Autor se po letech vžívá do dítěte, kterým jako čtyřletý byl, a vypráví o zážitcích syna z německé židovské rodiny, která po okupaci Nizozemska ani v tomto exilu neunikla nacistickému pronásledování Židů a deportaci do koncentračního tábora. Perspektiva dítěte je tu určující. Krátké věty, lakonické konstatování určitých událostí a jevů bez bližšího vysvětlení, protože dítě okolní dění nechápe a rodiče se ho snaží co možná chránit tím, že i ve vyšinuté a kruté době pro něj zachovávají zdání určité normálnosti. Vychází se tu z toho, že obecně známé skutečnosti o osudech Židů za druhé světové války není potřeba obšírně popisovat – čtenář si kontext, který dětskému vypravěči chybí, dokáže doplnit sám. Důraz se tím přesunuje na vztahy v rodině, na láskyplnou péči rodičů za každých okolností, tedy cosi hluboce lidského jako kontrast k nelidskému prostředí. Nepopiratelně autobiografické ladění knihy autor v rozhovorech relativizuje poznámkou, že je to z padesáti procent fikce – což je celkem logické, uvážíme-li, co si dospělý člověk dokáže vybavit z období mezi čtvrtým a sedmým rokem, ať už byly jeho zážitky sebetraumatičtější. Také stylizace do role dětského vypravěče samozřejmě svědčí o tom, že autorovým záměrem nebylo napsat jakési dokumentární „autentické svědectví“, ale spíš snaha utřídit útržky vzpomínek a dát jim tvar. Ukazuje se, že právě tento osobní, soukromý rozměr oslovuje čtenáře v nejrůznějších zemích.