Francouzská spisovatelka Anna Gavalda zahájila úspěšnou literární kariéru v roce 1999 sbírkou povídek Je voudrais que quelqu’un m’attende quelque part (česky vyšlo v překladu Silvie Dokulilové pod názvem Kdyby tak na mě někdo někde čekal v roce 2003, letos totéž nakladatelství úspěšnou knihu nabídlo již ve třetím vydání). Autorka se po letech (a několika vydaných románech) k tomuto formátu vrátila a přišla s novou sbírkou, nazvanou Fendre l’armure. V českém překladu Lucie Šavlíkové ji v roce 2018 vydalo nakladatelství Mladá fronta a opatřilo ji titulem Citlivá místa.

Všech sedm povídek je pojato jako spontánní osobní zpověď. Dvě ženy a pět mužů postupně odhrnují nánosy, jež na nich zanechaly společenské role, a dostávají se až na dřeň, ke zranitelnému jádru sebe sama, plnému jizev a šrámů, které jim život uštědřil. Často k tomuto „sebeodhalení“ dochází pod rouškou noci. Někdy jde o rozhovor dvou lidí, jindy je to opožděný vzkaz pro zesnulého a jindy se jedná o pouhý proud myšlenek, s nimiž by se vypravěč, natolik obrněný svým „oficiálním alter egem“, nesvěřil ani nejlepšímu příteli. „Nikdo nemá ani páru, že sem taková. Že sem ten typ, co si vo samotě bilancuje život, že rozeznám dobrý slova vod špatnejch a že mam vlastní názor na internet. Nikdo vo tom neví, takže co…“ (s. 23)

Samotné příběhy jsou poměrně jednoduché, někdy až banální. Mají být zkrátka ze života, aby mohly zahrát na strunu pochopení a empatie. Někdy nás napadne, zda určitý příběh není přece jen už trochu klišé a zda jeho jediným smyslem není dovést čtenáře cestičkou srdcervoucího líčení k soucitnému pláči (Muj pes brzo umře). U jiných povídek (Záložnice) jako by zase Gavalda „oprášila“ motivy svých předchozích románů (A taková to byla láska) a s pomocí několika zásadnějších změn vytvořila jakousi další variaci. Opět tak například k rozhovoru přivádí dvě osoby (z nichž jedna je matka malých dětí, na něž je náhle sama, druhá bloudí ve vztahových peripetiích), znovu počká, až padne tma, nezapomene před ně postavit láhev něčeho silnějšího a rozhovor ryze osobního charakteru může začít. Autorce přesto nelze upřít tvůrčí nadání, s nímž například dokáže pointu celé povídky vměstnat do poslední věty a čtenáři tak připravit rozverné překvapení (Happy Meal).

Gavalda jako vždy odzbrojuje svou upřímností, nebojí se mluvit o tabu, nebo spíše nezakrývá jakoukoli špínu, jež chtě nechtě k životu patří. „Byla sem vydepčená, že zase pojedu RERéčkem, klepala sem kosu, měla sem hlad, smrděla sem králičíma bobkama a ze všeho nejvíc sem chtěla bejt v posteli sama se svým serošem.“ (s. 11) Jak sama říká, v její knize nevystupují „postavy“, ale „skuteční lidé“. Jednotící prvek všech povídek je právě hluboká lidskost. Když Gavalda otvírá třinácté komnaty svých vypravěčů, dotýká se i citlivých míst čtenářova nitra. Jen na něm, aby pochopil, zaslzel, zasmál se a soucítil.

Že jsou všechny povídky vyprávěny v první osobě singuláru, asi nikoho nepřekvapí. Setkáme se zde s osobami různého věku, sociálního postavení a profesního zázemí. Při seznámení čtenáře s vypravěčem se vždy o první dojem postará styl a jazyk vyprávění. Není jistě náhoda ani to, že knihu otvírá povídka, jež nás může šokovat (a tím i upoutat) břitkým jazykem „z ulice“ se spoustou vulgarismů, profesionalismů, slangu a všemožných zkomolenin (někdy je možná na místě otázka, jestli takové zpracování nepřekračuje hranice autenticity a srozumitelnosti).

Gavalda ani tuto knihu neochudila o jistou dávku svého pověstného temperamentu, a proto i zde najdeme tak typickou ironii, nadhled, humor, výkřiky vyslovené jen tak mimochodem nebo vypravěčovy hádky s vlastním nitrem: „To je panečku facka, ty zazobanče. To je facka, ty nádivo, ty rozsévači spropitného, ty králi dýšek. Pořádně mlaskavá facka osudu.“ (s. 169) Nezapomeňme ani na pečlivou práci s detaily, hříčky všeho druhu, množství citoslovcí, nedokončených vět apod. Pro autorku je také charakteristické, že své příběhy začíná v podstatě bez úvodu. Čtenáře tak pravidelně „hází do vody“, ten však o to rychleji plave. Výsledkem je relativně pestrá, svěží a čtivá sbírka.

V knize není třeba hledat skryté převratné myšlenky, jistě to ani nebylo autorčiným záměrem. Co chtěla sdělit, pojmenovala bez okolků. Máte-li ale zrovna chuť dopřát si odlehčenou, emotivní a někdy trochu bláznivou četbu o tragikomedii lidských osudů a bez obtíží a nároků otáčet stránku za stránkou, pak po nové Gavaldě sáhněte.