Billie a Franck mají jedinou věc společnou: svět je nemá rád. Ve třídě se dostali do pozice nezajímavých outsiderů a stejně se cítí i mimo školu. Dají-li se dohromady, mohou být jeden druhému oporou. Ale jak to navléct? Francouzská spisovatelka Anna Gavalda si v románu Billie vypomohla jednoduše. Postavila své protagonisty do situace, kdy musejí ve škole nastudovat divadelní hru. Jen tak mohou vystoupit ze svých běžných rolí a naučit se i svou situaci vnímat jinýma očima, dokonce s nadhledem z jiného století.

Anna Gavalda (nar. 1970) sklidila nečekaný úspěch už svou prvotinou, povídkovou sbírkou Je voudrais que quelqu'un m'attende quelque part (1999, č. Kdyby tak na mě někde někdo čekal v překladu Silvie Dokulilové vydala Mladá fronta, 2003, 2010) – při součtu všech reedic svazek dosahuje obdivuhodné hranice takřka 2 milionů výtisků prodaných na francouzském knižním trhu. Gavalda poté začala psát romány a dokázala si dopřát slávu ještě opakovaně. I její další díla se stala bestsellery. A příznivého přijetí se autorce dostává i u českých čtenářů: v rámci poměrně početné skupiny současných francouzských spisovatelů patří k výjimkám v tom smyslu, že její knihy vycházejí i u nás v reedicích, konkrétně romány A taková to byla láska (přel. Silvie Dokulilová, 2004, 2006, 2011) a Prostě spolu (přel. Josef Prokop, 2006, 2008, 2013). Nakladatelství Mladá fronta o „českou“ Gavaldu pečuje svědomitě, kromě zmíněných komerčně jednoznačně zajímavých titulů nabídlo v překladech i další autorčiny knížky: Člověk není nikdy úplně šťastný (přel. Dana Melanová, 2009), Báječný únik (přel. Dana Melanová, 2010) a zcela nově také Billie (přel. Dana Melanová, 2014).

Román Billie se z hlediska komerčního úspěchu nezdá být tak jasným artiklem: francouzské recenze nebyly všechny pozitivní, F. Dargent v deníku Le Figaro dokonce knihu označila za propadák a politovala Gavaldu, že si – snad ve snaze připodobnit se svým hrdinům – pod sebou nadobro podřízla větev. A vlastně ani anotace Mladé fronty, jež má knihu podsunout českým čtenářům, jí příliš velkou službu nedělá: uvádí se v ní, že jde o „příběh lásky dvou puberťáků, zdeptaných a nehezkých káčátek“. Těžko odhadnout, na jakou cílovou skupinu takové resumé cílí. Podobně zrádná je i obálka knihy. Knihu „prodává“ fotografie blond slečny a statného muže, kteří se vedou za ruce a kráčejí prosluněnou krajinou. Protagonisté ale mají do takového prototypu zamilované dvojice daleko a zejména jejich fyzické charakteristiky s touto schematizací hrubě nekorespondují...

Billie si ale přesto své publikum najít asi dokáže. I když tentokrát Gavalda nevypráví příběh z červené knihovny, ale zapisuje osudy dvou nedospělých „podivínů“, holky a kluka. Ti se ve svých šestnácti cítí být černými ovcemi ve stádu ostatních spolužáků, které mimochodem vůbec nepoznáme a ani s jejich útoky se nesetkáme: autorka a s ní vlastně i její protagonisté považují stav za tak jednoznačný, že jim prostě musíme věřit i bez nějakých důkazů. Do svých rolí se dostali každý jinak a ani jeden z nich si za to nemůže sám. Billie pochází z chudých poměrů, z početné rodiny, jež žije v nouzi. A jako by proto byli připraveni i o všechno hezké lidské, „doma“ se k sobě všichni chovají stejně uboze. Franck má sice rodiče bohatší, ale jeho otec je necitlivý a nepřístupný pedant s jasnou představou o synově kariéře. Franck navíc není muž každým coulem, jak by si tatínek představoval, což už je naprosto za hranicí jeho tolerance. A Billie se zas bude potřebovat osamostatnit, a to může buď jako zlodějka, nebo jako prostitutka, což také obojí bude zkoušet...

A jak se nedospělý gay a děvka z nouze dají dohromady? Jejich učitelka francouzštiny nechá své žáky hrát divadlo. A nastudovat musejí kus ze začátku 19. století, Mussetovu hru S láskou nejsou žádné žerty. Billie textu sotva rozumí, Franck se stydí před třídou vystoupit. Jenže: Billie zbaví Francka trémy a objeví v něm herecký talent, Franck se zase pro spolužačku stane soukromým učitelem a oporou. Když chlapec nabídne tetin byt pro pravidelné schůzky, Billie zde nachází nepoznaný klid a také může nahlédnout do normálně fungující rodiny. Vše dobře dopadne, Billie a Franck se stávají nerozlučnými přáteli na celý život, možná i něčím víc. Jejich cesty se sice na čas rozejdou, ale to neznamená, že by měli jeden druhého ztratit navždycky.

Příběh i jeho rámec není nijak světoborný, i když je milé, jak Gavalda dokázala propojit klasickou literaturu se současností a najít v ní pro obě děti záchranu a inspiraci: romantický příběh nabízí vedle zajímavých jazykových problémů i bohatou konfrontaci názorů na vztahy, partnerství, lásku, ideály, čest... Prostřednictvím debaty o textu divadelní hry a střetu jejích postav se Billie a Franck osmělují vyjadřovat i o sobě a svých problémech, aniž by vždy museli věci nazývat všemi jejich pravými jmény.

Není složité odhadnout, kam celá ta historie bude směřovat, a román v tomto směru nepřináší ani překvapení, ani nějaké nečekané poučení. A je-li v určitém ohledu atraktivní, pak především zásluhou promyšleného a zdařile provedeného způsobu podání. Nejzajímavější se totiž na celém románu zdá být jeho jazyk: hláška z názvu tohoto článku je incipit, vstupní věta textu. Gavalda příběh vypráví ústy Billie a používá co nejautentičtější verzi její mluvy. Se všemi chybami, vulgarismy, anglicismy, zkratkovitým vyjadřováním anebo líbivými klišé, v nichž se projevuje potlačovaný romantismus šestnáctileté holky, jež si jinak hraje na drsnou a protřelou. Některé francouzské kritiky uvádějí, že Anna Gavalda jde v tomto smyslu ve šlépějích Raymonda Queneau a jeho slavné Zazi v metru. Text se skutečně dá brát jako pokus posunout do současnosti queneauovskou kopii mluvené francouzštiny, starou už přes padesát let, a vyklopit tu bábovičku jako zcela čerstvou, aktuální, dnešní. A je třeba zmínit, že český překlad Dany Melanové působí v tomto směru dokonale: zkušená paní překladatelka, jež se poslední dobou zabývala například novou verzí Flaubertovy Paní Bovaryové (Euromedia-Odeon, 2012), si s románem Billie střihla na prostřídání teenagerovskou mluvu. A Billie v jejím podání zní, jako by spolu seděly v lavici. Snad jen ta úplně poslední replika, kdy si Billie v českém překladu zazpívá „La la la, tralala...“ – chtěla ještě dotáhnout. V originále totiž zazní „La la reli... drela“, což transkribováno do psaného jazyka říká: „Là là... relis de là“, tedy něco jako „a teď se vrať zase na začátek“. Když se totiž čtenář po dočtení poslední stránky vrátí k prvním stránkám, bude tu scénu, již zprvu příliš nechápal a jen zhltl v naději, že to dál bude jasnější, číst už jinak. Dozví se tam, co mu autorka v závěru schválně neprozradila.

Jen čistě na okraj se ještě vraťme k Mussetově hře: v knize se bohužel neuvádí, zda jsou citované pasáže převzaty z některého z existujících překladů. A že jich nemáme málo: On ne badine pas avec l’amour můžeme znát nejen jako S láskou nejsou žádné žerty (přel. Karel Kraus, Orbis, 1956), ale také například jako Neradno s láskou zahrávat si (přel. Ján Simkanič, Artur, 2011 a předtím Triton 1997) nebo také S láskou nelze žertovat (přel. Jaroslav Zaorálek, úprava Marie Caltová a Ivan Šarše, Dilia, 1955, 1973) nebo ještě Se srdcem divno hrát (Gustav a Zdeněk Schmoranz, Zátiší, 1920) a podobně Se srdcem divno hrát (přel. Miloš Jiránek, Nakl. J. Otty, 1902).