a jak bylo již výše napsáno, naplňuje schéma romantické komedie. Což nemusí být nutně výtka: stejně jako existují skvělé detektivky, není důvod, aby nemohly existovat skvělé romantické komedie, jakkoliv je to žánr asi nejvíc opovrhovaný. Budou-li je častěji psát autoři jako Nick Hornby, opovržení možná začne slábnout.