Rozhovor s Jean-Marie Blas de Roblèsem, autorem knihy Tam, kde jsou tygři domovem

JŠ: U vaší knihy si nemůžeme nevšimnout, jak je tlustá. Proč jste napsal tak objemnou knihu? Byl její námět tak složitý a obšírný? Nedokázal jste se ve vyprávění zastavit?
JMBdR: Jednak si to mé téma vyžadovalo, a jednak jsem se rozhodl napsat knihu-svět. Obdivuji díla, jako píše Thomas Mann, Bolaño, Carlos Fuentes. Stanovil jsem si tedy hned na začátku, že svazek bude mít tisíc stran. Že si dám načas, budu pomalu sledovat osudy svých postav, vyprávět a nenechat se omezovat ničím. Navíc, jak víte, vycházel jsem z rukopisu Kircherovy biografie od Caspara Schotta – obyčejně se autoři spokojí pouze s naznačením, že něco takového měli po ruce, já ale chtěl opravdu vytvořit falešný životopis, jako by skutečně existoval, o 400 stranách. Potřeboval jsem, aby na něj odpovídajícím způsobem mohly reagovat mé další postavy.

JŠ: Takže Caspar Schott neexistoval, je smyšlený?
JMBdR: Samozřejmě, to všechno je fikce.

JŠ: Ale Athanasius Kircher je reálná postava. Když jsem ho našla na Wikipedii, napadlo mě, jestli existuje, tj. je tam zpracovaný, vlastně vaší zásluhou?
JMBdR: Do jisté míry ano, dřív na Wikipedii nebyl. Já sice ten článek nenapsal, ale objevil se až po vydání mého románu. Kircher skutečně žil, já si z něho vytvořil románovou postavu. Podobně vznikl třeba Don Quichotte. Samozřejmě ho nechávám přijít na místa, kde nikdy nebyl, některé popisované události se nemohly odehrát za jeho života, prostě si hraju.

JŠ: Jak těžké bylo vytvořit specifický jazyk, jakým je psaná ona smyšlená biografie, citovaná v knize na úvod každé kapitoly?
JMBdR: Tenhle záměr byl součástí mého úkolníčku, sešitu se zadávacími poznámkami, který byl velmi náročný. Za prvné jsem si předsevzal napsat několik románů v jednom. Detektivku, iniciační, dobrodružný, historický román, zapracovat tam poezii, deník, korespondenci, poznámkový aparát, tedy všechny možné narativní žánry. Navíc jsem chtěl, aby postavy byly rozpoznatelné nejenom určitou rovinou jazyka. To, jak mluví Kircher, je vymyšlený jazyk 17. století, mrzáček Nelson se vyjadřuje úplně jinak a podobně. Ty ostatní jazykové polohy tak složité nebyly, ale vytvořit pravděpodobný, a přitom falešný jazyk 17. století dalo práci. Důležité bylo dávkování: mohl jsem klidně psát tak, jak se psalo tehdy, jenomže pro dnešní čtenáře by takový text byl nesrozumitelný. Musel jsem se tedy rozhodnout jen pro střídmé naznačení: některé výrazy z tehdejší doby, některé typické obraty, a to potom zasadit do jazyka moderního.

JŠ: Zní to jednoduše, jak jste ale takovou koláž vytvářel?
JMBdR: Román jsem začal psát tak, že jsem se nejdříve pustil do Kircherova životopisu. Záhy jsem si ale uvědomil, že jazyk sedmnáctého století se nedá použít. Nejdřív jsem tedy musel načíst všechny francouzské slovníky dané doby, které jsou dostupné ve verzi s překladem do dnešního jazyka, a poznamenával jsem si slova a výrazy, které se mi líbily a které byly nějak blízké modernímu jazyku a měly tedy naději, že budou pochopeny. Tak vznikl můj osobní slovník moderní francouzštiny se starými ekvivalenty. A s tímhle slovníkem jsem pak mohl začít psát. Psal jsem normálně, a když se třeba Kircher setkává s Berninim a mají si připít, hledal jsem ve svém slovníku, jak se tehdy říkalo „Na zdraví“.

JŠ: Nevydáte ten svůj slovník?
JMBdR: Ne, to je spíš osobní věc. Když už román vyšel, nemá můj slovník jiný užitek...

JŠ: Co tomu vašemu umělému jazyku říkají překladatelé? Zahlcují vás otázkami?
JMBdR: To bohužel záleží na jednotlivých zemích a lidech. Dosud vyšly čtyři překlady: polský, italský, nizozemský a český, ale kontaktoval mě jen překladatel nizozemský. Sazmozřejmě by mě zajímalo, jak se s textem různé jazykové verze vypořádaly, protože v románu je spousta literárních aluzí, jazykových her.

JŠ: Vraťme se ještě k tomu, jak jste román psal. Zmínil jste se už o tom, že jste nejprve sepsal Kircherovu biografii. Jak jste postupoval dál?
JMBdR: Potom už jsem zbytek napsal na jeden zátah. Veškerý děj odehrávající se v současnosti v Brazílii, příběhy všech postav, to vše jsem psal v návaznosti na jednotlivé fragmenty Kircherova životopisu – tyto části textu jsou složitě provázané přímými i nepřímými odkazy, analogiemi, poznámkami, tematicky...

JŠ: Ta neuvěřitelná provázanost všech vrstev textu je opravdu fascinující, a je otázka, zda vůbec čtenář do toho labyrintu dokonale pronikne?
JMBdR: Není problém, jestli to bude všechno odhaleno, důležité je, aby to bylo čitelné. Aby čtenář necítil tu úmornou práci, kterou jsem si dal s napojením různých detailů, aby pro něho četba byla potěšením. I když je plná pastí a nečekaných překvapení. Z toho mám nějvětší radost, že se podařilo v prvním plánu zachovat čitelný příběh a že všechna ta jazyková a textová hra je až přidaná hodnota.

JŠ: Jste s výsledným dílem spokojený, nebo by se dalo pořád ještě dopisovat, doplňovat...?
JMBdR: Jsem nadšený, že jsem dokázal román napsat, jak jsem si představoval. Jen škoda, že nemohl vyjít celý.

JŠ: On není celý?
JMBdR: Já si předsevzal 1000 stran, a ty jsem napsal. V publikované verzi jich 200 chybí. Víte už asi, že knihu postupně odmítlo 40 různých nakladatelů. A když po deseti letech marného nabízení konečně rukopis přijali v poměrně malém nakladatelství Zulma, neměli dost prostředků, aby mohli vydat knížku tak objemnou.

JŠ: A co tedy chybí?
JMBdR: Nebyl zařazen 60stránkový rejstřík a zároveň glosář... Nepublikovaný rejstřík obsahoval například jména postav s odkazy na příslušné stránky a jejichž příběhy přímo v rejstříku ještě pokračovaly. Rejstřík byl pojatý jako literární žánr, něco mezi slovníkem a románem. Navíc všechny pasáže z Kircherovy biografie doplňovaly desítky stran poznámek, údajné Eléazardovy komentáře, o nichž se v textu i mluví. Vedle výňatků z Eléazardova zápisníku, které v publikované verzi zůstaly, jsou tedy v rukopisu ještě poznámky, kde si Eléazard zapisuje své postřehy, opravy, glosuje Schottův text způsobem „tady to nesedí, tohle musí být omyl, tohle mohl víc rozvést“ atp. Navíc ještě vypadly nějaké části z Kircherova životopisu, které nebyly nutné pro zachování návaznosti děje, fungovaly vlastně samy o sobě jako malé povídky v románu, i ty se musely odstranit, jen aby se snížil celkový počet stran...

JŠ: Takhle zasahovat do hotového románu, to musela být dost bolestná práce...
JMBdR: Já řekl, že to nedokážu, ale jestli si s tím nakladatel chce hrát, že mu dávám volnou ruku. Pak jsem jen schvaloval, co udělali, něco přijal, něco ne.

JŠ: A nepomýšlí nakladatel, poté, co má kniha tak velký úspěch, vydat ještě rukopis v té původní podobě?
JMBdR: Kupodivu se zdá, že ne. Takhle to funguje, asi to tak stačí... navíc ten problém, jak vydat tak objemný svazek, zůstává. Bylo by to velmi nákladné, k tomu stejná sázka do loterie, jestli se to vůbec prodá. Z hlediska čtenáře není mezi osmi sty a tisíci stránkami moc velký rozdíl, ale výrobně to je nesrovnatelné: cena papíru, vazba – cena knížky by byla dvojnásobná, prodražila by se distribuce, posílat poštou těžší zásilku je o mnoho nákladnější, a další takovéhle drobnosti...

JŠ: Rejstřík je ale tuším aspoň dostupný na vašem webu...
JMBdR: Ne, to je rejstřík ikonografický, u toho jsem počítal, že bude dostupný na internetu, protože mým záměrem také od počátku, už v roce 1986, bylo propojit knihu s nějakými dokumenty na internetu...

JŠ: Zmínil jste internet... Když se tak zamyslím nad osobností „vašeho“ Athanasia Kirchera, nad tou pověstnou barokní všestranností, kdy ještě jediný člověk byl schopný obsáhnout nejnovější poznatky vědy, věnovat se filozofii i umění, a vše na té nejvyšší úrovni... Napadá mě, že dnes už to není možné: takhle neobyčejně vzdělané a schopné osobnosti už nemáme. Podle mě jejich roli přebírá jedině právě internet: dnešní Kircher se jmenuje Google?
JMBdR: To je sice hezký obraz, ale nesouhlasím. Kircher, jeho současníci – to bylo opravdu poslední století, možná ještě pak začátek osmnáctého, ale tím to končí, poslední okamžik, kdy ještě bylo možné, aby jeden člověk mohl mít přehled o všech vědních oborech. Jenže ne jako internet, po povrchu, oni ještě dokázali proniknout do hloubky. Kircher byl opravdu velký matematik, velký a uznávaný astronom.

JŠ: A také praktický člověk. Dokázal si své vynalézy sám sestrojit...
JMBdR: Dnes bychom ho považovali za prvotřídního vědce. Matematiku, astronomii, optiku, teologii – všechny tyhle obory ovládal na špičkové úrovni. Když si ale dnes najdete na internetu nějaký článek třeba z astrofyziky, vůbec mu nebudete rozumět. S pomocí Googlu ho vyhledáte, ale budete si to číst jako bajku, jako román, bez šance proniknout k podstatě. Vědci mezi sebou si nerozumí, jsme na takové úrovni specializace, že jsme přišli o možnost udělat si jakýsi mentální obraz o realitě, jež nás obklopuje. A to je vážné. Zbývá nám už jenom umění, tedy obraz poetický, který je ale realitě naprosto vzdálený, je jenom povrchní – stejně jako internet, Wikipedia a podobně, kam můžeme nahlížet, uzobávat odtamtud, ale bez naděje, že cokoli pořádně uchopíme, pochopíme, že pronikneme k podstatě.

JŠ: Když si vzpomenu na postavu Elaine a její vědeckou výpravu – není osud toho jejího podniku určitou parodií dnešního stavu vědy, vztahů v té dané oblasti, určité závisti, zbytečné konkurence, marného usilování o zbytečné cíle...?
JMBdR: Ne, tak jsem to nemyslel, neusiloval jsem o metaforu dnešního vědeckého prostředí. Spíš jsem chtěl poukázat na to, že určitá prostředí se nemění, stejně jako je Kircher mandarínem mezi svými současníky, i dnes narážíme na takové mandaríny, veledůležité osobnosti, u nichž zastávaná funkce přináší do jisté míry pokřivené jednání, produkuje pak složité vztahy, ať je to v chirurgii, archeologii. Ale jinak jsem se chtěl spíš věnovat tématu výzkumu, hledání, když ho vezmeme v původním významu: každý za něčím jde, chce vědět, co bylo na počátku, proč už není ráj, chce zjistit, ve které chvíli se něco pokazilo, kdy bylo přijato určité rozhodnutí, ať už v životě jednotlivce, nebo v nějaké ideologii, společnosti. V téhle rovině je příběh metaforický. Třeba když se výprava setkává s domorodým necivilizovaným kmenem, napadá nás, jak vlastně žijí, jestli jsme o něco přišli, že možná je ještě úplně jiná forma života...

JŠ: Proč jsou osudy všech postav tak tragické?
JMBdR: Protože život je tragický, všichni umíráme. Ema Bovaryová taky umírá, Don Quichotte umírá, všechny nás to čeká.

JŠ: A musí to být vždycky tragické?
JMBdR: Ale vždyť není. Elaine neumírá tragicky, i když umře. Ale dojde za svým cílem, se vším se srovná, se světem, se sebou...

JŠ: A její dcera?
JMBdR: I ona si prožije štěstí. Pokusí se skončit s drogami. Ale ublíží Nelsonovi. Každou chybu většinou následuje, vykoupí nějaký trest.

JŠ: Moéma je zajímavá postava: ačkoli je to od začátku do konce hlavně zkažená, rozmazlená, protivná holka, stejně s ní čtenář soucítí, fandí ji. Proč asi? Protože je mladá, chytrá, krásná? Proto má dostat šanci?
JMBdR: Ano, to všechno, možná se v ní všichni tak trochu vidíme, taky jsme byli mladí, taky děláme chyby, i dnes, bereme ji jakou nevinnou, má takové sny o spravedlivém světě, které jsou nám sympatické. Ona se dovede chovat frackovitě – ale vedle guvernéra, vedle indiána, který svůj původ využívá jako zástěrku, je pořád ještě čistá.

JŠ: Když vás tak poslouchám, začínám mít pocit, že v tom dnešním světě můžeme klidně žít, jenom když budeme psát tisícistránkové knihy: utíkat se do vytváření vlastního univerza, kde bude všechno nějak fungovat, všechno špatné může být napraveno nebo aspoň potrestáno, pořád je za čím jít...
JMBdR: (Smích) ...Já nepíšu, abych utíkal před světem, ani nemám pocit, že svět tak lze napravit. Píšu čistě proto, že rád vyprávím.

JŠ: Je v tom vašem psaní i něco didaktického? Když si shrnu celý váš román, vysvítá mi z toho jakási potřeba pojmenovat dobré a špatné, upozornit, že bychom si na určité věci měli dávat víc pozor...
JMBdR: Rozhodně nemám ten úmysl, dokonce tenhle způsob psaní nesnáším. Když si vzpomenu třeba na Sartra, Sartra jako autora románů, které by měly pomáhat světu, v nichž se rozvádí a aplikuje určité filozofické myšlení, ta jeho „spravedlivá“ literatura, to všechno mi není symaptické. Literatura má hlavně vyprávět: příběh, bajku. A pracovat s jazykem, snažit se vytěžit všechny možnosti jazyka. Vedle toho se asi nezapřu, vzděláním jsem filozof, je to prostě vidět, moje postavy mají určité myšlenky a já cítím jako nutnost je vyjádřit, ale spíš to pojímám jako kladení otázek. Jestli něco do knihy nepatří, pak je to konstatování pravd, pravda musí zůstat v rovině otázky. Jakmile začnete říkat, že tohle je jediná, absolutní pravda, ocitáte se v podobné chiméře, jakou je každé náboženství, je to začátek války. Vůle vnucovat druhému svou pravdu, určité dogma – ta je od začátku odsouzená k neúspěchu. Pro mě je pravda cosi, co se ukazuje jen někde v šeru, schovává a zase vykukuje, zůstává záhadou, pořád je předmětem pochyb. Jen tak je možný pohyb dopředu, úcta k druhému, život sám. Proto je pro mě tygr nejen symbolem exotickým, ale chápu ho jako Borges, jako metaforu pravdy – jako zvíře, které se ukáže a zase schová, je těžko vysledovatelný, nepolapitelný, lze ho zahlédnout jenom v přítmí, vždycky jen tam, kde je stín, nikdy v plném světle.

JŠ: Proč se francouzský autor rozhodne psát o Brazílii? Takhle cizokrajné téma vás napadlo, už když jste tam žil? Athanasius Kircher byl přece Evropan, jak vlastně získal román ten přesah na jiný kontinent?
JMBdR: Brazílie není jiný svět, je to tam stejné jako v Praze: když se tam v 17. století usadili jezuité, přivezli s sebou baroko, vzpomeňte si na známé paraguayské redukce, jezuitská misijní činnost. Nejslavnější brazilská barokní města se zcela vyrovnala evropským metropolím, jak vypadaly v Kircherových dobách. Kromě toho Kircher byl ve své době považován za tak velkou osobnost, za člověka s patentem na pravdu, za chodící encyklopedii, řekli bychom dnes. Jeho knihy, zejména Noemovu archu a Babylon, dostávali misionáři na cestu do Číny, do Japonska nebo do džungle, s tím, že jim to úplně stačí, aby domorodcům vše vysvětlili a přesvědčili je o své pravdě. Ty knihy nabízely výklad světa z hlediska hvězdářského, fyzikálního i náboženského. Takže vůbec není vyloučené, že se některý Kircherův spis mohl ocitnout v rukou indiánského kmene, jak to popisuji v románu... A kromě toho všeho bylo pro mě zajímavé Brazílii do příběhu začlenit proto, že jde skutečně o Nový svět, o místo ve srovnání se „starou“ Evropou nezatížené historií. V džungli tam ještě v minulém roce byly objeveny kmeny, které jsou dosud netknuté naší civilizací – mně se ta oblast tedy hodila jako nádherná metafora ztraceného ráje či spíše původního ráje, tedy symbol světa, kde je ještě všechno možné, kde se dá začít od nuly, od Adama a Evy...

JŠ: Mluvil jste o misionářích a misijních příručkách, co si myslíte o tom, že tohle vaše skutečně veliké dílo sehraje určitou roli v kontextu současné literatury, posune její hranice, otevře nějaký nový rozměr... Měl jste před dvaceti lety, když jste knihu začínal psát, záměr nabídnout něco jiného, významného, výrazně překročit hranice...?
JMBdR: Chtěl jsem napsat takovou knihu, jaké mám sám rád, tedy dílo, jež vás unese, přenese kamsi jinam, a přitom změní váš pohled na věci kolem sebe, která ve vás vyvolá tisíce otázek... Když si vzpomenu na Kouzelný vrch Thomase Manna nebo Pod sopkou Malcolma Lowry, Terra nostra Carlose Fuentese, ta četba mě určitým způsobem poznamenala. Nejenom potěšením ze čtení, z toho, že vás román pohltí, že nějak reaguje na reálný svět. Knihy obsahují i otázky filozofické, které mě nějak znepokojovaly, něco naučily, donutily vidět něco nového a v jiném světle... Jestli něco takového můj román dokáže, tím líp, budu nadšený. Aspoň podle toho, co mi říkají čtenáři, jimž se kniha líbila, to snad nějak takhle funguje.

JŠ: Jaké to je, zařadit se ze dne na den mezi nejvýznamnější francouzské autory současnosti?
JMBdR: Musím se přiznat, že dnešní francouzskou literaturu ani nečtu, za literaturu ji vlastně nepovažuju. Je tak trochu zabetonovaná, zvlášť poslední dobnou, kdy se zapouzdřila do autofikce, která mě nezajímá. Jsou to jistě zajímavé experimenty, jako předtím nový román, ale jinak si myslím, že celkově tyhle pokusy potlačily chuť francouzského čtenáře vůbec se snažit proniknout do toho, co se dnes vydává. Já sám už dvacet, možná třicet let dávám přednost jihoamerickým, německým, americkým autorům.

JŠ: Tém spíš se vám tedy tímhle svérázným románem muselo podařit zapůsobit na to, aby se mantinely francouzského literárního hřiště rozšířily?
JMBdR: Myslím, že ano, že už to je i nějak vidět, přinejmenším ta moje kniha dává literatuře možnost nadechnout se k novému výkonu, v prorovnání s tím, co se jinak čtenářům nabízí.

JŠ: Jak se cítíte ve společnosti francouzských spisovatelů? Berete je jako kolegy, nebo zůstáváte stranou – už proto, že pracujete také jako archeolog, zabýváte se filozofií...
JMBdR: Jsem hlavně spisovatel, archeologie se do mého života přidala až potom, co jsem začal psát. Paradoxní je, že jsem strávil psaním téhle knihy deset let, a po celou tu dobu jsem nebyl ve styku s nikým od literatury, deset dalších let jsem čekal, až se rukopisu ujme nějaký nakladatel. Žil jsem tedy dlouho mimo literární svět. Dnes, když je ta knížka publikovaná, a začíná být slavná, jsem našel spostu nových známých, dobrých přátel. Zajímá mě celá ta nová generace spisovatelů, mladí autoři jako Mathias Énard, autor románu Zones, Pierre Jourde, Christian Garcin, Arno Bertina – s nimi se cítím být nějak spřízněný, protože je neláká autofikce, spíš se snaží obnovit literaturu v tom pojetí, jaké je blízké mně. Je to hodně otázka jazyka, ale taky obsahu: je nutné vyprávět příběhy.

JŠ: Nejspíš to už ale nejde dělat stejně jako Balzac nebo Zola...
JMBdR: Každý si musí najít svůj způsob... Já jsem přesvědčený, že každá generace může přepsat, znovu napsat Paní Bovaryovou, a pokaždé z toho bude úplně jiná kniha, a pokaždé může být dobrá. Jazyk se přece mění, postoje lidí se mění, svět je jiný...

JŠ: O něco podobného se pokusil Michel Tournier, když „znovu napsal“ Robinsona Crusoe...
JMBdR: Právě, nejde jenom o ten příběh, jde o to, jak ho budete vyprávět. Jaký mu dáte smysl propojením s tím, co všichni prožíváme třeba přesně teď.

JŠ: Jaký je váš postoj k frankofonní literatuře, té škatulce (jež vyděluje francouzské a frankofonní, tedy francouzsky píšící, ale původem „nefrancouzské“ autory), kterou před nedávnem kritizovali signatáři manifestu „Pour une littérature-monde“?
JMBdR: Manifest jsem nepodepsal.

JŠ: A zajímá vás ta problematika?
JMBdR: Samozřejmě! Nepodepsal jsem to čistě proto, že mě k tomu nikdo nevyzval...

JŠ: A na čí straně jste?
JMBdR: Literatura je podle mě světová, celosvětová. Já se necítím být Francouzem, ale člověkem z téhle planety. Takže celý ten koncept „literatura-svět“ se mi líbí: přijde mi dost zbytečné o tom teoretizovat. I když má česká literatura do jisté míry jinou historii, ve své podstatě není jiná než francouzská, už v tom, že reflektuje jakousi potřebu se ptát, něco komentovat. Je vyjádřením určité kultury, ať už vzniká na Haiti, v Čechách nebo jinde. A kultura je povětšině univerzální, je hledáním a způsobem navázání kontaktu s ostatními. V současné době vznikl další manifest, má být publikovaný 15. května, stojí za ním pořád stejní lidé jako Rouaud, Le Bris a další.

JŠ: Chtějí se připomenout?
JMBdR: Připomenout, ale také jít zase dál. Jejich nová publikace se jmenuje Je est un autre (Já je někdo jiný), podle Rimbauda. Požádali mě, abych k tomu také něco napsal, a já se tím svým krátkým textem k jejich myšlence samozřejmě připojil. Sborník textů vydává nakladatelství Gallimard.

JŠ: Je tahle záležitost dnes ve Francii hodně diskutovaná? Zajímají se o ni všichni spisovatelé?
JMBdR: Vůbec ne. Naopak. Spíš se to nerado vidí. Francouz nebo Belgičan nemá žádný zájem, jak už jsem říkal, teoretizovat o tom, jestli je či není francouzský spisovatel. I když jsem to tady trochu zlehčil, Michel de Bris a Jean Rouaud nicméně aspoň vyvolali nějakou polemiku. Ale i jim jde hlavně o návrat k dobré, k té pravé literatuře. V tom jsme si blízcí. Že se snažíme vyrovnat tomu, jak psali Flaubert nebo Balzac, anebo Shakespeare, a přitom si stavět náročné cíle. Existuje zkrátka i francouzská literatura, jež chce být označovanána za světovou a neprohlašuje se za typicky francouzskou, nechce být spojovaná s tím proudem, který se tak vehementně noří do autobiografie, psychologie, jež hlásá, že psaní je vlastně osobní terapií... Jak jsem řekl, i když mezi tímhle vším jsou jednotlivá i zajímavá díla, jsme tím ve Francii už zcela přesyceni, mně osobně to prostě nezajímá.

JŠ: Chystáte k vydání nějaký další román?
JMBdR: V srpnu má vyjít můj nový román, opět v nakladatelství Zulma. Jmenuje se La Montagne de minuit, Půlnoční hora, a je to mnohem sevřenější text, v němž vystupuje málo postav. Odehrává se čistě v současnosti, ze tří čtvrtin v Tibetu, ve Lhase. Je tam postava staršího muže, který se zajímá o budhismus, ačkoli je to „jenom“ školník, což je mimochodem trochu podivné, že to tenhle vzdělaný člověk nedotáhl dál..., a jeho sousedka, mladá žena, jež se trápí jakousi vinou, čímsi nepříjemným, co se jí kdysi přihodilo. I muž si s sebou nese jisté staré provinění. A když se potkají a odjíždějí spolu do Tibetu, je to svým způsobem příležitost ze starých chyb se vykoupit, už jen tím, že si je navzájem musí vypovědět, přiznat...

JŠ: Tenhle text jste napsal až po vydání Tygrů?
JMBdR: Začal jsem ho psát dřív, ještě když jsem netušil, že mi kdy někdo něco vydá... Ale dopsal jsem rukopis až teď, během posledních čtyř měsíců.

JŠ: Musí to být zvláštní přerod od neuznaného spisovatele, který si píše jen tak do šuplíku, k slavnému autorovi, o jehož rukopisy jsou nakladatelé připraveni se poprat?
JMBdR: Nežilo se s tím dobře. I když v podstatě to zase až tak dramatické není, já jsem se vždycky za spisovatele považoval. Ale společensky to byla zvláštní situace: měl jsem za sebou už tři vydané romány, které se nijak moc neprodávaly, nic jsem na nich nevydělal, ale pořád mi umožňovaly prezentovat se jako spisovatel, který publikuje. Sice se z toho nedalo žít, sice jsem byl za spisovatele považován spíš jenom v úzkém kruhu blízkých přátel, rodiny a tak, pořád ještě to šlo: lidi vás berou jako spisovatele, jako takového podivína. Ale jakmile vás přestanou (anebo nezačnou) vydávat, jste sice pořád spisovatel, ale jenom sám pro sebe. Vaše postavení se změní. Vy věříte, že máte talent, že máte co říct – ale takových jako vy je spousta, málokdo tomu bude věřit. Vaše jediná vášeň je psaní, jste přesvědčený, že jste napsal něco dobrého, jako když truhlář vyrobí krásnou židli. Čistě technicky, po třiceti letech zkušenosti s psaním, dokážete odhadnout, že co jste napsal, si zaslouží vydání a může mít úspěch. A když vidíte, že o to nikdo nestojí, žádný nakladatel to nechce vydat, začnete mít dojem, že ten svět kolem je nějaký prohnilý, říkáte si, jak je tohle možné?

JŠ: Jak to bylo s financováním kultury a vědy v době Kircherově?
JMBdR: Tehdy všechno financovali mecenáši, papež a další mocní jako třeba Rudolf II., ti se dokázali postarat o myslitele i umělce, kterým poskutovali bydlení, živobytí, peníze.

JŠ: Chybí nám mecenášství dnes?
JMBdR: Chybí, ale je otázka, zda je to na škodu. Nemyslím si, že by si spisovatel musel na život vydělávat jenom psaním. Je to dobré, když vás živí něco jiného a psaní zůstává jen jako vášeň, něco, co s penězi není vůbec spojeno. Důležité je, že můžete psát, důležité je, že knihy vůbec jsou. Němelo by to fungovat tak, že si řeknete, a sakra, docházejí mi peníze, honem musím vydat novou knížku.

JŠ: Když ale vidíte ty dlouhé seznamy každoročně vydávaných knih, napadá vás, že možná je třeba psát a publikovat taky proto, aby se na daného spisovatele nezapomnělo?
JMBdR: No právě, to je ta chyba. Vydávání knížek chybí nějaký očistný proces, redukce toho, co není potřeba. Psát se má, jen když k tomu člověk cítí nějakou vnitřní potřebu, když je přesvědčený, že právě tahle kniha je nezbytná. Já klidně deset let nic nevydám, jak už jsem si vyzkoušel. Literární produkty by neměly být uspěchané, musí být jedinečné, neměly by vznikat jen proto, že je potřeba zaplatit nájem. Dobré literatury je už na světě spousta. A té špatné bohužel taky...

JŠ: Kdy vás vlastně napadlo, že tu knihu napíšete?
JMBdR: Bylo mi dvanáct nebo třináct, když jsem o ní začal přemýšlet. Když jsem pak vystudoval filozofii, otevřely se mi další možnosti, jak to celé pojmout.

JŠ: S Tygry jste strávil kus svého života, bylo to dobré období?
JMBdR: Určitě, strávil jsem s tím textem deset let, byl bych schopný napsat ještě dalších tisíc stránek, bylo to až nebezpečné, jak jsem se s tím textem sžil.

JŠ: Děkuji vám mockrát za rozhovor.

K poslechu: rozhovor Pavla Sladkého na Radio Wawe