Stává se snad nakonec z kultovního autora Vladimira Sorokina díky knize Den opričníka klasik současné ruské literatury? Zatímco jeho raná díla z období moskevského konceptualismu (Fronta, Třicátá Marinina láska) jsou především jazykovou hrou se stereotypy a klišé sovětské přítomnosti a jeho dílům z prvních let 21. století bývá – ne zcela bezdůvodně – vytýkán sklon ke komercializaci (na mysli mám především trilogii Led), zdá se, že nyní před sebou máme autora, který satiricky zpracoval důležité a výbušné téma, jakým je Putinovo Rusko. Jako by se zároveň zapsal mezi autory literárních spekulací o budoucnosti Ruska a pokračoval tak v tradici, která má v této zemi hluboké kořeny.

Ale zdání klame. Jak napovídá název, kniha líčí jeden den ze života opričníka, člena tajné policie, kterou v roce 1565 založil Ivan Hrozný. Děj je ovšem přenesen do Moskvy konce třetího desetiletí našeho století. Pohledem opričníka Andreje Daniloviče Pařeza sledujeme v přísně chronologickém sledu události jeho běžného pracovního dne. Den začíná klasickou staroruskou snídaní, motlitbou, oblékáním historického šatu opričníků (rudá halena, brokátová kamizola, safiánové holínky, černý kaftan). Poté je pověšen šlechtic, znásilněna jeho žena a jejich děti poslány do sirotčince. Po společné motlitbě a jednání na Lubjance následuje jako kulturní vložka návštěva divadla. Zde se naskytne příležitost získat úplatek v podobě peněz a exotické drogy, kterou pak Pařez během dne konzumuje s ostatními opričníky. Mezitím vyřídí pár celních záležitostí (aby si i na celnici opričníci přišli na své, otráví celníka) a pak se nechá hostit ženou panovníka. Na závěr pracovního dne plného improvizace a menší zajížďky k jasnovidkyni Pařez navštíví svého náčelníka. Společná večeře opričníků v jeho domě pak vyvrcholí skupinovým sexem v sauně, kde je posléze také zavražděn zavržený hrabě, někdejší panovníkův zeť.

V Pařezově Moskvě a Rusku je opět dobře. Rusko je despoticko-autoritativním státem, v němž Gosudar vládne s pomocí starobyle působící státní kanceláře a šlechty. Role Ameriky i Evropy je naprosto bezvýznamná. Čína se stala téměř jediným průmyslovým státem světa. Rusko se oddělilo od zbývajícího světa monstrózní zdí a zatímco si s obdobně autoritářskou Čínou rozumí, Evropě čas od času zastavuje dodávky plynu. Jedinou skutečnou mocí v tomto státě a pádným panovníkovým nástrojem je opričnina.

Knihu je samozřejmě možné chápat jako satiru na Putinovo Rusko. Je také protkána množstvím narážek, které opričninu charakterizují jako předchůdce (v historickém významu) respektive nástupce (v románovém významu) KGB a FSB. Oficiální státní literatura nové „Svaté Rusi“ se zčásti skládá ze snadno rozluštitelných aluzí na soudobé autory (například románová Oxana Podrobskaja jako autorka Zvyků dětí nových Číňanů je současnou ruskou spisovatelkou Oxanou Robski). Rovněž uvedení autoři exilové literatury evokují ty současné, kteří stojí mimo hlavní proud, případně klasiky sovětského undergroundu (například Vsevolod Někrasov v podobě zdařilé a milé parodie jako Vsevolod Nekros) či narážky na ruské teoretiky žijící na západě (například literární teoretik Igor Pavlovič Smirnov alias románový Igor Pavlovič Tichij). Takovými aluzemi se román pochopitelně nevyčerpává. Den opričníka nabízí mnohem více, než jen potěšení z rozluštění kódů a rozpoznání originálu určitého obrazu, které je typické pro satiru.

Otázka, kterou recenzenti často trestuhodně opomíjí zní: Kdo nám představuje toto Rusko a jak? Pouhé tvrzení, že příběh je prezentován výlučně omezenou perspektivou postavy Pařeza v ich-formě, nestačí. Mimochodem, taková perspektiva vylučuje chápání textu jako utopie či antiutopie, mezi které se Sorokinova kniha občas řadí. Jak pro utopii, tak pro antiutopii je nezbytná i vnější perspektiva: ať už se jedná o postavu cestovatele známého z klasické utopie, který čtenáře zpravuje o cizím u-toposu, nebo o hrdinu antiutopie, z jehož postavy, která většinou vybočuje z utopické společnosti, případně příběhu, může čtenář vyčíst kritický potenciál textu (Huxley, Zamjatin, Orwell). K takovému přání číst Den opričníka jako utopii, respektive antiutopii můžeme vztáhnout i (ne)spokojenost některých německých recenzentů, kteří chápou Sorokina především buď jako prozápadně orientovaného autora rozehrávajícího antisovětská klišé nebo jako kritika autoritativního režimu.

Knihu bychom měli číst pečlivěji, už jen proto, že Pařezův způsob vidění neobsahuje žádnou korektivní instanci, kromě těch rozporů, které jsou obsaženy uvnitř textu. Evropa je například charakterizována jako hospodářsky a společensky zcela nevýznamná hromada trosek, zároveň v ní však fungují tucty rozhlasových stanic, ve kterých se patrně vysílá o tom, jak dobře si žijí emigranti a disidenti, což by si v rozpadajících se státech mohli sotva dovolit. V interview s Aleksandrem Vozněsenským na tuto okolnost poukazuje i sám Sorokin: „Neměli bychom směšovat literaturu s životem. Prostě jsem vymodeloval určitou situaci. Důležité je, že popis tohoto nového ruského zřízení, této reality je veden očima opričníka Pařeza, a pokud říká, že Evropa ‚to už má za sebou‘ a po troskách tam bloudí jen kyberpunkové a pijí při tom kumys, tak to neznamená, že by to tak mělo být. Všichni víme, co v době železné opony hlásala propaganda. Ale on chce samozřejmě věřit, že to má Evropa za sebou.“ Důležité ale není jen to, že Pařez své přání vydává za skutečnost a že text tuto představu – což je zjevně i autorův úmysl – jemně podrývá, důležité je především to, co Sorokina skutečně zajímá, a to je Pařezův způsob vidění a neméně i vyjadřování. Fantazie o budoucnosti Ruska, které Sorokin v uvedeném rozhovoru dále zmiňuje, jsou v konečném důsledku fantaziemi Pařeza, případně lidí jemu podobných. Autor to dává pocítit už z jejich řeči. Zalíbení v participiálních konstrukcích, archaických řečnických obratech, citace z bible, spíše neobvyklá syntax, to všechno je jistě stylizace v duchu 16. století, ovšem „tradiční“ stylizace, bolestně známá stylizace. Když se ve větě, která jinak odpovídá pravidlům současného ruského spisovného jazyka, objevuje místo slova „tol’ko“ (pouze) slovo „tokmo“, když se stále opakuje slovo „ibo“ (neboť), spíše než zmrtvýchvstalý opričník k nám promlouvá Nikolaj Čerkasov, oblíbený Stalinův herec a geniální představitel Ivana Hrozného z Ejzenštejnova stejnojmeného filmové dilogie. Pařezův jazyk není jazykem 16. století, ale jazykem 20. století Zmíněné jazykové stylizace se proto střídají s typicky sovětskými: a tak děti právě pověšeného šlechtice odveze „celovalnik“ (ruský finanční úředník 15.-18. století) Averjan, který je „vyrastit čestnymi graždanami velikoj strany“ (tj. který z nich „udělá čestné občany velké země“). Co platí o jazyce, platí samozřejmě i o Pařezově představě o světě a dějinách, které jsou také v tom podstatném zformovány po sovětsku. Ivan Hrozný byl odjakživa tématem ruské literatury, s jeho pomocí měla být v první řadě ukázána specifičnost ruského vývoje, aby mohl být následovně pozitivně či negativně zhodnocen. Extrémní mytologizace, která z Ivana Hrozného učinila téměř zakladatele státu, která zároveň vylučovala jiné varianty a odstíny interpretace, a která vyzdvihuje opričninu jako progresivní sílu formujícího se silného státu, dosáhla i svou masovostí vrcholu za Stalina.

Položme si ještě jednou otázku: kdo je tedy Pařez? Nový opričník, nový stalinista. Odpověď snadno najde ten, kdo se podívá na ruské televizní vysílání, kdo se porozhlédne po ruském internetu, nebo si promluví s některým z představitelů zvláštního druhu polovzdělaných přívrženců Putina a Stalina, ale také Dugina, Naročnické či Michalkova či jak se ti všichni jmenují. Směs geopolitického velikášství, respekt k moderní technice především z odvětví komunikace (ne náhodou se u Sorokina objevují jako jediné ve sci-fi podobě elementy z této oblasti), domněle staroruské tradice, ortodoxní religiozity a sovětského hurápatriotismu, ale také řeči sestavené ze sovětských klišé, pseudostaroruštiny a čistých vulgarit se zdá být ihned známá. A i když Sorokinova záliba v podrobném popisování sexuálních úchylek jde z části na nervy, také proto, že se objevuje téměř ve všech jeho dílech, jsme naprosto odškodněni větou: „Táta náš si po obcování rád ruskou klasiku poslechne.“ Mimochodem už u Ejzenštejna jsou právě ony sexuální konotace opričniny nepřehlédnutelné a chtít od Sorokina, aby toho nevyužil, by bylo příliš.

Na minulost se vždy díváme optikou vlastní současnosti. Sorokinův mistrovský kousek spočívá v tom, že tento pohled umí zachytit a předat a obohatit jej o další významovou rovinu. Nepředstavuje budoucí Rusko jako Rusko 16. století, ale představu elity, respektive pseudoelity o sobě samé, která vnímá Rusko jako konglomerát nejrůznějších fragmentů, či se je snaží v takovou směsici přetvořit. Proto je také zcela pochopitelné, že se kniha stala v Rusku bestsellerem jak mezi liberály, tak mezi nacionalisty či neoeuroasijci. Pokud je to parodie, pak neparoduje politiku či společnost, ale představu o světě a jazyk. Zde je to náš starý známý Sorokin. Rozdíl mezi Sorokinem 80. let a dnešní knihou je mnohem menší než by se mohlo zdát. Ne náhodou Sorokin vysvětluje vydání některých dříve nevydaných povídek z doby Sovětského svazu tím, že se mu zdály opět aktuální.

Kniha začíná snem, ve kterém se Pařez marně snaží ulovit bílého koně. Stejný obraz se objevuje i v závěru, kde se však navíc prolíná s Pařezovými stereotypy o opričnině, Bohu a Rusku. Na chvilku probleskne myšlenka, jestli to všechno není jen Pařezův sen, fantazie o budoucnosti Ruska.

Ať už to byl záměr či ne, obnažená klišé jsou v každém případě také proto tak zdařilá, že se Pařezův obraz Ruska před námi objevuje v celé své absurditě a komičnosti, takže bychom mohli vskutku říci, že sledujeme jak se Sorokin mění v klasika.