Dan Jedlička v úvodu ke své knížce převodů z poezie čínského básníka Wang Weie Ptačí křik předesílá, že chce splatit dluh, který má české prostředí vůči tomuto velikánovi, který se v češtině nedočkal samostatného výboru. Připomíná-li zároveň Jedlička soubor Trojzvuk (překlady tří čínských básníků pořízené M. Ryšavou), do nějž byl Wang Wei zařazen, je s podivem, že pro zvídavější čtenáře nezmínil také monografii Olgy Lomové Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje. Nejedná se sice o výbor z poezie, český dluh vůči básníkovi však hned vypadá trochu méně dramaticky.

Při hodnocení knížky jako Ptačí křik je vždy důležité mít na paměti četná omezení překladu z jazyka a kultury vzdálených od nás tolik jako v případě poezie psané v Číně v osmém století našeho letopočtu. Ať už vezmeme v úvahu diametrálně odlišný jazykový systém (v nejširším slova smyslu), nebo reálie dobové kultury, případně nesrovnatelné místo literárního díla v komunikaci s adresátem a jeho interpretaci, i laik jistě vytuší, že přiblížit se překladem tomu, co říkal/říká původní text, nebude jednoduché. Někteří dokonce soudí, že je to nemožné – polemiky o tomto předmětu již českým literárním tiskem proběhly. S názorem, že bez důkladného komentáře není dnes skutečného smysluplného překladu klasické čínské poezie, se ztotožňuji i já.

Jedná-li se navíc o přebásnění provedená přes třetí jazyk (v našem případě přes angličtinu) bez důkladné znalosti jazyka originálu, nelze si od zprostředkující hodnoty takového překladu slibovat mnoho. Co tedy ale očekávat lze?

Odpovíme-li si ještě napřed kladně na otázku, zda je oprávněný diletantský překlad, vytvářený s láskou k exotickému prostoru a snem o něm, potom si můžeme vychutnat čínskou romantiku Jedličkových a jim podobných překladů. Při vědomí, že jde o naši představu čínské poezie a kultury, která nemá s komplexní skutečností mnoho co dělat, si nic nenalháváme. A vzhledem k tomu, že ani autor převodů, Dan Jedlička, se nám jako čtenářům nesnaží nakukat, že jeho texty jsou něčím, čím nejsou, jsou výchozí pozice dostatečně vyjasněné.

Má potom smysl vypočítávat, kde a jak se překladatel Dan Jedlička dopustil zkreslení, kde vynechal významotvornou aluzi? Myslím, že nemá. Má smysl upozorňovat na to, že Wang Wei je básník složitější, než jak by se podle výboru mohlo zdát? Vždyť hned zkraje se v Jedličkově předmluvě dočteme, že pro tuto knížečku byly vybrány jen básně s přírodní tematikou, a osobnost básníka a jeho dílo tak byly poněkud zploštěny. Sama za sebe bych skončila s tím, že je sympatické, s jakým nadšením se Dan Jedlička do Wang Weie pustil, a sympatická je i pokora, s kterou svou knížku prezentuje. Pokud podnítí někoho dalšího k hlubšímu studiu čínské poezie, tím lépe. Nic více, nic méně.

Čtenáři však jistě i tak právem očekávají, že se nějakého toho srovnání dopustím, a také že třeba zacituji některé povedené verše. Tak tedy do toho!

Asi nejproslulejší báseň Wang Weiova, „Jelení obora“, má i v Jedličkově výboru první místo. V jeho překladu zní takto: „v hlubokém lese. podvečerní zář/ zešikma padá na zelený mech./ nikoho v prázdných horách nepotkáš,/ jen ozvěny tu ještě znějí po hlasech.“ Malá písmena na počátku veršů a po tečce ponechávám samozřejmě dle autora.

Slyšme však doslovný překlad originálu (z pera Olgy Lomové v Poselství krajiny): „V prázdných horách není vidět člověka,/ pouze je slyšet ozvěna lidských hlasů./ Vracející se paprsky vstupují do hlubokého lesa/ a znovu září na zelený mech.“ (Případně jeho uhlazenější variantu z Čítanky tchangské poezie: „V prázdných horách nevidím nikoho,/ pouze slyším ozvěnu lidských hlasů./ Paprsky zapadajícího slunce vstupují do hustého lesa/ a znovu svítí na zelený mech.“)

Doslovný překlad sám ovšem mnoho neřekne, vidíme z něho jenom, že u Jedličky došlo k přehození dvojverší, což vzhledem k železným zákonitostem čínské poetiky není úplně pochopitelné. Důležitější je, co se, pokud nejsme znalci čínské klasické poezie, dozvíme až z komentáře, že báseň se sice tváří jako „pouhá“ přírodní lyrika (a v jednom plánu přírodní lyrikou skutečně je, a to ne ledajakou), ve výsledku je však neskonale všestrannější, obohacena o buddhistické významy. (Již název básně je odkazem na čínský název místa, kde Buddha prvně kázal po dosažení nirvány. První slovo básně „kchung“ znamená prázdný. Je odkazem na buddhistickou prázdnotu, šúnjatá. Buddhistické konotace nesou podle Lomové i „ozvěna lidských hlasů“ a „vracející se světlo“ podvečerního slunce. Pro další výklady a interpretaci viz O. Lomová: Poselství krajiny.)

Čteme-li tedy Wang Weie jenom jako malíře přírodních scenerií, ochuzujeme sebe i jeho o možnosti, které skýtá úplnější výklad. Jedlička nabízí ve své knížce spíše přírodní scenérie, a některé opravdu pěkné („U jezera“, „Déšť na procházce v horách“, „K jezernímu pavilonu“). Kdo by nechtěl aspoň občas utéct někam, kde je „přes vodu na dohled zelená hora, v bílých mracích ukrytá“, nebo „ukrytá v leknínech neviditelná hladina“? Koho by nedojaly melancholické obrazy stesku přátel či milenců? Ilustrace Kristýny Krahulcové celý sinofilní dojem jen potvrzují.

Prostor pro spočinutí se v našem světě hledá asi čím dál hůř. Pokud si ho někdo chce promítat do staré Číny, ať tak s klidem učiní. Je to za tím účelem realita dosti bezpečně vzdálená.