Když se v nakladatelství Host rozhodli představit francouzského spisovatele Christopha Donnera českým čtenářům, vybrali román Král bez zítřka (Le roi sans lendemain, 2007) možná proto, že patří k těm autorovým titulům, které tamní kritika vysoko ocenila, možná proto, že je méně kontroverzní než předchozí Donnerova tvorba, – a možná vsadili hlavně na poutavý námět. Král bez zítřka je totiž román o jednom z francouzských Ludvíků. Méně známém, ale s velmi pohnutým osudem.

Donner rád prohlašuje, že není žádný spisovatel a nepíše romány. Podle něho totiž každý autor píše jen o sobě, a on to aspoň otevřeně přiznává. Své pojetí literatury Christophe Donner ostatně připomíná hned v incipitu Krále bez zítřka: „…proč pořád obhajovat něčí pravdu a intimní život…“. Proti svému zvyku tuto knihu stylizuje nikoli v první, nýbrž ve třetí osobě, čímž jako by se zříkal odpovědnosti vypravěče automaticky ztotožňovaného s autorem, který mu až dosud dobře sloužil: Donnerova předchozí tvorba totiž vycházela především z inspirace vlastním životem. Uvedení do nového románu tedy můžeme chápat i jako projev účtování, když se o tom, kdo jej píše, dočítáme: „…svými urputně autobiografickými příběhy si získal pověst nepřítele románu…“; „…dál psal romány v první osobě, aby zahladil stopy…“; „…lidem z jeho díla utkvěla v paměti pouze ta vzpurná stránka, tedy životopisná…“ (vše s. 11). Na jediné, první stránce tak autor jednak shrnuje a obhajuje svou dosavadní tvorbu, jednak jasně rozvádí svůj nový přístup ke psaní.

Král bez zítřka se vrací k historickému období, které zvlášť u nás známe povrchně a často jednostranně: představuje až neuvěřitelně smutný osud krále Ludvíka XVII (1785-1795). Oslavovanou etapu francouzských dějin, revoluci, jež v důsledku přinesla celému světu tolik změn, tak máme možnost vidět a posoudit úplně jinak: když Pařížané plenili Bastillu, Ludvíkovi byly čtyři roky. Už v raném dětství ho trápil starší bratr, a jen co povyrostl, byl i s rodiči zatčen. Po smrti otce Ludvíka XVI. a krátce nato i matky Marie Antoinetty pod guillotinou je nadaný, nadějný, dříve tak veselý chlapec prohlášen králem, pak vězněn, poslán na převýchovu..., až nakonec skoro zapomenut umírá. Přestože se dlouho věřilo, že se mu možná podařilo uniknout.

Donner – oproti svým tvrzením o tom, že žádná fikce není, jelikož každý ze spisovatelů píše jen o sobě – sice jistě musel povolit uzdu své představivosti, když má danou dobu a určité úseky životů vybraných historických postav vylíčit detailně a věrohodně (jakkoli to může v souvislosti s jeho stanoviskem k podstatě fikce vyznít dvojsečně), nicméně vychází z pečlivého studia pramenů, mj. i dobového tisku. Tak se také stává důležitou postavou knihy například i J. R. Hébert, jeden z autorů revolučních pamfletů a novin vydávajících se za hlas lidu. Tato románová role, která má stejně jako Ludvíkovy osudy oporu ve skutečné historii, je v Donnerově podání impulsem k přemýšlení o tom, jak nesmírně silný vliv mají média, a to i ta z našeho pohledu nevýznamná, protože lokální a s nejistým počtem čtenářů. Jak dokáží zmanipulovat momentální mínění lidí, ale v důsledku i celé dějiny.

Dalším zajímavým rysem románu je jeho sendvičová struktura. Donner buduje román v románu, historické okolnosti zasazuje do rámce jiného příběhu běžícího v přítomnosti. I tahle historie, ač intimní, je zajímavá, zvlášť pro znalce kontextu autorovy tvorby a vlastního života – Donner, doposud otevřeně přiznávající, a tak vlastně hájící svou méně častou sexuální orientaci, autor, který napsal snad desítku románů, v nichž bez obalu líčí peripetie homosexuála, v Králi bez zítřka svého hrdinu Henriho Nordena, jenž je i dík přesmyčce jména jeho neskrývaným alter egem, žene do náruče osudové ženy. Ta se jaksi mimoděk stává první poradkyní a čtenářkou vznikajícího románového textu, což dává autorovi možnost v druhém plánu vyslovit pochybnosti o historických faktech, vyzdvihnout jejich nepřesnosti, případně i nahodit další případné varianty dějinného příběhu.

Příběh v příběhu, malé dějiny ve velkých, osobní a společenský rozměr všeho dění, kontrast dobového a aktuálního pohledu na věc, všechny tyto protikladné aspekty jsou výzvou pro autora, a zároveň lákadlem a svým způsobem i pastí pro čtenáře. Ten může přeskakovat v jedné či druhé rovině románu, může se těšit na pokračování první či druhé dějové linky, rozhodně jej však Donner drží v tenatech svého psaní a má nad ním moc. A to zejména i proto, že román je pěkně napsaný – a v pěkném překladu Ladislava Václavíka se čte dobře i česky. Nutno také dodat, že převést do češtiny výlevy, které Donner cituje ze skutečného Hébertova plátku Tatík Duchesne, nebylo nic snadného.

Král bez zítřka patří ke knihám, které stálo za to nabídnout českému čtenáři. Snad nám nakladatelství Host přinese z Donnerovy tvorby ještě něco dalšího a představí ho tak v širším světle, ať by to byla jeho reportáž z cesty Evropou z kraje devadesátých let nebo provokativní knížka o nevázaných vztazích vypravěče s leckým, kdo se namane ( Quand je suis devenu fou) či třeba Ainsi va le jeune loup au sang, kde otevřeně popisuje pofidérní okolnosti toho, jak může vzniknout anarchistická komunistická buňka, jak se stane, že patnáctiletý kluk vyhodí do povětří celý dům... Prozatím ale máme v češtině jen jednu volbu, Krále bez zítřka: čtení lákavé přesto, nebo možná právě proto, že jako výlet do minulosti vede místy krajem zcela nepoznaným…