Jméno filoložky, překladatelky, komenioložky a docentky Univerzity Palackého v Olomouci Julie Novákové (1909-1991) patří k těm, které přesáhly úzkou půdu klasické filologie. Především svým osobitým, často nekonvenčním a experimentátorským přístupem k překládání klasické poezie (například Hésiodos, Lucretius, Músáios, Persius a další), pramenícím v nemalé míře i v její angažovanosti v Pražském lingvistickém kroužku, pomáhala spoluutvářet moderní český překlad z antických jazyků (viz recenzi na nové vydání jejího překladu Augustinova díla De civitate dei).

Ač studovala v Praze, kde rovněž logicky viděla pokračování své profesní kariéry, poměry 50. let se svou reorganizací vědeckého života, která se obzvlášť citelně dotkla klasických studií, způsobily, že na řadu let zakotvila (byť to byl přístav značně vratký a vystavený mnoha bouřím) na Palackého univerzitě v Olomouci, kde byla přijata jako učitelka oboru, který vlastně nevystudovala a o němž, jak sama v pamětech přiznává, věděla jen málo – dějin starověkého světa. Zásluhou editora Tomáše Motlíčka se nyní do rukou všech zájemců dostává část jejich pamětí, které sama J. Nováková zveřejnit nechtěla, a to právě ta část, pokrývající její působení na olomoucké alma mater. Jak sama Nováková v pamětech uvádí, rozhodla se nezastírat problematické okamžiky či harmonizovat spory a konflikty, k nimž (často i nikoli bez jejího vlastního přičinění) během jejího působení docházelo. Její paměti tak přinášejí řadu zajímavých postřehů o čelných představitelích akademického i kulturního života 50. a počátku 60. let i o celkové dobové atmosféře. Škoda jen, že k vydání byl vybrán právě jen výsek z její autobiografie, byť tematicky ucelený – neméně zajímavé by pro čtenáře byly jistě i vzpomínky na další léta, jejichž zveřejnění však zřejmě není příliš pravděpodobné. Kniha je vybavena faktograficky podloženým doslovem editora, jmenným rejstříkem a černobílou obrazovou přílohou.