Stalo se již poněkud rozšířeným obyčejem, že v souvislosti se dvěma posledními díly spojenými s tímto klasikem je přední český shakespearolog Martin Hilský chválen za svou více než třicetiletou práci v oboru. Velmi často se zdůrazňuje jeho nový a vědecky aktuální přístup k překladům a konciznost celého díla, byť někdy čtenář získává pocit, že byl recenzent uchvácen zejména kvantitou předkládané látky a ne kvalitou. Překladem celého Shakespearova díla se Hilský zapsal do historie české kultury. Očištění, restaurace a velmi citlivá aktualizace Shakespearova díla se zdá být pouze prvním krokem k novému pohledu na klasika. Ještě důležitější je aktuální uchopení a pokus o interpretaci celé látky v její celistvosti, různých rejstřících, kulturních kontextech, rozporech, ale také v ponechání nezbytných otazníků, bez kterých by – poněkud paradoxně – pohled na klasikovo dílo byl neúplný. Jen těžko bychom ovšem mohli v tomto případě oddělit dvě základní roviny Hilského díla, tedy překladatelskou a literárněhistorickou. Je nasnadě, že opravdu pečlivý čtenář knihy Shakespeare a jeviště svět bude v druhé ruce mít zároveň knihu William Shakespeare – Dílo a že mezi oběma svazky bude ve své četbě plynule přecházet.

Hilského kulturně-historicko-literární studie celého klasikova díla Shakespeare a jeviště svět představuje nový vzor pro literárněvědné práce v České republice, a to nejen co se týká úplnosti zkoumané látky. Zmíněná rozmanitost způsobu prezentace, pojetí obsahu a organizace předkládaného materiálu jsou v českém prostředí ojedinělé. Jen málo českých autorů a jejich děl se může pochlubit podobně propracovanou a zpracovanou studií jako právě Shakespeare v Hilského podání. Novum knihy Shakespeare a jeviště svět tedy spočívá především v metodě. U  čtenáře předpokládá jistý stupeň znalosti klasikova díla, protože tím, jakou formu přiblížení, rozboru a paralelizace důležitých prvků Shakespearovy poetiky a významných topoi jeho tvorby volí, není v prvé řadě „obsahem děl“, zjednodušujícím a trivializujícím recepci díla čtenářem. Hilskému se právě tak daří přiblížit, jak velmi složité je skutečné uchopení Shakespearových děl, kolik kulturních prvků klasik ve svém díle využil, jak je přetvořil, případně které prvky skutečně sám vymyslel a uvedl na scénu. Výsledkem takto nelineárního přístupu ke zkoumané látce je do jisté míry zasvěcení čtenáře do Shakespearova dobového myšlenkového a kulturního světa, do předpokladů a dominant jeho tvorby. Poprvé se tak děje v šíři celého klasikova díla.

Jestliže čteme William Shakespeare – Dílo a obdivujeme se zcela novému a u Shakespeara neobvyklému jazyku, který musel Hilský v dobové angličtině nejprve objevit a poté v současné češtině stvořit na základě velmi odlišných rejstříků, pater, úzu a historických kót naší mateřštiny – a v neposlední řadě toto vše vsadit do vhodného teatrologického či literárního rámce, v knize Shakespeare a jeviště svět spatřujeme rozsah a hloubku zkoumání anglisty, jehož tento klasik přivádí k velmi významným a někdy vzájemně odlehlým konotacím z evropské kultury. V této souvislosti se jeví jasněji Hilského vyznání, že díky Shakespearovi poznal i sám tvůrčí svobodu. Klasik tak funguje jako jisté okno, které otvírá svět. Je jen otázka, jak se k tomu „oknu osvobození“ propracovat. Martinovi Hilskému se to zjevně podařilo, otevřel se mu svět, který on sám borgesovsky nazývá světem zrcadlení světa. Pokud zůstaneme u latinskoamerických paralel, můžeme říct, že Shakespeare našel takový systém zrcadel, který mu zajistil nesmrtelnost, jako například v Morelově vynálezu Adolfa Bioye Casarese.

Jako každá paralela i ta Shakespeara s Bioyem Casaresem kulhá, a tato dokonce na obě nohy. Jestliže Bioy Casares předvádí v nekonečné smyčce kolovrátkový svět příběhu, svět Shakespearův je v prvé řadě svět herců a divadelních společností, které jeho příběhy ztělesňují dnes a denně po celém světě v téměř všech světových jazycích. Martin Hilský se nesmrtelnosti Shakespearova díla věnuje v předmluvě ke knize Shakespeare a jeviště svět a uvádí ze svého pohledu velmi významné prvky klasikova díla, které mu pomohly přečkat téměř bez úhony celé věky: zejména bohatý a dnes již archetypální svět postav jeho her, za druhé jeho řeč, kterou ve větší míře vytvářel, než opisoval, a za třetí fakt, že jeho díla taxativně nevykládají svět, pouze nastavují zrcadla. A to vše za volného použití již dříve známých příběhů v kulturním rejstříku od stojících diváků v divadle za jednu penci až po anglického krále. To vše v jazyce anglickém, který se během času etabloval jako moderní lingua franca. S tímto nelze než souhlasit, nicméně tyto jakkoliv pádné argumenty nejsou s to beze zbytku a dostatečně dobře vysvětlit „šťastnou hvězdu“ Shakespearova díla.

Dostáváme se k podobnému závěru, jaký též učinil autor u mnoha témat Shakespearových her: „Za koncem každé Shakespearovy hry zůstává víc otázek, než kolik jich bylo na jejím začátku. Odpovědi, jsou-li nějaké, si musí každý najít sám“ (s. 63). William Shakespeare našel elixír mládí ve svém díle, našel nesmrtelnost, a my se snažíme porozumět složení a okolnostem vzniku tohoto elixíru, což se nám zřejmě nikdy uspokojivě nepodaří. Velké otazníky, které nám klasik předložil během více než čtyř století, zůstávají, podobně jako krása čišící přímo z jeho děl. Vynikající zásluhou Martina Hilského je, že kromě vytvoření nového kulturního kánonu Shakespearova díla v  českém prostředí se nám pokusil na většinu shakespearovských otazníků najít odpověď velmi populární a zároveň zasvěcenou formou. Obě knihy jsou jedinečným čtenářským zážitkem.

Další články k publikaci Shakespeare a jeviště svět online:

http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1167
http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1270
http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1271