Labyrint, do něhož vstoupil literární historik Michal Bauer, je komplikovaný a záludný v mnoha ohledech. Autor se totiž pokouší odhalit souvislosti „kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století“. Vydání náročného díla se ujalo nakladatelství Akropolis.

V knize Souvislosti labyrintu se zaměřuje na problematiku stanovování a kodifikování ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let včetně vazby na kontext 30. a 40. let a s připomenutím obzoru 60. let 20. století, obecně na téma vztahu totalitárně-autoritářského režimu k tvůrčím osobnostem a jejich uměleckým projevům. Poměrně široký záběr, který byl zvolen kvůli postižení potřebných historických vztahů, je první překážkou, kterou musel Michal Bauer ve své práci překonat. Jako ústřední bod své práce sice zvolil plenární schůzi Svazu československých spisovatelů o poezii, konanou 22. ledna 1950, ale za neméně potřebné považoval objasnění předchozích událostí. „Couvá“ tedy v čase do temných míst, v nichž se rodila nejzhoubnější ideologie minulého století a zřejmě známých dějin vůbec, a hledá konkrétní způsob, jímž bylo české umění „znásilňováno“, přetvářeno do potřebného tvaru (či lépe deformace).

Bauer nejdřív seznámí čtenáře se způsoby, jimiž se komunistická strana „ujala“ své vlády po roce 1948: Ideologicky zaměřená a zdůvodněná perzekuce vůči umělcům po květnu 1945 a především po únoru 1948 se soustředila na jednotlivce i nakladatelské, umělecké a přátelské skupiny, týkaly se tvůrců odmítajících socialistický realismus a dobové pojetí marxismu-leninismu. Obzor teroru je tu vykreslen jasně a nepochybně.

Dalším důležitým krokem, který autora čekal, bylo objasnění předloh k danému radikálnímu jednání. Proto postupuje dále v historii, do první třetiny dvacátého století, do Sovětského svazu. Uvádí „vzorové“ jednání a způsob „očištění“ sovětské společnosti od nežádoucích vlivů. Současně uvádí, v jaké podobě bylo toto jednání přebíráno tehdejší českou levicovou garniturou (názorně ukazuje, jak významnou roli sehrála osobnost Ladislava Štolla), a především, jak se toto „školení“ zúročilo v čerstvě poválečných letech. „Boj“ je v tomto případě nejpřiléhavější pojem a ze strohé řeči faktů, která Michal Bauer nechal promluvit bez sklonu k efektnosti, dnešního čtenáře mrazí.

Záběr ideologického „zápasu“ na poli literatury směrem do minulosti je zřejmý ze zmiňovaných jednání například o tom, co z díla Karla Čapka „pustit“ do tehdejších nakladatelských plánů („prošlo“ příznačně to nejslabší z autora, dramata Válka s mloky a Matka). Dopad ideologickou totalitou „vyčištěného“ prostoru je evidentní, v knize M. Bauera k tomu můžeme číst: V polovině 50. let se velmi hovořilo o nebezpečí stagnace marxistické ideologie a o nutnosti „regenerace“ této ideologie, což podle dobového chápání souviselo s tzv. regenerací umění.

Podstatnou část knihy zabírají Stenografický zápis plenární schůze Svazu československých spisovatelů, konané dne 22. ledna 1950 v 9 hod. v Obecním domě v Praze. Zde je zprostředkován autentický zážitek, opravdové hlasy a projevy. I kdyby k nim nebyl podán předchozí výklad, jistě by to byl cenný studijní materiál ve věci přizpůsobivosti názorů, ideologického mocenského boje a popření vlastní svobody a úsudku.

Přínos rozměrného, šestisetstránkového díla Michala Bauera je jednoznačně ve shromáždění archivního materiálu, v upozornění na stěžejní okamžiky, jejich spojitost a kontext. Sumarizované dokumenty předčí dodatečný komentář. Ostatně potvrzuje se zde dvojí – že vstup do bludiště je vždy nebezpečný, ale zároveň, že odvaha k prvnímu kroku je potřebná a prospěšná.