Nakladatelství Albatros prošlo nedávno největší změnou za svou šedesátiletou existenci: změnilo se v mediální skupinu a výrazně rozšířilo ediční záběr – pod hlavičkou dceřiného nakladatelství Plus se nyní věnuje i literatuře pro dospělé. Jedním z prvních počinů Plusu je edice Speculum, jež si klade za cíl představovat významná a zajímavá díla z oblasti soudobé literární kritiky a publicistiky. Každý takový počin nutně závisí na úspěchu prvních svazků – pokud se ten nedostaví, i ty nejlepší plány a ediční výhledy redaktorů jsou často na nic. V tomto kontextu je jedině dobře, že Speculum začalo souborem esejí jednoho z nejvýznamnějších českých anglistů Martina Hilského.

Hilský je dnes spíše spojován s dílem Williama Shakespeara, ovšem v minulosti se věnoval i moderní britské a americké próze. Je autorem desítek doslovů, studií a recenzí. Část jich vycházela časopisecky (především ve Světové literatuře), mnohé z nich však byly publikovány knižně, například ve svazku Od Poea k postmodernismu (HH, 1993) či Od slavíka k papouškovi (Host, 2002). Hilský je také autorem příručky Současný britský román (HH, 1992) a hlavně Modernistů (Torst, 1995), v nichž s lehkostí pojednal o složitostech a úskalích modernismu.

Hlavní část Rozbitého zrcadla tvoří Hilského eseje publikované většinou jako knižní doslovy; nadto se velká část z nich už objevila v jednom ze dvou výše zmíněných svazků doslovů z devadesátých let. Obecný úvod svazku obstaraly dvě obecnější stati; i ty už se objevily v tištěné podobě. Hilský ještě připojil zbrusu nový doslov, v němž rozebírá motiv zrcadla a zrcadlení, jež jej fascinuje takřka od počátků jeho kritické kariéry a svého vrcholu zřejmě dosahuje v shakespearovských překladech a obsáhlých studiích.

Z výše uvedeného jako by se zdálo, že jde o nakladatelský akt sporné přidané hodnoty. Proč vydávat texty, které se už knižně objevily? Odpověď je nasnadě: Hilský umí o britské a americké literatuře psát možná jako nikdo jiný u nás. Jeho texty se čtou samy, své myšlenky předestírá jednoduchými, srozumitelnými slovy a obraty. To je asi největší umění, které kritik může ovládnout. Psát o složitých věcech složitě, za pomoci cizích slov a termínů a s pomocí obsáhlého poznámkového aparátu a citačního indexu, za nimiž se smysl psaného často úspěšně skrývá, zvládají desítky lidí, avšak popsat je tak, aby jim rozuměl i laik (a aby jej to zároveň bavilo!), kromě Hilského jen málokdo.

Ze zařazených textů vyplývá, že Hilský si spíše užívá (nebo užíval – k tomu se ještě dostaneme) psaní o britské literatuře, i když stati o amerických autorech jsou neméně skvělé. Také je vidět, jak se styl jeho psaní za dvacet let, jež texty v knize obsáhly (nejstarší je doslov k povídkám Breta Harta z roku 1975, nejmladší text o Salmanu Rushdiem z roku 1995) postupně vyvíjel. Vrcholu syntézy čtivosti a erudice pak Hilský po mém soudu dosáhl právě v doslovu z Rushdieho Dětem půlnoci. Zde se už nejedná o kritickou reflexi, spíše o svébytný literární útvar, který Rushdieho textu zdatně sekunduje. Autor jako by psal svou vlastní učebnici myšlení o literatuře, v níž poučený čtenář nalezne mimo jiné tipy, jak o ní psát. V tomto kontextu je možná trochu škoda, že se ve svazku neobjevil i doslov k Zemi vod Grahama Swifta, psaný podobně lehkým perem.

Největším problémem tohoto svazku tak zůstává jeho neaktuálnost. Nejde ovšem o zastaralost, či snad nedostatečnost ve smyslu tématickém či názorovém. Od doslovu k Dětem půlnoci se už žádný nový Hilského text týkající se současné britské literární produkce veřejně neobjevil. Je to pochopitelné, neboť Hilský se v posledních letech věnoval téměř výhradně překládání, výkladu a popularizaci díla Williama Shakespeara. Olbřímí a v českém kontextu jedinečné překladatelské dílo však nedávno dokončil, a tak je snad možné znovu si přát, aby se Hilský k psaní o současné literatuře opět vrátil. Konkurenci pro své práce, erudici, originalitu svých názorů, ale především čtivost svých textů bude totiž hledat jen velmi těžko.