Na počátku vzniku knihy Hany Šedinové stála především snaha objasnit, interpretovat a nalézt ekvivalent k latinským výrazům, jež se vyskytují u autora 14. století Bartoloměje z Chlumce řečeného Klaret. Tímto zájmem autorka knihy navázala na studie prof. Ryby a práci Slovníku středověké latiny (SSL), pro jehož potřeby se snažila primárně rozřešit terminologické otázky spojené s latinskými názvy mořských živočichů. Protože byla zřejmá provázanost českého Klareta s encyklopedickým autorem ze 13. století Tomášem z Cantimpré,¹ .zaměřila se Hana Šedinová na Tomášovu encyklopedii De natura rerum a v ní na oddíl De monstris marinis, jehož edici, překlad a obšírný komentář pořídila a představila jako XVI. svazek Knihovny středověké tradice v nakladatelství Oikúmené.

Hutná kniha je rozdělena do několika oddílů. Po předmluvě následuje studie o Tomášovi z Cantimpré a jeho díle (Šest knih o zvířatech v encyklopedii „De natura rerum“ Tomáše z Cantimpré), za ní je umístěna latinská edice šesté knihy Mořská monstra s českým překladem. Komentář k textu je uveden jako samostatný oddíl, což autorce umožnilo koncipovat jednotlivé úseky věnované mořským živočichům jako uzavřené celky. Dále následuje resumé v italštině spolu se sedmi vybranými příklady mořských živočichů, na nichž autorka prezentuje zároveň svůj přístup k dané látce. Autorka zde vybrala právě ty mořské tvory, u nichž nebyla dosud jejich věcná identifikace jistá či známá a rovněž jejich etymologie byla nejasná. Obrazová příloha z rukopisů NK v Praze XIV A 15 a rukopisu knihovny Metropolitní kapituly u sv. Víta L 11 doprovází velmi názorným způsobem předkládaný spis a umožňuje tak čtenářům proniknout do středověkých myšlenkových představ spojovaných s živočichy mořské říše. V závěru za ediční poznámkou následuje obsáhlý přehled citovaných pramenů, použité literatury a rejstříky řeckých, latinských a českých zoologických termínů, což pro snadnou orientaci uvítají zejména zájemci z řad odborné veřejnosti.

Kniha přináší velmi detailní a nanejvýš fundované poznatky o zoologické části encyklopedie De natura rerum Tomáše z Cantimpré, v níž autor zamýšlel shromáždit, utřídit a popsat poznatky o rozmanitých druzích stvoření a jejich vlastnostech, „jež nalezl rozptýlené široko daleko po celém světě ve spisech rozličných autorů ... jež stojí za zachování a jsou ve shodě s křesťanskou etikou.“ Z této velké množiny si autorka zvolila mořská monstra (monstra marina), která Tomáš popisuje nejen jako stvoření podivná až strašlivá (terribilia), ale i jako živočichy poněkud zvláštní (mira), kteří se pouze v některých rysech odlišují od běžných představ, a rovněž jako tvory podivuhodné (mirabilia). V tomto rozdělení tak autor 13. století následoval své velké předchůdce na poli zoologie, mnohdy však do klasifikace vnesl své názory, v nichž zohlednil neobvyklost živočišného druhu či zařadil mořské tvory, kteří některými svými rysy připomínali člověka nebo suchozemská zvířata. Jak uvádí autorka knihy, Tomáš tak pojem „monstrum“ rozšířil, a to dvojím směrem: jednak na ta zvířata, v nichž antičtí a raně středověcí autoři spatřovali ještě zcela běžné ryby (zejména díky pozměněným jménům pocházejícím z latinského překladu Aristotelových spisů), jednak i na tvory, které bylo možné označit termínem „mirabilis“, tedy na zvířata neobvyklá, zajímavá a v pozitivním slova smyslu pozoruhodná.²

Východisko pro úvahy Hany Šedinové tvoří nová latinská edice, kterou pořídila na základě znění kodexu z rukopisu Národní knihovny v Praze XIV A 15 (fol. 83ra-91ra),³ opatřila ji kritickým aparátem a testimonii. Zrcadlově je vedle latinského textu umístěn český překlad, který tak může čtenář pohodlně sledovat vedle originálu. Český převod latinského textu De monstris marinis je plynulý, obratný, čtivý a čtenáře přesvědčivě vtahuje do osidel mořských monster, jak je popisoval středověký encyklopedista a intelektuál s důrazem na specifické chování těchto tvorů a deskripci jejich těla, aby tak slovy Bernarda z Clairvaux vynikla jejich „deformis formositas a formosa deformitas“.

Velmi případně následuje komentář k textu až za edicí a českým překladem, čímž byl dán větší prostor k výkladu o jednotlivých mořských tvorech. Těmto pasážím se tak mohlo dostat sevřené formy a lze je číst jako samostatná pojednání věnovaná padesáti devíti rozličným mořským tvorům. Abychom mohli představit metodu, s níž Hana Šedinová přistoupila k identifikaci mořských tvorů, je nutné předestřít koncepci, kterou si v této části knihy autorka vytyčila. U každého tvora nejprve odkazuje na nejvýznamnější starověká a středověká (obvykle přírodovědná) díla, kde se vyskytuje termín uvedený Tomášem z Cantimpré v řecké či latinské podobě, dále uvádí odkazy na Tomášovy současníky a pozdější encyklopedisty, kteří názvy mořských tvorů převzali do svých děl. Vlastní komentář je zaměřen na výklad o příslušném mořském živočichu: nejprve objasňuje etymologii jeho jména (pokud ji bylo možné stanovit), dále uvádí jeho věcnou identifikaci na základě srovnání s Tomášovými předchůdci na poli přírodovědné literatury, poté následuje popis znázornění živočicha na iluminovaných rukopisech z Čech. Autorka zde rovněž přikročila k nelehké identifikaci popisovaného monstra s reálně existujícím zvířetem podle současné vědecké přírodovědné nomenklatury (pokud to bylo možné) a nakonec podala alegorický a morální výklad daného tvora tak, jak jej prezentují středověcí autoři (kazatel Petr Berchorius, encyklopedista Konrád z Megenbergu a latinské verze či starofrancouzská přepracování Fyziologu).⁴

Ukažme si tento přístup konkrétně na příkladu mořského živočicha zvaného caab (s. 203-205; latinský text a překlad na s. 123), abychom tak mohli prezentovat alespoň některé poznatky, k nimž Hana Šedinová dospěla, a mohli tak zároveň představit její metodologický přístup. Na základě překladu textu se dozvídáme, že caab je živočich se čtyřma nohama, jednou dlouhou chrupavčitou končetinou, kterou si vkládá potravu do úst, ve vodě nabírá vodu do těla, jakmile je plný, vrátí se na vzduch, aby zde vodu vystříkl. Na základě tohoto popisu, za nímž si byl středověký iluminátor (jak dokládá obr. II. v příloze) patrně schopen představit pouze jakési indiferentní zvíře s tělem ryby a s tlapami, se autorka knihy jala rozmotávat spletité klubko – od řeckého Aristotelova textu, přes jeho převod do arabštiny a konečně do latiny –, které nakonec posloužilo jako vodítko z labyrintu neporozumění původnímu textu Aristotela, na nějž Tomáš odkazuje. Hana Šedinová si na základě důkladného pročítání Aristotela povšimla, že na tomto místě Tomáš přejal Aristotelovu pasáž týkající se nikoli mořského zvířete, ale slona, přičemž při překladu původního řeckého slova označující kotníky tohoto zvířete přes arabské kacab došlo nikoli k překladu, jak autorka dokládá, ale k transkripci arabského slova do latiny jako cahab, Tomáši z Cantimpré navíc uniklo, že celá pasáž latinského Aristotelova překladu pojednává o slonovi, nikoli o mořském živočichu, a chybně použil tento termín pro označení výše popsaného živočicha. Podobných objevných identifikací nacházíme v knize celou řadu (srov. např. s. 25, pozn. 29), jež svědčí o tom, že se autorka nespokojila s „pouhým“ pořízením edice, překladu a standardního komentáře. Snažila se navíc rozřešit nejasné názvy zvířat, které při jejich středověkém vizuálním ztvárnění došly mnohdy nečekaných tvarů a charakteristik, a na svět se tak místo běžných zvířat dostala jako přetransformovaná fantastická zvířena. V autorčině přístupu v tomto ohledu lze vidět jeden z nejsilnějších přínosů publikace, která může být čtena rovněž jako doklad průniku Aristotelových spisů přes arabštinu do latiny; tímto dvojím převodem došel mnohdy originál změn, na jejichž základě se v latinských středověkých rukopisech najednou zabydleli svérázní živočichové, kterým se dostalo zcela fantaskního vzezření a fyziognomie budící ve čtenářích středověkých manuskriptů nepochybně děs, ale i úžas. Jak uvádí autorka,⁵ v závislosti na Tomášově textu tak iluminátoři zobrazili rejnoka mantu jako krávu s rohy, chobotnici jako snědého muže pokoušejícího se stáhnout z lodi její posádku či žraloka jako tvora podobného panteru.

V pasážích rozsáhlé úvodní studie (zejm. v podkapitole Aristotelova zoologie v latinském překladu Michaela Scota a její recepce v Tomášově encyklopedii s. 24-29) poukazuje autorka na další možnosti, jak mohlo dojít v důsledku fonetických odlišností řečtiny, arabštiny a latiny a zároveň vlivem Michaelova a Tomášova chybného čtení předlohy ke zkomolení a nepochopení původních řeckých Aristotelových termínů nebo jejich latinizované formy. V následujících pododdílech úvodní studie se čtenáři dostává fundovaný výklad o dalších pramenech, které Tomáš použil při spisování svého zoologického díla, jenž je zároveň pojednáním o zoologických spisech od antiky do středověku a zčásti též dějinami recepce Aristotelovy přírodovědy.

Druhý oddíl úvodní studie s názvem Zvířecí monstra v Tomášově encyklopedii je rozdělen do dvou kapitol. V první s názvem Monstra žijící v moři Hana Šedinová vysvětluje zejména Tomášovo chápání tvora označeného termínem monstrum, v druhé (Tomášova mořská monstra ve středověkých Čechách) se čtenáři dostávají informace o iluminovaných rukopisech spisu De natura rerum, zejména o těch, které jsou bohemikálního původu a z nichž dva doprovodily edici.

Knihu Hany Šedinové nelze než hodnotit v superlativech: autorka se nespokojila s přetlumočením textu, jeho komentářem a běžným úvodem o autorovi spisu, snažila se jít dál za horizont textu. Podařilo se jí objevně rozkrýt do té doby mnohé nejasné názvy zvířat (a tím i přispět k pochopení jejich středověkého uměleckého ztvárnění) nejen pro potřeby SSL, ale významnou měrou přispěla rovněž k objasnění práce s Aristotelovými zoologickými spisy ve středověku a jejich překlady do arabštiny a latiny. Tento široký přesah směrem k recepci Aristotela ve středověku dokládá značný přínos knihy nejen v českém, ale i světovém měřítku (což díky italskému, šířeji koncipovanému resumé mohou ocenit i zahraniční badatelé) a nezbývá si než přát, aby autorka na základě této knihy a svých předchozích studií sepsala práci o recepci Aristotelových zoologických spisů ve středověku prostřednictvím jejich arabských a latinských překladů. Vzniklá kniha dokládá také, že primární lexikografická práce není omezena pouze na tvorbu slovníkových hesel, ale je značně inspirativní⁶ a mnohdy minuciózní, téměř by se chtělo říci detektivní prací. Při objasňování jednotlivých termínů, jejich významů a etymologií se dá dospět za slova sama a nalézt širší souvislosti, jak se to v případě recepce Aristotelových zoologických termínů ve středověku v díle De monstris marinis Tomáše z Cantimpré Haně Šedinové s úspěchem podařilo.
 

1. O návaznosti Klareta na dílo De natura rerum Tomáše z Cantimpré hovoří autorka knihy ve svém příspěvku Mořská monstra v díle Tomáše z Cantimpré a Bartoloměje z Chlumce řečeného Klaret, in: Listy filologické 128, 2005, s. 295-343. ^zpět
2. Srov. rovněž Hana Šedinová, Mirabilia nebo terribilia? Symbolika mořských monster ve středověku, in: Listy filologické 129, 2006, s. 83-116. ^zpět
3. K zásadám pořízení edice srov. ediční poznámku autorky na s. 385-388. ^zpět
4. K této tématice srov. autorčinu studii uvedenou v pozn. 2. O morálních výkladech živočichů v kázáních Basila z Caesareje a Ambrože z Milána uveřejnila Hana Šedinová příspěvek Vade ad animalia et disce mores eorum. Basilova a Ambrožova kázání o šesti dnech stvoření jako pramen zoologických knih Tomáše z Cantimpré, in: Zuzana Silagiová – Hana Šedinová – Petr Kitzler (vyd.), Pulchritudo et sapientia. Ad honorem Pavel Spunar, Praha 2008, s. 141-162. ^zpět
5. Srov. s. 339-340 recenzované publikace. ^zpět
6. Srov. konferenci Slovník jako inspirace, kterou uspořádaly pracovnice SLL. Vybrané příspěvky, které zde zazněly, byly postupně otištěny v Listech filologických. ^zpět