Snad nejúspěšnější a nejvíce překládaná francouzská spisovatelka své generace Anna Gavalda (1970) je dostatečně známá i u nás. Vloni přinesla Mladá fronta již její čtvrtý knižní titul – jen o rok později, než vyšel originál, vydala v překladu Dany Melanové román Člověk není nikdy úplně šťastný (francouzsky La Consolante, v doslovném překladu Utěšitelka).

Kniha překvapí již na první pohled; na rozdíl od těch předešlých zaskočí tím, jak je rozsáhlá. Člověk zvyklý na Gavaldin svěží styl a radostně lehké pero může navíc pocítit hned zpočátku rozčarování. Autorce se asi nepsalo snadno, ze stránek je cítit její usilovnost a námahu, a to se samozřejmě přenáší i na čtenáře – ani jemu se nečte lehce. Toto samo o sobě však není na závadu, navíc když si uvědomíme, že snadné práce si málokdy vážíme...

O co jde Gavaldě tentokrát? Hlavní hrdina, úspěšný sedmačtyřicetiletý pařížský architekt Charles Balanda, prochází krizí středního věku, složitým obdobím osobního i profesního vyhoření. Podobně jako Coelhův Alchymista se i on snaží rozluštit svůj životní příběh, znovu najít cestu, z níž sešel. V dětství totiž nejlépe víme, kým bychom měli být, další léta nás naopak často zatíží a znásilní; pravý stav věcí se ale přesto hlásí ke slovu v podobě frustrace, ztráty smyslu vlastního snažení a radosti. K tomu, aby vypukl požár, je třeba jiskry. Pro Charlese se stává takovým impulsem k návratu do dětství zpráva o sebevraždě Anouk, matky jeho dávného přítele, kterou kdysi miloval. Za ní se vydává doslovně i obrazně. Rozpomíná se sám na sebe, zbavuje se falešných letitých nánosů, hledá opravdovost. Odchází z nefungujícího vztahu a nově se nalézá i pracovně. Potkává otevřenou, syrovou a nekonvenční Kate, která se podobá jeho první lásce Anouk a souzní se vším, co si kdysi přál.

Příběh lze však nahlédnout i z druhé stránky. Tu si ale můžeme jen domýšlet, autorka nám předkládá předchozí verzi. Mladý architekt Charles Balanda se zaplete s atraktivní manželkou svého klienta, posléze s ní žije a má upřímně rád i její dcerku Mathilde, která si dle slov své matky "zaslouží něco lepšího". Vztah je neslaný nemastný i jeho vinou, ale on místo toho, aby bojoval, utíká. Autorka docela zajímavou postavu jeho mondénní družky Laurence opouští dost brzo, a jak sama říká, už o ní neuslyšíme.

Ani toto vše však nemusí být na škodu. Vždyť existuje řada skvělých próz se slabošskými, či přímo negativními hrdiny. Co ale vadí, je Gavaldina tendenčnost, prvoplánovost, nepřesvědčivost, s níž děj tlačí tam, kde ho chce mít. A tak tentokrát lze stěží věřit jejímu tvrzení, že se při psaní nechává vést, že nedohlíží konce. Děj je naopak možno předvídat do nejmenších detailů. Zdá se, jako by si autorka předem stanovila schéma, vzorec, do kterého pak jen dosazovala. Valná část knihy se odehrává formou přímé řeči, postavy tím však nezískávají na plastičnosti a jsou psychologicky nepřesvědčivé. Mužský hrdina Gavaldě tentokrát nesedí, člověk se nejednou přistihne při pocitu, že takhle přece muž nejedná, nemluví, a tím silnější je přesvědčení, že si spíš spisovatelka přála, aby tomu právě takto bylo... Nedůvěryhodné a nepropracované jsou například i reálie Charlesova architektonického podnikání v Rusku či zemědělských aktivit Kate, neboť pracovní prostředí autorka jen povrchně načrtla. Jak už jsme si zvykli v minulosti, Gavalda opět nešetří klišé a banalitami.

Soustřeďme se však také na to, co se povedlo. Začněme drobnostmi. Prozaický text jistě oživí poetické obraty typu "napudrované nebe" či "obloha v závorkách" s vlaštovkami. Podstatnější však je to, co lze Gavaldě věřit, a to je láska k dětem: "Kdo? Kdo měl ten báječný nápad vynalézt děti?" Nejenže autorka dětství oslavuje, je tady především pravdivá, což se příznivě odráží ve zpracování Charlesovy nevlastní dcery, čisté a smutně dojemné teenagerky Mathilde, ale i malých hrdinů kolem Kate. Gavaldě lze věřit i lásku k člověku vůbec; upřímně ji vyslovila v postavě transvestity Chůvičky. Lze ji věřit sílu sourozeneckého vztahu mezi Charlesem a jeho sestrou Claire, stejně jako dobrý úmysl, touhu a víru v jakousi "aristokracii ducha".

A chce-li se člověk alespoň částečně stylisticky potkat s tou Gavaldou, jak ji znal z jejích předešlých knih, podaří se mu to v pasážích, kde autorka promlouvá ke čtenáři, s nadhledem zvažuje možnosti tvůrčího psaní, jak v knize dál, užívá kurzívy.

Český název Člověk není nikdy úplně šťastný je stejně jako v případu románu Je l'aimais (česky A taková to byla láska...) opis. O jeho správnosti lze navzdory faktu, že akční tituly táhnou, pochybovat. Utěšitelka je totiž v knize jednak Anouk, jednak poslední kolo, poslední hra, "...partie jen tak... Bez sázek, bez soutěžení, bez prohry... Jen pro radost..." (Což tak dát něco na způsob Ta, která přináší útěchu...?)

V souvislosti s Gavaldou, s jejím literárním vývojem, se nám nabízejí co do umělecké tvorby otázky obecnější povahy. Zaboduje-li autor již svou prvotinou tak jako ona, co dál, jak dál a kam z pomyslného vrcholu? Lze se ve stylu Petra Bezruče (a do značné míry i nedávno zesnulého J. D. Salingera) odmlčet. Většinou si však spisovatel myslí, že má i dál co říci... Tím spíš, když ho žene euforie takového úspěchu. Několik let se pak může trápit na dílem, na které mu nestačí dech. Co by na to asi řekla utěšitelka Anouk? Možná by užila starého moudra: "Kdo nic nedělá, nic nepokazí." A pak by dodala: "Příště to bude určitě lepší, přijde kolo útěchy!"