Hrubá marže jen zhruba (polemika s kritikou překladu)
Recenze Anny Čmejrkové na překlad knihy Marge brute Laurenta Quintreaua se objevila v časopisu Plav. Zajímavý je už název celého příspěvku: Hrubá marže v hrubém překladu. Nápaditý titulek, ke kterému bohužel jeho autorka nepodává vysvětlení: má tím na mysli, že je překlad vulgární, nepřesný, nebo nedotažený?
Recenze Anny Čmejrkové na překlad knihy Marge brute Laurenta Quintreaua (česky Hrubá marže, přel. Zdeněk Rucki) se objevila v časopisu Plav (1/2009). Zajímavý je už název celého příspěvku: Hrubá marže v hrubém překladu. Nápaditý titulek, ke kterému bohužel jeho autorka nepodává vysvětlení: má tím na mysli, že je překlad vulgární, nepřesný, nebo nedotažený?
To se v článku nikde nedozvíme. Stejně jako nám zůstane zatajeno, jak rozsáhlý vzorek obou textů kritička analyzovala, a podobně zda porovnávala (předem dané?) úseky originálu a překladu, anebo jen účelově dohledávala výrazy a pasáže, na nichž by mohla své výtky demonstrovat.
Nutno přiznat, že kritika Anny Čmejrkové je nebývale rozsáhlá a propracovaná, autorka se snaží k rozboru originálu i k překladu přistoupit zodpovědně a svou kritiku doložit dostatečným množstvím příkladů. Z jejího textu lze také jasně vycítit, že se s knihou podrobně seznámila; po jeho přečtení nezůstane nikdo na pochybách, že ať už sáhne po originálu, či překladu, mělo by se mu do rukou dostat dílo velmi netradiční jak po formální, tak i po jazykové stránce. I z těchto důvodů můžeme trochu zalitovat, že se kritička při hodnocení překladatelova výkonu omezila pouze na konstatování, že „neodvedl špatnou práci“. Zmíněná větička je totiž nakonec v rámci celé kritiky upozaděna dlouhým výčtem překladatelských řešení komentovaných jako nevhodná.
Marge brute
Na samém začátku autorka nejdříve představuje knihu a její kontext a hodnotí originalitu díla. Nabízí se ale otázka, zda se má kritika překladu věnovat pouze překladu jako takovému či zda má nějakým způsobem hodnotit i text originálu. Uvést čtenáře článku do kontextu a originál stručně představit je jistě třeba, kritikovi překladu však nepřísluší hodnotit kvality originálu, měl by hlavně posoudit, nakolik a jakým způsobem jsou tyto kvality (ať už pozitivní, či negativní) reflektovány v překladu. Pokud se kritik překladu rozhodne, že na již tak omezeném prostoru, jaký je mu zpravidla vyhrazen, stručně zhodnotí originál, měl by se vyvarovat nepodložených a ukvapených závěrů, které mohou práci uškodit.
Právě již v rozboru originálu poskytuje Anna Čmejrková prostor k polemice. V úvodu svého článku zmiňuje, že Quintreau se hlásí k odkazu D. Alighieriho, což je nepochybně pravda. Aluze na klasickou literaturu jsou v současné francouzské literatuře běžné, není to tedy nic překvapivého. Bohužel však následně autorka šmahem odsuzuje snahu francouzského autora jako nenaplněnou a koncept jako nepropracovaný, jelikož, jak uvádí, nekopíruje renesanční báseň v rozdělení do třikrát devíti kruhů.
Možná však stálo za to položit si spíše otázku, zda právě to, že v Hrubé marži je jen devět okruhů Pekla a jeden okruh Ráje, není autorovým záměrem (aluze není přesné kopírování). Quintreauova variace Pekla, poutavá jak aktuálním přesahem, tak důkladnou stylizací jednotlivých kapitol, by těžko snesla trojnásobný rozsah, v jejích případných 27 postavách by se čtenář pravděpodobně rychle přestal orientovat.
Ale to je jeden z možných důvodů okleštění Dantova známého díla. Quintreau se mohl rozhodnout, že zasadí téměř všechny postavy právě do Pekla a že počet oddílů zkrátí, i z jiného důvodu: v neúprosném světě nadnárodních společností si totiž můžou všichni prožívat své vlastní „peklo“, a naopak jen „básník z jiné doby“, Alighieri, má právo obývat „ráj“. To je další možná interpretace a jistě jich je možno nalézt ještě více. Jedině autor, a to ještě ne vždy, je schopen odhalit pravou koncepci svého díla. Nařknout spisovatele z nekoncepčnosti tedy působí poněkud ukvapeně, zvlášť pokud nevíme, jestli ona „nekoncepčnost“ vlastně není „koncepcí“.
Kritička se dále pozastavuje nad povrchností problémů, nastíněných v díle, a opět je odsuzuje jako vadu. I zde se můžeme pokusit nabídnout další možná vysvětlení, například že banalita osudů kontrastuje právě s renesančním zdrojem inspirace. Navíc se lze domnívat, že v takové situaci, jako je porada, se myšlenky postav opravdu neubírají hlubším směrem a že autorovým cílem mohlo být zachytit právě onu banalitu a povrchnost, ve které všichni tito lidé žijí.
K úvodu kritiky překladu z pera Anny Čmejrkové stojí za zmínku ještě jedna obecně známá, ale často opomíjená skutečnost: že totiž kritik nemá za úkol vyzdvihovat jen negativa. Pokud však negativa vypočítává na prvním místě, a až v závěru se stručně vyjádří též v pochvalném duchu, článek už se jednou nese v duchu negativním a tento punc těžko může ztratit.
Obecná čeština, vnitřní monolog a… překlad
Podívejme se tedy na problémy, které Anna Čmejrková Zdeňku Ruckému vytýká nejvíce. V prvé řadě zpochybňuje plošné použití obecné češtiny v pasáži figurující přibližně v polovině textu překladu a vytýká překladateli její nesourodý zápis. Zmiňuje například hláskové přeměny „ý>ej“ a „é>ý“ v koncovkách přídavných jmen a zájmen, které prý ústí v neexistující tvary, např. „v mým věku“, a doporučuje důsledně uplatňovat i obecně-české hláskové změny (í>ej, i>y) či krácení (í>i), kdy např. namísto „cítit“, „blít“ Anna Čmejrková doporučuje přepis „cejtit“, „blejt“ atd.
Otázka používání obecné češtiny v překladových dílech se však týká složitější problematiky, která vychází z jazykových zákonitostí – zde konkrétně francouzštiny a češtiny. Je známo, že v češtině je jako v jednom z mála jazyků výrazně propracovaná nespisovná podoba jazyka. V češtině se tedy uplatňuje silná diglosie, přičemž hranice spisovnosti vs. nespisovnosti není ostrá a užití nespisovné formy vůbec neodráží sociální postavení mluvčího (na rozdíl např. od angličtiny ve Velké Británii). Obecně česky hovoří dělník u pásu se svými kolegy, spisovatel, ale i premiér ve svých veřejných vystoupeních. Přitom každý mluvčí je velice dobře seznámen se spisovnou formou jazyka, aktivně se k ní však uchyluje jen v určitých situacích.
Zamyslíme-li se nad důvodem takto rozvinuté nespisovné podoby češtiny, jako vysvětlení se nám nabízí jazykové možnosti češtiny jakožto flektivního jazyka. Při ohýbání jednotlivých slov dochází k obměně koncovek, v nichž se výrazně projevují varianty spisovné a nespisovné. Také vývoj češtiny a jednotlivé hláskové změny zanechaly mnoho prostoru různým obměnám slov (která se pak stávají značnou překážkou pro cizince učící se česky, protože se vlastně pro porozumění běžnému hovoru musí naučit druhý jazyk). Nespisovnost se samozřejmě projevuje také ve francouzštině, jenomže zde se jedná spíše o změny na úrovni lexikální a fonetické, nikoliv morfologické, jak vyplývá z charakteru jazyka, který je izolační.
Otázkou spíše pro psycholingvistiku je, jakou podobu jazyka mluvčí volí pro vnitřní myšlení, tedy jak by měly být zachyceny vnitřní monology literárních postav. Rozhodnutí je samozřejmě na autorovi díla, a v případě překladu bychom se měli pravděpodobně řídit přirozeností znění daných promluv. Čtenář by asi těžko přijímal, kdyby postavy z románu Hrubá marže, jehož protagonisté jsou různým způsobem charakterističtí byznysmeni, rozvíjeli své vnitřní úvahy ve spisovném jazyce – nedělejme si iluze o tom, jak se „kravaťáci“ vyjadřují… Z tohoto pohledu je, zdá se, plošné užití nespisovné podoby češtiny v překladu oprávněné, přestože k tomu originál ne vždy zavdával příčinu: koneckonců ani vždy nemohl, když mu to francouzština ani nedovoluje, stylizace mluvenosti se zde odráží právě jen v nespisovnosti lexika.
Pokud by se překladatel (v češtině) omezil pouze na převod substandardních a slangových výrazů, jak se vyskytují v originále, zněla by tato slova v jinak hláskově nezměněném okolí dosti nepřirozeně a násilně. Takový přístup by mohl nakonec vést ke zploštění a neutralizaci (jak k tomu Anna Čmejrková ostatně sama dochází ve svých návrzích překladatelských řešení).
S obecnými úskalími české diglosie nicméně souvisí i oprávněná výtka Anny Čmejrkové na adresu překladatele, kterou upozorňuje na „tradiční problém zápisu obecné češtiny, která zde (tj. v českém vydání Hrubé marže) místy působí obzvlášť nesourodě“. Nezapomínejme, že v beletristických dílech rozhodně nejde o stenografický záznam hovorové řeči, nýbrž o její stylizaci.
Čmejrková zde jako příklad uvádí postavu mladého manažera Pujola. A má pravdu: v kapitole vyprávěné touto postavou překladatelovo využití prvků obecné češtiny působí vskutku nesourodě. Pokud se totiž překladatel rozhodl např. používat protetické „v“, měl by se ho držet důsledně v celé promluvě. Na s. 22 přitom můžeme najít slovo „vodkejvám“, zatímco na straně následující se již vyskytuje výraz „okurkama“ či na s. 25 spojení „o tom žádná“. Lze se domnívat, že kdyby takovou promluvu pronášel jeden a tentýž člověk používající obecnou češtinu, protetické „v“ by použil i v těchto dvou případech („vokurkama“, „vo tom žádná“). Problém vhodného používání protetického „v“ je však velmi složitý a může být vnímán u různých lidí odlišně. Je jasné, že jednotliví mluvčí cítí jazyk subjektivně. Pro někoho je protetické "v" v psaném textu nepřípustné, někdo nepoužívá slovo „bezva“, „šťabajzna“, jiný by nikdy nepoužil slovo „dohovoří“, „škaredí se“.
Podobně nesystematicky působí i použití obecněčeské koncovky 7. pádu plurálu -ama. V rámci jedné strany (s. 23) tak můžeme narazit na tvary „okurkama“, „robertkama“, ale i „potními chýšemi“ či „šamanskými rituály“.
Ve většině případů překladatel používá nespisovné koncovky přídavných jmen, např. „starej“, „nakrklej“, ale v několika případech se vyskytují i koncovky spisovné, které mohou tok nespisovné řeči rušit.
V neposlední řadě je nutno dát kritičce za pravdu v otázce týkající se zkracování samohlásek v obecné češtině. Pokud se již autor uchyluje k nespisovným koncovkám či protetickému „v“, které se týká především výslovnosti, neměl by opomíjet ani další fonetické změny. Např. výrazy „zatím“, „držím“ (s. 22) či „myslím“ (s. 23) by se v obecné češtině vyslovovala „zatim“, „držim“ a „myslim“, a pokud by chtěl být překladatel důsledný, měl by změnu kvantity samohlásky zaznamenat i do psaného textu.
Důvodem těchto nesrovnalostí by mohl být i ostravský původ překladatele (ačkoli podle tiráže text prošel standardní redakcí). Mluvčí, kteří běžně nemluví obecnou češtinou, totiž nemají dostatečně vyvinutý cit pro její použití. Překladatel tedy správně naznačil nespisovný jazyk, ale nedržel se jej do důsledků.
Co však znamená do důsledků? Výše jsme zmínili rozdíl mezi stenografickým zápisem nebo fonetickou transkripcí, tedy grafickým záznamem mluvené řeči a její stylizací. Nadmíru složitou otázkou je zápis daných výrazů v literárním textu, jejich výskyt v různém kontextu – sousloví, věty, odstavce… –, a vliv takových subtilních okolností jako rytmus či tón dané pasáže. Zaměříme-li se tedy výhradně na sledování kritizovaných prvků, budeme nadskakovat rozhořčením a radostí z úlovků. Je však také možné, že čtenář, pohlcený tokem vypravěčovy promluvy, si takových „závažných“ vybočení vůbec nevšimne. Zmíněné nepatrné problémy nelze považovat za dostačující argumenty pro tvrzení, že překlad není zdařilý. Originální francouzský text je velmi náročný a překladatel odvedl výbornou práci mj. i v hledání adekvátních poloh promluv jednotlivých mluvčích.
Jak jim zobák narost…?
Druhá velká výtka kritičky na překladatelovu adresu rovněž souvisí s obecnou češtinou a používáním slangových výrazů a vytýká překladu nedostatečné zachycení stylu jednotlivých postav. Tomuto názoru však můžeme oponovat úryvky z promluv prvních pěti postav:
Kapitola v podání spořádané ženy na úrovni, Meyerové: „… Stoeffer má záchvat vlhkého kašle a zakončí ho nepříjemným tělesným zvukem, hnusí se mi, je mi z něho na zvracení, Rorty na něj vrhá rádoby soucitný pohled, Rorty je přitažlivý ztepilý čtyřicátník…“ (s. 15) Řeč postavy plně vystihuje její povahu, z použitého lexika a spisovných koncovek je patrné, že mluvčím je člověk na úrovni, dokonce i když popisuje silný pocit odporu ke svému kolegovi, nepoužije silně expresivních či vulgárních slov. Stejně tak při popisu atraktivního kolegy nesklouzne k lascivnosti, ale zůstává i ve svém vnitřním monologu sále korektní.
Frajírek Pujol: „… už aby byl večer, mám spicha s tou buchtou z lékárny, ale do tý doby je tu Dominique Meyerová, fakt sexy ženská…“ (s. 21) – i s minimálním použitím obecné češtiny je na první pohled patrný rozdíl oproti předchozí promluvě. Odlišení stylu promluvy je dosaženo právě použitím hovorového lexika (což Anna Čmejrková popírá), například: „proto jsem dostal tenhle flek…“ (s. 21), „ale teď ať se jde bodnout“ (s. 21), „ještě furt jsem ve zkušebce“ (s. 22). Zároveň je zachováno občasné použití lexika vyššího stylu tak, jak je tomu v originále: „… mea culpa, c´est la vie…“ (s. 21), nechybí ani obrazná vyjádření: „… je třeba dostat lidi z jejich ulit…“ (s. 21).
Lehce zakomplexovaná, „normální ženská“ Brémontová: „… připadám si jako na kurzu managementu někdy v osmdesátých letech, Tissier je ostatně hodně eighties…“ (s. 29) „… Pujol na mě zírá, co mi tenhe playboy z výprodeje může chtít, cítím se jako tlustá kráva…“ (s. 29) – nechybí zachování výrazů manažerského slangu, celkově promluva dokonale vystihuje charakter postavy.
Tissier, topmanažer za zenitem, ale stále ještě na úrovni: „hemoroidy o sobě zase dávají vědět, mám té bolesti po krk, potřeboval bych si lehnout, terapie doktora Watze už nezabírá, krvácím v jednom kuse…“ (s. 38) Tento úryvek navíc vyvrací tvrzení Anny Čmejrkové, že překladatel používá obecnou češtinu plošně u mužských monologů.
Stoeffer, zhrzený a naštvaný bývalý topnamažer: „… hajzl je to, hajzl, hajzl, ani špetka úcty nebo soucitu, vůbec nic, moc dobře vím, na čí stranu by se tahle svině postavila v lágru, chudák Brémontová, a ta nebetyčná šaškárna s těma tematickejma snídaněma…“ (s. 47). I zde Zdeněk Rucki dosahuje hovorového stylu převážně volbou odpovídajícího lexika.
Kdybychom nebyli omezeni rozsahem článku, mohli bychom takto pokračovat až k postavě Alighieriho.
Návod na překlad?
Anna Čmejrková poukazuje na překladatelovy limity a navrhuje proti nim vlastní, elegantní a zdánlivě ideální řešení. Často u nich však zůstáváme na pochybách, jak by tato nabízená řešení obstála v celku knihy, jejíž konzistentní působení je základním předpokladem dobrého překladu. Kritička například takto pro změnu vytýká překladatelově variantě hovorovost v místech, kde by ona použila knižní styl (srov. překladatelovo řešení části textu o „božské jiskře“ v knize a řešení A. Čmejrkové v jejím článku), jinde zas navrhuje nahradit mnohoslovnost věty „blíží se k závěru svého příspěvku“ obratem „každou chvíli dohovoří“ – zde se již jedná o kontextová synonyma často takřka rovnocenná… Nutno připomenout, že každý překlad je z velké části jednou z mnoha možných variant.
Stejně relativní je Čmejrkové hodnocení „trochu groteskně působí zvolání ‚chce se mi blít, vybliju se přímo tady‘ (54; elegantnější by snad bylo řešení ‚chce se mi zvracet‘ nebo expresivnější ‚chce se mi blejt‘)“ – i rodilý Pražák by v reálné situaci kritizovaný proslov klidně mohl pronést. Naopak kritika v těchto nuancích začíná působit jako poněkud účelové vypisování příkladů, které by se spíše daly zahrnout do práce o subjektivním vnímání jazyka, o rozdílnosti idiolektu, o nutném sváru nejen regionálních, ale i sociálních, generačních, zkušenostních atd. pohledů na češtinu.
Takto by se dalo postupovat dál a polemizovat s leckterými dalšími závěry Anny Čmejrkové: například kritizovaná pasáž „Je fakt, že už nejsem k nakousnutí“ těžko jedním šmahem odsoudit jako nevhodné řešení, pokud vezmeme v úvahu, že překladatel se nejspíš snažil zachovat patrnou sebeironii originálu, která by se v kritičkou navrženém překladu zcela vytratila…
Podle Čmejrkové překladatel dále není dostatečně věrný originálu také v pasáži vyznačující se v Quintreauově knize užitím anglicismů: „Na pochybách jsem v tomto ohledu v případě promluvy kariéristy de Valse, která je v originále „prošpikovaná“ řadou anglicismů, typických pro manažerské prostředí. V překladu se tento aspekt de Valsova monologu zcela ztrácí.“ Zde je ale opět záhodno vzít v potaz rozdíl mezi jazykem originálu a překladu: francouzština má díky své typologii mnohem menší obtíže s vkládáním anglicismů do vět, čeština se po formální stránce mnohem více brání tím, že je musí uměle začlenit do deklinací či paradigmat, čímž zároveň podtrhuje jejich cizí původ, protože v české větě mohou působit o to nepřirozeněji. Snahou překladatele by mělo být zachovat je všude tam, kde je to v češtině možné, a případné ztráty se snažit kompenzovat tam, kde to mateřština dovolí. V dané kapitole skutečně některé i najdeme („holding“, „playboy“, „lifting“, „piercing“, „image“ – příklady jen ze s. 56-58).
Navíc, jak už bylo řečeno, aby mohla být kritika považována za objektivní, měla by hodnotit nejen záporné, ale i kladné aspekty analyzovaného textu – a v překladu Zdeňka Ruckého je určitě co ocenit. Nebylo nijak snadné nalézt a udržet jedenáct variací vnitřního monologu „kravaťáků“, tedy lidí zaměstnaných ve vysokém managementu, vybraných Laurentem Quintreauem tak, aby se co nejvíce svářily jejich vnitřní světy. Nebylo nijak snadné stylizovat znuděnou, defétistickou, rozhořčenou či bojovnou náladu každého z nich. Ruckého překlad se pěkně čte, nabízí často velmi vtipná řešení – běžným mluvčím obyčejně podvědomě známá, jež jsou ale rozhodně pro málokoho pohotovou součást aktivního slovníku.
Co v recenzích uměleckých překladů často chybí, je citlivé postižení problematiky oboru (často také respekt k individuálnímu přístupu a svébytným řešením) a zřetel k účinu textu: schopnost nadhledu nad komplexním přístupem k textu originálu a překladu a nad dílčími problémy, konkrétními detailními řešeními, jakkoli někdy subjektivně vnímanými za ne právě vhodná, u nichž však je – máme-li je posoudit jako neomluvitelné prohřešky – třeba posuzovat především jejich podíl v rámci celého textu. Kritizovat tedy buď celkové pojetí překladu (mine-li se překladatel v „nasazení“ textu), anebo ta dílčí řešení, jež jsou neústrojná, zvolené pojetí narušují nebo shazují.
Úkolem překladatele je volit slova a přizpůsobovat promluvy postav jejich psychologii tak, aby celek zprostředkovaného díla zapůsobil na čtenáře stejně jako jeho originál. Proto by čistě na rozboru významových nuancí dílčích řešení neměla stát žádná – jakkoli bystrá – kritika překladu.
Markéta Benešová, Olga Fraitová, Vladimíra Matějková, Ludmila Rusá, Michaela Řezáčová, Lenka Tomášková, Irena Zbiejczuková
Text vznikl v rámci semináře Překlad literárního textu a redakce na Ústavu translatologie FF UK.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.