Belleville není jen kusem Paříže. Je to svého druhu metafora světa. S původním živlem se tu totiž postupně mísili přistěhovalci a utečenci z roztodivných končin a kultur. Arméni, Řekové, Španělé, Židé, Arabové ze zemí Maghrebu, Afričané, Jihoslované. V podivuhodné směsi lidí se daří podivuhodným příběhům. Jeden z nich vypráví (na pokračování, v cyklu, který dosáhl už sedmi knih – románů i drobných novel) v Belleville usazený spisovatel – a kdysi také dřevorubec, taxikář, ilustrátor a učitel – Daniel Pennac. Tak jako měl Zola rodinu Rougon-Macquartů, tak jako měl Balzac svou Lidskou komedii, má Pennac ságu Malaussènů, „Malaussènovic rodinky“, klanu mnoha sourozenců, z nichž každý byl počat jiným otcem. A v čele klanu, jenž žije v neopakovatelné symbióze s Belleville, stojí nejstarší Benjamin, profesí i životním osudem „obětní beránek“.

Přízeň čtenářské obce si Pennac získal už první malaussènovskou knihou v polovině osmdesátých let. Na výsluní ho pak udržela i všechna další pokračování. Druhý svazek byl oceněn francouzskými knihkupci, třetí se dočkal i literární ceny – konkrétně Prix du Livre Inter, která sice nepatří k těm nejvěhlasnějším oceněním francouzské literární scény, ale zato je udělována porotou složenou ze zástupců všech regionů země, kteří zároveň zastupují rozličné sociální skupiny a profese.

Českého překladu se Pennac poprvé dočkal sice už v roce 1992, ale v těsně popřevratovém chaosu na knižním trhu zapadl. Zájem vzbudila až celá první trojice malaussènovské epopeje (Lidožrouti z Obchoďáku, Sudička pistolnice a Obchodnice s prózou), vydaná v rychlém sledu během let 2002 až 2004. Původního vydavatele ovšem Pennac přestal zajímat, a tak se český čtenář dočkal dalších položek ságy až letos, ve Francouzské knihovně pražského Garamondu. Opět ve skvělém překladu Vlasty Misařové. Pennacovy prózy, to je především oslnivý, bláznivý ohňostroj situací, zvratů, proměn, břitkých dialogů, plebejského slovníku, odboček a literárních narážek. Platí to i o dvou epizodách malaussènovského příběhu, které spojil svazek Vášeň podle Terezy. Titulní text má – podobně jako většina knih ságy – nádech kriminálního příběhu. Mladičká Tereza, provozující v karavanu u zdi hřbitova Père-Lachaise jasnovidectví na všechny možné způsoby, se chce vdávat. Jejím vyvoleným je aristokrat z dobré rodiny, s kořeny sahajícími až kamsi do časů Ludvíka XIV. Jeho předci se vyskytovali ve vysoké politice za každého režimu, a ani on není výjimkou. Benjamin Malaussène, tento „bratr rodiny“ tuší, že z nerovného spojení nevzejde nic dobrého. Jeho předtucha se naplní, ale poněkud jinak, než očekával...

Novela Křesťané a Mauři je nejen drobnou hříčkou o jistých téměř choulostivých peripetiích rozšiřování malaussénovského klanu, ale zejména hravou poctou literatuře, četbě. Četba člověku sice neposkytuje „žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem“. Tak to napsal Pennac v knížce Jako román. V Křesťanech i Maurech – ale i ve zbytku ságy – si sám dal za pravdu.