Česko-anglické vydání Macbetha v překladu Martina Hilského doplněné překladatelovou úvodní studií, poznámkovým aparátem a přehledem českých inscenací hry je po Hamletovi, Králi Learovi, Kupci benátském, Snu noci svatojánské, Othellovi a Sonetech již sedmý svazek dvojjazyčné shakespearovské edice nakladatelství Atlantis.

Shakespearovu slavnou tragédii o skotském šlechtici, jenž, hnán svými ambicemi, ctižádostivou manželkou a proroctvím tří čarodějnic, zabije krále, aby mohl sám usednout na trůn, si lze přečíst v mnoha vydáních a překladech. Existuje však několik důvodů, proč sáhnout právě po tomto novém vydání. Shakespearovská řada Atlantisu je graficky mimořádně zdařilá, elegantní a díky vhodně zvolenému typu písma i papíru se příjemně čte. Zrcadlové vydání hry (na levé straně anglicky, na pravé česky) s překladatelovými poznámkami umožňuje průběžně srovnávat originál s překladem a seznámit se s obtížnější slovní zásobou i dobovými odkazy a narážkami. Poznámkový aparát českého překladu pak čtenáři pomůže ocenit jemné nuance jazyka, slovní hříčky, opakované motivy a jejich vývoj v rámci hry i napříč Shakespearovým dílem.

Úvodní studie Martina Hilského čtenáře seznamuje s podobnostmi mezi Macbethem a dalšími shakespearovskými tragédiemi, zejména Hamletem a Juliem Caesarem, a s kontextem vzniku hry. Vysvětluje například rozdíly mezi historickým Macbethem (dle dochovaných pramenů to byl král dobrý, zbožný a oblíbený mezi lidmi) a krví zbroceným literárním tyranem, kteréžto pojetí Shakespeare převzal z dobových kronik.

Vznik Shakespearovy skotské tragédie, jak podotýká Martin Hilský, úzce souvisí s královským rodem Stuartovců. Hra vznikla se vší pravděpodobností za vlády Jakuba I. a svou skotskou tematikou odkazuje na vladařův původ. Král Jakub totiž původně vládl Skotsku coby Jakub VI. a anglický trůn získal po smrti bezdětné Alžběty I. Král Jakub měl rovněž velký zájem o čarodějnictví. Na cestě do Dánska se seznámil s kontinentálními hony na čarodějnice a po návratu do Skotska brutální procesy s domnělými čarodějnicemi aktivně podporoval. Za tímto účelem také napsal a vydal spis nazvaný Démonologie (1597). Čarodějnictví bylo na přelomu 16. a 17. století populárním námětem a Shakespearovy tři podivné sestry, které Macbetha osloví na pusté pláni, jsou odrazem této dobové fascinace nadpřirozenem a možností ovládat běh světa pomocí magie.

Mnoho zajímavých dobových souvislostí a kuriozit odhaluje i podkapitola věnovaná inscenační historii hry a proměnám v její recepci. V druhé polovině 17. století byla například zdůrazněna kladná postava Lady Macduff coby protiváha Lady Macbeth. Tři čarodějnice hráli v tomto období stále muži (ačkoliv v jiných rolích se již běžně objevovaly herečky), kteří na jevišti dokonce létali a zpívali. Jejich výstupy plnily komediální funkci a u publika se setkávaly s nadšenou odezvou. V druhé polovině osmnáctého století byly inscenace Macbetha zase ovlivněny dobovým zájmem o Skotsko, vyvolaným publikací Ossianových básní, takže divadelní společnosti se na scéně pokoušely evokovat skotská vřesoviště a rozeklané hory tonoucí v mlze. Inscenační historii Macbetha v českých zemích se věnuje studie Bohuslava Mánka, doplněná přehledem všech známých inscenací hry od prvního uvedení ve vlasteneckém divadle Bouda v překladu Karla Hynka Tháma až po současná představení.

Jak se ve studii dále uvádí, Macbeth se stal předlohou pro několik filmových zpracování. Svou vizi Macbetha převedl na filmové plátno například slavný americký režisér a herec Orson Welles, který ztvárnil i hlavní roli. Wellesův film z roku 1948 je pozoruhodný zejména díky expresionistické výpravě. Roman Polanski, jenž svého Macbetha uvedl do kin v roce 1971, se pokusil vytvořit co možná nejvěrnější prostředí šlechtického středověkého sídla a zdůraznil brutální a krvavé aspekty hry. Výjimečným počinem v dějinách Macbetha na stříbrném plátně je snímek japonského režiséra Akiry Kurosawy Krvavý trůn, v němž se Macbeth stává samurajem a děj hry je přenesen do středověkého Japonska (Kurosawa se k shakespearovskému námětu vrátil ještě v osmdesátých letech ve filmu Ran, v němž do japonského prostředí zasadil základní dějovou linii Krále Leara). Pozoruhodnou inscenací, která byla zachycena formou televizního záznamu, je Macbeth britského režiséra Trevora Nunna (1978). Tomuto minimalisticky pojatému představení s působivou, místy až hororovou atmosférou vévodí herecké výkony Iana McKellena v roli Macbetha a Judi Dench coby Lady Macbeth.

Vydání dvojjazyčného Macbetha je velice dobře načasované – do kin totiž v listopadu přichází nové filmové zpracování s atraktivním hereckým obsazením v čele s Michaelem Fassbenderem a Marion Cotillard a velkolepou výpravou, které se natáčelo v mnoha lokalitách ve Skotsku. V první polovině října bylo rovněž oznámeno, že překladatel Martin Hilský obdrží v letošním roce nejprestižnější cenu za vědu a výzkum Česká hlava, a to zejména za své shakespearovské překlady, studie a pedagogickou činnost. Lze jen doufat, že tyto dvě okolnosti povzbudí zájem o tuto pečlivě provedenou knihu, které Shakespearovu slavnou tragédii představuje současným čtenářům přístupně, ale zároveň komplexně.