Jméno autorky Marisy Madieriové (1938–1996) je pro většinu českých čtenářů velkou neznámou. Její produkce není rozsáhlá, navíc Vodově zelená je její první knihou přeloženou do češtiny. Nejsnadnější cestou, jak Madieriovou přiblížit, je představit ji jako manželku Claudia Magrise, kterého české publikum zná spíše. Na rozdíl od manžela však pro ni psaní nebylo hlavní náplní života, ale pouze malým odskočením od jiných činností, které ji zaměstnávaly a které v knize pouze okrajově zmiňuje (byla učitelkou angličtiny, působila v dobrovolnických organizacích, důležitá pro ni byla role matky). Na síle jí navíc ubírala nemoc, se kterou odvážně mnoho let bojovala. Zůstala po ní kvalitní, i když nevelká próza, která byla v posledních letech přeložena do mnoha jazyků, nyní i do češtiny.

Vodově zelená je kniha napsaná formou deníkových záznamů. První pochází z listopadu 1981 a poslední z listopadu 1984. Datace pouze vymezuje dobu vzniku knihy, ne však období, o kterém autorka hovoří. Ta vzpomíná na méně známé období italských moderních dějin, na vystěhování Italů žijících v jugoslávské Rijece (dříve italském Fiume, kde se Madieriová narodila), k němuž byli donuceni po druhé světové válce ti z nich, kteří odmítli přijmout jugoslávské občanství. Hlavní dějovou náplní je odchod rodiny Madieriových z Rijeky do Terstu, kde žili v utečeneckém táboře Silos zbudovaném ze starého skladu obilí. Malá Marisa tu nepobývala stále, školní rok trávila u strýce v Benátkách, kde navštěvovala církevní školu. Její vzpomínky se tak rozbíhají více směry a spisovatelka je skládá dohromady jako mozaiku svého života, jejíž střípky se samy vynořují z hlubin času a utvářejí ucelený obraz.

Sledujeme dvě časové linie, které se navzájem prolínají bez vnitřní logiky, spontánně, bez plynulých přechodů. Autorka od vzpomínek na poválečnou dobu k právě se odehrávajícím událostem svého života přeskočí často nečekaně a bezprostředně. Je to rys, který knize dodává na dynamičnosti, oživuje ji a nutí čtenáře ke stálému soustředění. Zároveň podtrhuje upřímnost autorky, která se nesnaží stylizovat ani vlastní příběh, ani násilně utvářet strukturu knihy. Upřímnost výpovědi Madieriové spočívá i v zachování dětského pohledu na tehdejší život v Silosu. Je evidentní, že si autorka dokázala uchovat i přes svou zralost a životní zkušenosti prostotu a čistotu takového pohledu. Její próza je charakterizována jednoduchým, přímým jazykem, dětsky upřímným vnímáním událostí, lidí i věcí, výpovědní hustotou deníkových záznamů, kde žádné slovo není nadbytečné.

Výrazným rysem definujícím každou stránku je láska k bližnímu. Dokladem budiž popis členů rodiny, kteří ne vždy byli ukázkou počestnosti a dobrých mravů, přesto je Madieriová představuje láskyplně a její slova dokáží pohladit čtenáře po duši. Postavy zprvu nastiňuje pouze jako skici, které však s kupením vzpomínek postupně nabývají tvar i barvu. Tatínek působí někdy donkichotsky, sběratelskou činností různého haraburdí tak trochu připomíná hrabalovskou postavu. Zmínka, že byl nevěrný své ženě, vyznívá z dceřiných úst nikoli jako kritika a odsouzení, ale pouze jako věcné a zároveň shovívavé konstatování. Tutéž shovívavost autorka projevila i při popisu dvou politických táborů uvnitř rodiny, jednoho profašistického, druhého protifašistického, nebo při zmínce strýcovy násilné povahy. Autorka je zralá žena, která ví, že každý je za své jednání zodpovědný sám sobě, proto nikoho nehodnotí a pouze s láskou vzpomíná na své blízké. Silný cit ji pojil především s maminkou, ostatně trochu zvláštní název knihy Vodově zelená má kořeny právě ve vzájemné lásce dcery a matky. Tato barva byla pro Madieriovou barvou lásky, protože připomínala barvu kostýmku, který jí kdysi maminka koupila, i když ji to stálo mnohá odříkání. Vřelý vztah měla autorka také se svým mužem Claudiem. Jeho - spolu se syny - často zmiňuje právě v těch náhlých odbočkách, které přerušují vzpomínání a vracejí nás do přítomnosti.

Z knihy Vodově zelená cítíme, že psaní slouží autorce k tomu, aby nezapomněla, aby znovu objevila své kořeny, aby se jí podařilo uchovat si pocit, který zažívá, když projíždí kolem kostela, kde byli oddáni její rodiče - cítí, že se „cípy času dotýkají, že jeho vše zahalující plášť zprůsvitněl“. V knize najdeme velmi sugestivní obrazy vykreslující proces vzpomínání i samu paměť člověka. Minulost je začleněna do přítomnosti, vysvobozena před zapomněním, jak zmiňuje Claudio Magris v závěrečném eseji, který je významnou součástí knihy. Právě proto, že byl Marisiným životním partnerem dlouhých dvaatřicet let, nejedná se o nezaujatý či suchopárný doslov. Je to spíše výpověď člověka o svém bližním, hluboký vhled do autorčiny duše a do její tvorby čítající dva romány a několik povídek. Vhled o to bolestnější, protože esej vznikal až po její předčasné smrti.