Anna Gavalda (1970) – narozena v Boulogne-Billancourt poté, co se rodiče odstěhovali z Paříže na venkov. Po jejich rozvodu nastoupila na internátní katolickou školu a pak šla studovat moderní literatury na Sorbonnu. Místo akademické dráhy ale vystřídala řadu zaměstnání od servírky, pokladní či au-pair ve Spojených státech až po překladatelku harlekýnů, psaní reklamních textů či učitelku francouzštiny na soukromé škole. Stala se laureátkou soutěže France Inter o nejkrásnější milostný dopis. Vedle literární tvorby se věnuje i psaní pro časopisy. Mezi její nejslavnější věty patří: „Nudí mě lidé, kteří mají stále na něco názor.“ Debutovala sbírkou povídek Kdyby tak na mě někdo někde čekal (Je voudrais que quelqu’un m’attende quelque part, Le Dilletante 1999), která vyšla roku 2003 i česky. Následoval román A taková to byla láska (Je l’aimais, 2002; česky 2004), který byl letos převeden do filmu francouzskou filmařkou Zabou Breitman, či kniha pro dospívající čtenáře 35 kilos d’espoir (35 kilo naděje, 2002). Její poslední romány Prostě spolu (Ensemble, c’est tout, 2004; česky 2006; zfilmováno Claudem Berrim) a La consolante (Utěšovatelka, 2008) se staly bestsellery.

Michal Procházka: Všiml jsem si, že v rozhovorech jen nerada mluvíte o vlastních knihách. Proč?
Anna Gavalda: Myslím si, že v základě každého příběhu je něco banálního, muž potká ženu, žena muže, někdo umře. Takže vést o tom příliš dlouhé řeči může čtenáři akorát zkazit dojem z četby a vůbec z literatury. Navíc spisovateli je přirozenější, když se jej novináři ptají na jednoduché, přesné věci, než aby měl rozvíjet velké společenské teorie.

Michal Procházka: Jak poznáte, že zrovna ten či onen příběh stojí za to, aby byl napsán?
Anna Gavalda: Nemám na to metodu. Dokonce jsem sama příliš roztržitá, nesoustředěná – zapomínám tak banální věci jako srazy, schůzky, ztrácím klíče i průkazky – než abych dokázala metodicky přemýšlet nad něčím tak složitým, jako jsou knihy. Naopak si ráda sním a nechávám se unášet nejrůznějšími fantaziemi. Jakmile se některé z nich nemůžu zbavit, pokusím se jí napsat. Ale těžko mohu říct, proč se mi některé vnucují více než jiné. Většinu z nich mám v hlavě už od dětství. Jak vidíte, neřeším intelektuálně příběh jako téma. Moje psaní je mnohem animálnější, vzniká z nutkavosti, z potřeby se vypsat, které sama nerozumím.

Michal Procházka: Jednou jste řekla: „Zajímají mě všichni kromě mě.“ Jsou tedy vaše příběhy autobiografické, anebo ne?
Anna Gavalda: Právě že všechny mé postavy mají něco ze mě, protože jsem si je vybrala, už jenom tím, že mě zajímají. Ale zřídka mají něco společného s mým životem. Ten je velmi jednotvárný, skoro bych řekla, že se v něm nic neděje. Z mého pohledu to důležitější se odehrává uvnitř, v naší fantazii – možná právě proto píšu.
Lidé zbavení vnitřního prožívání jsou chudáci, ani nevědí, o co všechno přicházejí. Na druhou stranu, co když před námi stojí volba – buď žít, anebo psát.

Michal Procházka: A co děláte, když nepíšete?
Anna Gavalda: Mám deprese. Tedy nedávám to navenek najevo, protože mám děti, nejrůznější povinnosti a tak dále… Ale jsem o dost smutnější a… více piju. (smích).
Ano, je to pravda, piju více než obvykle. Hledám nějakou oporu. Každý, kdo se snaží něco vytvářet, nastoupil na dráhu umělce, něco takového potřebuje. Neumí žít všednodenním životem.

Michal Procházka: O literatuře mluvíte s nadsázkou. Nezneužívá autor své čtenáře, když hraje na jejich city?
Anna Gavalda: Víte, jestliže mluvím o literatuře s nadsázkou, tak je tomu především proto, že o sobě dobře vím, že nejsem žádný Shakespeare ani Tolstoj. A nejsem ani Simone de Beauvoir. Nechci po čtenáři, aby si z mé knihy odnesl poučení, která je ta správná cesta. Píšu pro zábavu, je to spíše forma přátelství, které navazuji se čtenářem. Považuji se i sama více za čtenářku než za spisovatelku, posvátná pro mě není literatura, ale psané slovo. Co se mi líbí nejen na knihách, ale také na obrazech, že vás chytne za srdce. V normálním životě se stále před něčím chráníme, schováváme se, aby nebylo poznat, do jaké míry jsme také lidmi. Právě literatura zrcadlí to, co je pod našimi maskami, odhaluje naši duši. Jaký je pak větší příběh. Jinak bychom už seděli akorát u televize a sledovali stupidní reality show.

Michal Procházka: Vaše první kniha povídek se jmenovala Kdyby tak na mě někdo někde čekal. Patří to k vaší přátelské hře se čtenářem?
Anna Gavalda: Název té sbírky vznikl náhodou. Nakladatel na mě tlačil, abych vybrala název, který by spojil deset textů do jednoho vydání. Ale mě vůbec nic nenapadalo. Tak jsem otevřela knihu a náhodně vybrala jednu větu: Kdyby tak na mě někdo někde čekal. Nejdříve mi říkali, že je to moc dlouhé, že si to čtenáři nebudou pamatovat, že se tolik slov nevejde ani na lístek v knihovně. A vidíte. Poté, co kniha vyšla, mi všichni poklepávali na ramena, jak dobrý název jsem vybrala. Přitom to má tolik slabik jako alexandrín.

Michal Procházka: V Paříži potkáváte lidi s vašimi knihami v podpaží, čtou je v metru. Letos vstoupila do kin i adaptace vašeho románu A taková to byla láska. Jádrem románu je rozhovor ženy, kterou právě opustil manžel, se svým tchánem, odehrávající se kdesi na venkově, nad škrábáním cibule v malé kuchyni. Tchán jí vypráví o své dávné, tajné lásce, kterou ztratil, protože se neodvážil – na rozdíl od svého syna – odejít od rodiny. Zdá se mi však, jako byste se zdráhala vystavit obě postavy skutečné zkoušce? Není ta situace mezi nimi docela „nebezpečná“?
Anna Gavalda: Jako že by se mohli do sebe zamilovat? To si nemyslím. Stávají se přáteli takovým způsobem, který může navenek připomínat lásku. Tady mi to nesedí.
Postava tchána je někým, kdo musí být navenek dokonalý. Je stále sám před sebou na stráži. Nikdy se nedopustí poklesku, anebo pokud ano, velmi dobře to skryje. Kdybych ho nechala padnout ještě níž, šlo by o špatný casting. On by tohle nikdy neudělal, zejména ne před o tolik mladší ženou.

Michal Procházka: Píšete velmi prostým jazykem. Hledala jste způsob vyprávění založený na úsporných dialozích, v nichž používáte stylizovanou řeč ulice, dlouho?
Anna Gavalda: Přišlo to velmi spontánně. Sama jako čtenářka mám tisíckrát radši jednoduchý jazyk. Považuji to za autorovu zdvořilost, pokud se snaží psát srozumitelně. Jde hlavně o příběhy, nikoliv o způsob, jak jsou napsány. Thomas Hardy jednou řekl, že knihu, která se snadno čte, bylo určitě těžké napsat.

Michal Procházka: Jaká je spisovatelská samota, v níž své knihy musíte vysedět?
Anna Gavalda: Já se na to dívám opačně. Nejhorší na světě není samota – ale společenství lidí. Pro mě není horší představy, než jak spolu kdysi žily celé rodiny pohromadě a hospodařily na statku. Já bych tam plakala beznadějí. Na druhou stranu samota může být krásná, pokud umíte číst a být sám se sebou. Pak je také luxusem. Když moje děti odjedou na víkend a já zůstanu sama, zalezu a je mi dobře.

Michal Procházka: A nemáte pak strach zase mezi lidi vyjít?
Anna Gavalda: Musíte si ráno dojít také na nákup, abyste se úplně neodcizil. Fascinují mě ti, kteří jsou schopní vést důsledně samotářský život. Potkala jsem jednoho kočovníka, který se svým vozem a koníkem proputoval Evropu a Asii až po Vladivostok. Mohla jsem s ním prohodit pár vět, a zdálo se mi, že taková samota musí v člověku vyvolat šílenství. Zvláštní pocit nepřítomnosti. Nikdo z nás na to není stavěný, potřebujeme udržovat kontakt s druhými.

Michal Procházka: Tohle říká vaše další kniha – příběh čtyř výstředních nájemníků z jednoho domu Prostě spolu.
Anna Gavalda: Ale pozor, i tam jsou všichni zároveň solitéři, kteří žijí nezávisle, dokud nepochopí, že takhle dál nemůžou. Že samota se jim stává pastí.

Michal Procházka: Příběh jedné z nich – uklízečky Camille, která si pro sebe tajně maluje – by mohl připomínat i peripetie pohádky O Popelce či příběhu O ošklivém káčátku?
Anna Gavalda: Nevím. Na začátku téhle knihy byla moje fascinace lidmi, kteří dělají rukama. To se těm, kteří pracují duševně, občas stává. Cítila jsem slabost hlavně pro Francka, hřmotného kuchaře, jenž by se s každým pohádal, jako by byl sám z jednoho kusu kamene. Osudy Camille jsem chápala jako příběh mladé umělkyně, která si není jistá sama sebou, jestli má dost velký talent, aby se odvážila své obrazy někomu ukázat. Pro mě samotnou bylo kdysi utrpením, když jsem měla jít a nechat někomu přečíst své první povídky.

Michal Procházka: V knize Prostě spolu také vystupuje potomek aristokratického rodu. Jde o karikaturu?
Anna Gavalda: Ujišťuji vás, že nikoliv. Moje máma pochází z jednoho velmi starého rodu, takže z jedné strany mám vznešené strýčky, kteří jsou přesně takoví – bláhoví, nacházející se úplně mimo realitu. Jsou to lidi devatenáctého století, kteří se snaží žít v tom dvacátém a teď už v jednadvacátém. Mám pro ně slabost.

Michal Procházka: Během návštěv Francie jsem nabyl dojmu, že není nic horšího než nefalšovaná arogantní francouzská buržoazie…
Anna Gavalda: To máte pravdu, ale to je zase něco jiného. Ve srovnání s nimi je naše aristokracie velmi tolerantní, kulturní a dokonce krotká. Dnešní šlechtici už nedělají ani rozdíl, jestli potkají dělníka, obchodníka či nového zbohatlíka. Možná je to tím, že jsme jejich předkům před dvěma sty lety posráželi hlavy. Ale kdybyste se někdy objevil v prostředí anglické aristokracie, to byste teprve nevěřil svým očím. To je něco neuvěřitelného.

Michal Procházka: Jednou jste uvedla, že dáváte přednost společnosti malířů před spisovateli. Proč?
Anna Gavalda: Doporučuji vám nikdy si nic nezačínat se spisovateli a spisovatelkami. Jsou to příliš složití lidé. To malíři jsou jednoduší, více pijí a mají větší smysl pro radosti života. Jen s těmi největšími z největších literátů lze vydržet, to je pak zajímavé.

Michal Procházka: Jedním z podpovrchových témat vašich knih je často narušení rodinných vztahů – anebo jejich náprava. U nás se o tom hodně mluví, vznikají filmy, připomínající rodinné psychoterapie. Ale lze rodinu, když se pokazí, vůbec napravit?
Anna Gavalda: Láska mezi lidmi je anebo není, až tak je to banální – a můžete žít v komunismu, v Austrálii nebo mezi tučňáky. Bez ohledu jestli jste se svými rodiči na telefonu jednou denně či jednou za měsíc, naše vztahy opravit nelze, není to jako porouchané auto. Lze se jen pokusit. Ale pak přijdou děti, úplně jiné starosti – a začnete se na to dívat s větším nadhledem.
Řekla bych jen, že nestojí za to přemlouvat k lásce toho, kdo vás nemiluje, ale raději milujte ty, jež si sami vyberete. A všechno ostatní není důležité.

Michal Procházka: Někde jste napsala, že jen velkorysí lidé dovedou napsat příběhy s velkorysými postavami. Nezdá se vám, že kolem žije tolik lidí se zaťatým srdcem, kteří nedovedou druhým něco odpustit?
Anna Gavalda: Ale proč jsou takoví? Mojí babičce je přes osmdesát, ale kdybyste viděl, jak dokáže žít každým okamžikem! Mezi lidmi panuje představa, že staří jsou už odsouzení k takovému položivotu, ale ona si vyjde do městě, má zamluvenou kadeřnici, sraz s kamarádkami. Je stále veselá a povídavá. Odvážím se tvrdit, že velkorysost představuje určitý postoj k životu. Buď ho máte, anebo ne.
U psaní to platí oběmi směry. Dobré postavy píšou nejen lidé velkorysí, ale stejně tak rozzlobení, zlomyslní – zloba je jako naruby obrácená sympatie.
Ve filmové adaptaci románu A taková to byla láska vynechala režisérka jednu podstatnou větu: „Máme právo se v životě mýlit?“ Domnívám se, že ti, co si nedovolí dělat chyby, žijí o něco hůře než ti druzí. Jedním z nejkrásnějších podobenství literatury je Návrat ztraceného syna ze Starého zákona. Jakmile se zavržený, nezdárný potomek vrátí a je doma přijat, ten hodný si hned stěžuje, jak je to nespravedlivé. Přece on tam zůstal a celou dobu pomáhal otci, zatímco jeho bratr někde promrhal majetek, hřešil s děvkami a nakonec je stejně, možná i více otcem milován.
Všichni, jež znám a kteří byli dobře vychovanými studenty, spořádanými partnery, poslušnými zaměstnanci, nakonec toho všeho alespoň na chvíli zalitují. Ze slušnosti mohli promeškat svůj život, jak řekl Paul Valéry – neodvážili se provinit ať už vůči své rodině, národu či přátelům. Je to smutné, ale je to tak. Právě takovým lidem, kteří jsou dobří, ačkoliv je za to – alespoň na Západě – pokládáme za hlupáky, jsem se pokusila ve své zatím poslední knize Utěšovatelka vzdát poctu.

Michal Procházka: Ale opět jde o drama oživené minulosti.
Anna Gavalda: Příběh začíná v podstatě ve chvíli, kdy se muž dozví o smrti jedné ženy, kterou znal v dětství. Ačkoliv byl zvyklý nad sebou mít kontrolu, od té chvíle podléhá vzpomínkám a propadá se postupně do stále větší deprese. Marně se snaží nemyslet na její smrt, jež ho postupně celého ovládne. Stane se pro něj obsesí. Může to připomínat trochu výstup na Golgotu s jejími zastaveními. Přestává žít, všichni ostatní si z něj začnou utahovat – tedy kromě jeho utěšovatelky.

Michal Procházka: Není to nespravedlivé, že většina mužů najde své utěšovatelky, zatímco ženy žádné takové utěšovatele nemají?
Anna Gavalda: Je to hrozně nespravedlivé. Jak muži stárnou, nalézáte u nich více šarmu, zatímco u žen bude tohle těžko platit. Bohužel naše emoce nestárnou tak jako my, neznají věk.
Jestli komunismus považoval člověka za součást kolektivu, podle něhož měl být zformován, tak mě zajímá právě opak – jak jsme každý svým způsobem individuální, odlišní. Raději si představuji, že za každým z nás je nějaký originální příběh.

Michal Procházka: Z pohledu třeba psychiatrické anamnézy se může zdát, že mezi lidmi najdete několik typů opakujících se neurotických konfliktů, které každého psychiatra dříve či později unaví. Nemůže mít spisovatel, který takhle spoléhá na příběhovost, jednou dost těch opakujících se typů příběhů?
Anna Gavalda: To je dobrá otázka. Asi každý psychiatr musí být nekonečně trpělivý, aby mohl poslouchat pacienty a nezačal na ně křičet: Přestaňte si stěžovat a začněte konečně sami žít!
Stejně tak spisovatelem se stává někdo, kdo nachází ve vyprávění určitou vášeň. Bez toho to nejde. Takový Othellův příběh můžete číst šedesát let a stále vás bude naplňovat emocemi.

Michal Procházka: Považujete se za členku nějaké literární generace francouzských spisovatelek?
Anna Gavalda: Naprosto ne. Podobné otázky jsem dostávala často, pokoušeli se mi přišít nálepku ženské spisovatelky, dokonce mě oslovovali z různých asociací. To je však dávno pasé. To už se cítím být více světoobčankou nebo dokonce Češkou než ženskou spisovatelkou.