Jednou z knih, po které se na zdejším předvánočním trhu rychle zaprášilo, byl i soubor dvanácti povídek angloamerické provenience sestavený populárním britským spisovatelem Nickem Hornbym a pojmenovaný Rozhovory s andělem. Nejde o klasickou antologii britské prózy, která by se zaměřila na akademiky uznávané kategorie typu postmoderna, etničtí spisovatelé či ženy. Jak se praví v úvodu, impulzem ke vzniku sbírky se před necelými dvěma lety stala snaha pomoci organizaci TreeHouse, jež se v Británii pokouší pomoci autistickým dětem překonat jejich handicap. Nick Hornby tedy s prosbou o literární příspěvek oslovil jedince, které bychom nejspíš označili slovem celebrity. Škála sahá od spisovatelů kritikou vysoce ceněných (mladá britská "černá" autorka Zadie Smith či uznávaný dramatik Patrick Marber) přes autory, jejichž díla proslavily hlavně filmy (Helen Fieldingová nebo Irvine Welsh), až po herce (v tomto případě Colin Firth, známý u nás například z filmové verze Deníku Bridget Jonesové). Dosavadní mezinárodní čtenářský úspěch Rozhovorů tak svědčí přinejmenším o několika věcech. V první řadě snad konečně padl zdejší nakladatelský mýtus o neprodejnosti kratších próz. Kniha je navíc důkazem, že je možné vkusně spojit činnost vydavatelskou s charitou (český nakladatel převzal ústřední myšlenku a jasně ji na obálce deklaroval, takže kupující ví, že na výše zmíněný účel věnoval částku 10 Kč). Vynechat nelze ani posílení předpokladu, že hranice mezi tradičně chápanou literaturou "vysokou" a "nízkou" do jisté míry vskutku padá. Není to sice úplně šokující zjištění, ale zcela jistě si zaslouží podrobnější komentář.

Kouzlo první osoby
Po stránce formální všech 12 povídek spojuje fakt, že jsou psány v první osobě. Tento staletími ověřený literární "trik" spolehlivě funguje zejména tehdy, je-li vypravěč zvolen jako osoba nějak typově i výrazově zajímavá. Autoři jsou si toho vědomi: třikrát si vybrali dítě (Patrick Marber, Colin Firth a Zadie Smith), dvakrát člověka nevzdělaného a svým způsobem tedy primitivnějšího (Nick Hornby a Giles Smith), dvakrát veskrze průměrného občana procházejícího krizí středního věku (Melissa Bank a Roddy Doyle), dvakrát jedince hypersenzitivního, až lehce šíleného (Helen Fielding a John O' Farell) a jedenkrát dospívajícího mladého muže (Irvine Welsh) nebo postavu ve výjimečném postavení premiéra (Robert Harris) či dokonce psa (Dave Eggers). Každý z oněch vypravěčů se výrazně odlišuje od šedivého normálu a otevírá tím čtenáři netušené úhly pohledu. Ich-forma se však dovede stát i nudným schématem, jež zakrátko ztrácí svou sílu. Spisovatel se tudíž nesmí v oné imaginativní hře nechat ukolébat. Jak tedy dopadají jednotlivé kousky? Z daného hlediska lze za nejslabší považovat povídky, kde odhalení identity vypravěče přijde příliš brzy a samotný příběh navíc nikam negraduje. To je případ jak Posledního přání (kdy ke kontrastu idyly s celou smrti čtenář dorazí hned na druhé stránce), tak fantazie Než jsem se utopil (v níž samoúčelná postava psa vlastně nemá co sdělit). Rozpačitě vyznívají i povídky meditativního charakteru, snažící se evokovat určitý okamžik, náladu či atmosféru (Čára, Otrok, Sedmé nebe, Oddělení nic): jako by pouze ona konvenční schopnost říkat pravdu, jež se v případě spolehlivých vypravěčů ich-formě klasicky připisuje, literární dílo vytvořit nedokázala. Mnohé však zvládne průbojný autorský rukopis, což se týká Šťastné to mrchy a Katolické viny: Helen Fielding a Irvine Welsh prostě vsadili na svá "poznávací znamení". S chutí prozrazují v prvním případě ona malá ženská tajemství typu: co si u odbarvených vlasů počít s odrůstajícími kořínky, ve druhém potom divoké erotické představy přímo prošpikované pestrou škálou vulgarismů. A zatímco Interpelace ministerského předsedy má, jak vyplývá z názvu, vskutku netradiční strukturu, zbylé tři povídky (Peter Shelley, Prsoježíš a Házet perly sviním) zachycují vnitřní vývoj protagonisty. Kulminují tudíž nejen co do obsahu, ale i co do výrazu (ať už vývoj směřuje od přirozené chlapecké zvědavosti k vědomí trapnosti sexu, od obdivu k umění k lhostejnosti či od rebelie ke konformitě).

Hlavně že to není nuda
Jak tvrdil na přelomu 19. století americký spisovatel Henry James, testem kvality každé prózy je její zajímavost. Procházíme-li tématy, náměty a zápletkami Rozhovorů s andělem, zjistíme, že drtivá většina autorů za zajímavé považuje především milostné vztahy, zahrnující vše od lásky převážně duchovní až po styky čistě fyzické. A není divu, neb tajemné proměny pout mezi mužem a ženou lákají a zajímají jak zatvrzelé intelektuály, tak lidi uměním téměř nedotčené. Druhým nejfrekventovanějším obsahovým prvkem je zde pak snaha uniknout z ubíjející všednosti do jakési "alternativní reality", což je opět pocit, který občas ovládne snad kohokoli bez ohledu na věk, rasu či pohlaví. Nebezpečí ovšem vyvstává v okamžiku, kdy postavy ve jménu jakési všeobjímající sdělnosti nabývají až příliš obecných a vágních rysů. Právě v tomto ohledu někteří autoři selhávají. Nejen hvězda stříbrného plátna Colin Firth, ale překvapivě například též teoretiky vychválená Zadie Smith, jejíž talent nedávno (doufejme, že dočasně) "zabily" nekritické politicky korektní recenze na její románovou prvotinu White Teeth (Bílé zuby). Přesto je však třeba zdůraznit, že se kniha ani zdaleka neblíží pokleslému konzumnímu čtivu. Platí to i proto, že neustálé pnutí mezi literaturou "vysokou" a "nízkou" sama nezřídka reflektuje. Jak si totiž stěžuje zneuznaný herec z povídky Házet perly sviním: "Čím dál víc lidí chce raději vidět poslední film s Julií Robertsovou než angažované pantomimické představení o africké krizi spojené s AIDS." Na straně druhé dnes opravdu mnozí "vysoce kultivovaní příznivci umění" ani při nejlepší vůli nevidí na současných obrazech "nic jinýho než nějaký ty fleky" (ale na rozdíl od protagonisty Prsoježíše, hlídače z galerie, se to bojí přiznat). Zatímco se tedy v jistých aspektech rozdíly mezi vysokým a nízkým uměním stírají, jinde se nůžky radikálně rozevírají. Zpět k pověstnému výroku Henryho Jamese, jenž jakoby odolává i převratně se měnící postmoderní době, nás svým svérázným stylem přivádí už již výše citovaný hlídač: "Mně je úplně u prdele, jestli je to umění. Důležitý je, že naše výstava není nudná." Že jsou tyto interpretace poněkud schematické? Není divu: reagují totiž na texty, jež byly bezpochyby psány podle šablonovitých pravidel, která jsou mladým angloamerickým autorům vštěpována v každém kurzu tvůrčího psaní. A aniž bychom chtěli snižovat metody takové výuky, jež ostatně dorazila už i do České republiky, či celkovou hodnotu svazku, v počtu dvanácti kusů se aplikace jistých modelů projevila až příliš zřetelně.