K vydání chystá nakladatelství Havran. Ukázku přeložil Vladimír Piskoř

Ne abys chodila na led, říkali mi, pořád mi to říkali. Led je zrádný, praskne, můžeš se probořit a utopit. Tohle mi říkali pořád, proto jsem tam musela. Kam taky jinam. Taková bezpečná, hladká plocha. Nože bruslí zanechávaly v ledu roztřepené jizvy, ze kterých zvolna prýštila chladná, modrá krev. Byl to skvělý pocit, když se jí člověk dotkl špičkou jazyka a věděl, že smrt je nablízku, nadosah. Jazyk nepřimrzl, led neroztrhal kůži, nesloupal jazyk jako horké párky, které si celá ves opékala v čase tajících ledů. Jarní slunce hřálo, třebaže příroda zatím dlela v hlubokém spánku. Potrvá ještě měsíce, než stromy vysunou své zelené jazýčky a zem připustí, aby se květiny prodraly na povrch.
Ještě měsíce potrvá, než se člověk odváží zastrčit prošívanou bundu do horní police šatní skříně a odloží kožešinovou čapku.
Kdokoliv se mohl na mě dívat, přečíst mé tlukoucí myšlenky a odfrknout si.
„Holka bláznivá, celej táta.“
A vzápětí se strojeně zaculit na otce, jemuž v koutku úst ulpěly zbytky hořčice a mastnoty, a zdvořile pronést:
„Brejden, pane starosta. Na řece nám co nevidět začnou pukat…“
Neřekla jsem, co jsem říct měla. Neřekla, byť mi to led přikazoval. Led mě znal. Ve mně totiž proudila řeka. Zákazy, že se v době tání nesmí na led, se mě prostě netýkaly.
Šla jsem na led, i když jsem se potom musela ohnout přes okraj vany a vydržet štiplavé šlehance vrbových proutků. Plakala jsem, a tak plakal i led, a jaro bylo ještě daleko a sníh na rozvětvených ramenou vrb ještě tuhý a ostrohranný. Stromy se poddajně skláněly k ledu. Když jsem znovu utekla na řeku, zalezla jsem do ledového tunelu pod stromy a třela se tělem o tvrdý sníh.
Chamtivá řeka. Za jarního tání vždycky někoho spolkla. Jednoho roku si vzala školačku i s kolem a školní brašnou. Dalšího roku stáhla dva malé kluky, dvojčata. Ale nejvíc se mluvilo o jaru, kdy se řeka naplno rozběsnila a smetla domov důchodců. Celá vesnice tehdy pomáhala zachraňovat stařečky z ledových ker. A těla těch, které řeka stihla pohltit do svého černého chřtánu, lidé vytahovali z řečiště ještě na podzim. Chamtivá řeka. Nechtěla svou kořist vydat. Občas vyhodila tělo na vzdálený břeh, kde je nikdo nedokázal najít. Možná ji těšilo, když mohla překvapit osamělého rybáře tlejícím lidským úlovkem.
Já jsem se do jejích nástrah nenechala polapit. Věděla jsem, jak řeka smýšlí a kdy se ledy začínají hýbat. I ve spánku jsem slyšela, jak se s třeskotem otvírá první velká prasklina, a uměla jsem volit správné trasy. Nespadla jsem do díry smrti, třebaže řeka čekala, třebaže si mě označila polibky a čekala, že se podvolím a vyslyším její volání.
Volala mě. Milovala mě. Proto jsem se jí odvážila vzepřít. Ti, které nevolala, slepě a zoufale skákali smrti vstříc, čekali, že v poslední chvíli jim někdo podá teplou ruku. Hřbitov byl plný sebevrahů. Mezi nimi i můj děda a strejda Eino. Máma mi o tom, co se stalo, vyprávěla už dávno, ale já jsem si pamatovala jenom vůni chvojí, ojíněné věnce na rakvích a zamrzlé slzy na mámině tvářích.
Když jsem letíc dorazila sem, bylo rovněž jaro. Cesty byly pod vodou a železnice teprve ve výstavbě. Do vsi nikdo nepřijížděl ani na návštěvu, natož aby se sem přistěhoval. Děti se však rodily a jedno z nich jsem byla já. Snesla jsem se jako mírný větřík a teprve o dvanáct let později dorazila zbylá část, černá vlečka mé duše, zuřivá vichřice, která změnila mě i vesnici.
Za války byla vesnice do základů vypálena, ale Ruuhijärvi zůstalo ušetřeno. Tehdy neexistovaly pořádné silnice a vojáci spěchali. Neměli čas bloudit uprostřed pustin. Proto babiččina chalupa s velkou světnicí a pecí, za níž spával strejda, stojí dodnes.
Rodovou usedlost na břehu řeky opravil táta. Přestěhovali jsme se tam v době, kdy se mi myšlenky měnily z obrazů ve věty. Uměla jsem už říct:
„Já jsem Kristina a taky jednou umřu.“
V žilách mi proudila horká krev, která mi rozpalovala tváře. Krev proudila myslí, dělila ji vedví.
A vsí protékala řeka. Z jedné strany bylo Finsko, z druhé Švédsko. Kluci na švédské straně byli namyšlenci, usmívali se, až se jim blýskaly zuby, a za zimních mrazů chodili jen v tenkých džínsových bundách. Holky měly tenké svetříky, nenosily podprsenky a viditelně se jim rýsovaly bradavky. V Lennartově krámu si dokonce i děti mohly kupovat žvýkací tabák a lehké pivo. Na švédské straně se lidé smáli pro nic za nic a neumírali tolik, aby potřebovali vlastní hřbitov. Samozřejmě čas od času někdo starý zemřel, seklo to s ním vprostřed dne a odvezli ho zahrabat do prsti v Matarenki. Na švédské straně, na straně bláznů, lidi při pohřbech pili podomácku vařené pivo a neuměli truchlit. Chlapíci na celnici šibalsky pomrkávali a nechali každého projít. Na zdravé straně, ve Finsku, bylo často nutné zastavit před červenou stopkou a ukazovat sousedům obsah kapes a kufru v autě. Někdy se vezlo hodně mouky, jindy margarínu. Pokutě se člověk vyhnul, pokud celníka pohostil pořádným douškem něčeho ostrého. Kořalka rozpouštěla i sebeledovější pohled.
Na finské straně se neplýtvalo silami na zábavu. Tam se pracovalo, budovala se ves, stavěly se domy ze dřeva a cihel, nový střed vsi se dal objet autem kolem dokola. Na švédské straně člověk musel pobíhat cikcak po jedné ulici, tam a zpátky. Namyšlení švédští kluci jezdili o sobotách do Finska, kroužili ve volvu po vesnici a o půlnoci parkovali před Hemppovou hospodou. Auto se brzy zaplnilo finskými děvčaty a pak se vyráželo na dálkovou jízdu, do Kolari nebo do Enontekia, někdy až k Ledovému oceánu. Jezdilo se jen pro radost, nikdo se po nikom nesháněl, tedy nikdo na švédské straně. Z finské strany, jakmile se útěk příliš protáhl, vyjížděly policejní hlídky.
Doma holky dostávaly výprask, řemenem. Ale hned ráno se zase usmívaly a o víkendu neklidně obcházely kolem Hemppovy hospody. Hemppa dával kuřivo na dluh. Jméno dlužnice si napsal zboku na krabičku sirek a tu si zastrčil do kapsy u kalhot. Holkám, které se uvolily vsunout mu ruku do kapsy a trochu s ní zakvedlat, Hemppa dluh odpustil.
Mně se nedostávalo ani odpuštění, ani výprasku. Rodiče byli v podstatě shovívaví. Drželi se vrbových proutků a nikdy mě přehnaně nemlátili. Věřili na ponížení a nikoliv bolest, na tichý nářek jemné kůže, věřili na mlčení, které ze rtů nesmyje ani mýdlo.
Věřili ve mě.
Do volva jsem nesedala. Raději jsem chodila ke kolejím. Sundala jsem si palčáky a hladila jsem kolejnici, dokud mi ruka nezmrzla a kolejnice neroztála a necítila jsem, jak mi vlak otřásá hrudníkem. Mráz opět klesl o pár stupňů. Silný led dunivě zapraskal, objevila se nová puklina a mé srdce odpočítávalo vteřiny.


Bytovka
Zákazům se těžko odolává. Dům stál u řeky a led byl blízko. Led promlouval. Vábil, ať na něj vkročím. Byl silný, unesl mě. Po něm se člověk rychle dostal do vsi. A od břehu snadno proklouzl k zakázané obecní bytovce.
Dům obývali opilci a duševně nemocní. Proto se tam nesmělo. Bydlela v něm také Maaru. A Nina. A Kari. Oblečení jim páchlo tabákem a mastnotou. Kvůli nim jsme museli ve třídě větrat i v mrazivých dnech. Kvůli bytovce jsme ve škole mrzli.
Bytovka také mohla za dědovu smrt. Voda pod ledem proudila k bytovce. Mohutně. Děda, který jezdíval na lyžích k benzince na skleničku, jednou u bytovky zastavil. Opřel lyže o šedivou zeď, vylezl do čtvrtého patra, vešel do pokoje, zastavil se před postelí a uviděl ležící ženu. V ženě ležel nějaký jiný mužský, zato uvnitř dědy nebyl nikdo. A dnes už není ani on, protože tenkrát vyšel na balkon, vylezl na zábradlí a zřítil se. Hlava se mu roztříštila o zamrzlou zem. Na pohřbu se rakev pochopitelně vůbec neotevřela, třebaže to byl ve vsi odvěký zvyk.
„Děda byl zlatej člověk, rád lyžoval,“ vzdychala máma.
Kari mi vyprávěl jiný příběh. Jeho máma, Raakel, věděla, co se stalo. Tehdy, když děda vešel do pokoje, byla schovaná pod postelí. Tenkrát ještě neměla černé pytlíky pod očima ani povislou kůži na břiše. Měla jasné, jiskrné oči a těmi zpod postele všecko viděla.
Kari vypil barvu do kopírky a rozkopal zpětný projektor. Odvlekli ho za límec školní chodbou a strčili do malého kamrlíku, kde ho zpoza svých jogurtovek důkladně vyšetřila výchovná poradkyně.
„Duševně zaostalý, nevyrovnaný,“ zapsala poté do svých lejster a Kari se vyzvracel do odpadkového koše.
Stav Kariho útrob nevyšetřil nikdo. Jen ať se útroby klidně rozpadnou. Kariho zlý pohled pronikal zdmi do tělocvičny a střílel otrávené šípy do mých nohou, zatímco jsem snaživě cvičila dle pokynů paní učitelky.
„Roznož, přinož, roznož, přinož, Kristino, přidej, raz a dva a raz a dva,“ hulákala a přidržovala si skládanou sukénku cvičebního úboru.
Spadla jsem a učitelka mě pozvala dopředu.
„Pojď ostatním předcvičovat, roznož, přinož, raz a dva a raz a dva…“
Roztáhla jsem nohy a ono to přišlo. To divné, protivné, co nutilo údy sebou škubat, kdykoliv jsem znehybněla na místě. Přišlo to a vyskočilo ze mě ven, chvíli jsem s tím tančila a cítila, jak se mé tělo bez zábran hýbe. Ta bohyně mých nutkavých pohybů neměla temně rudou cikánskou sukni. Byla ošklivá a beztvará. Koutky úst měla svěšené. Její oči čučely prázdně do různých stran. Pokud jsem se na ni usmívala, držela se ode mne dál. Jakmile jsem se ale podívala zle, vnořila se do mě a zmizela, a já nemohla prosit o odpuštění, protože jsem ji už neviděla.
A odpochodovaly jsme do sprch. Ze studené vody mi naskakovala husí kůže a učitelka, zcela oblečená, stála na prahu a hulákala:
„Podpaží a rozkrok, podpaží a rozkrok.“
Když jsem si sáhla do podpaží, rozchichotala jsem se a ztratila rytmus. Učitelka tleskala do taktu čím dál rychleji. O přestávce se mi mokré vlasy okamžitě proměnily v rampouchy, které jsem cpala Maaru do pusy.
„Trnou mi zuby,“ křičela Maaru.
Nikdo se jí nezastal. Maaru byla komouška. V Kittisvaaře chodila do pionýra, a když nastaly tuhé mrazy, vozili ji do školy starým moskvičem.
„Leninovy sáně, sedneme si na ně,“ zpívali jsme sborem na Maaru, zatímco ona v obklíčení svých trýznitelů natahovala.
Nejhlasitěji ze všech vyzpěvoval Onni, aby si nikdo nevzpomněl, že jeho rodiče mají ladu. Já na to nezapomněla. Nechala jsem ho klidně vyzpěvovat, a pak jsem zničehonic odstrčila Maaru do sněhové závěje a obrátila zlomyslný pohled na Onniho.
„Lada je dobrý auto do zimy,“ zašeptal, ale už ho nic nemohlo zachránit.
Zahnali jsme Onniho do rohu školního dvora a zavřeli na záchod zvláštní školy. Potom zazvonil konec přestávky a moje pancéřové brnění se rozpadlo. Hrudník se mi zalil strachem, a dřív než stihl zamrznout, nějaký velký zvláštňák mě povalil na zem, drhl mi obličej hrubým sněhem a cpal sníh za límec.
Seděla jsem samotná na školním dvoře, pusu plnou sněhové břečky, a přála si, aby přišla máma a odvedla si mě domů, aby mě polila štiplavou tinkturou a otírala kouskem vaty, dokud se všechno nezmenší, neodpaří, dokud nezmizí to divné, protivné, co se tlačilo ven, když jsem kráčela, když jsem seděla, když jsem spala, když jsem bděla, když jsem čekala na Kariho, než ho výchovná poradkyně vypustí ze svého kamrlíku. Vtiskla bych svou bohyni do něžné máminy pěsti, očistila bych se vanilkovou vůní. Táta by nás obě vzal do dlaní a máma by se před ním neměla na pozoru.
Táta byl temný obr, který padl na mámu, a máma neměla dost sil. Raději klopýtala k šedi, která zvolna obklopovala náš dům – dům, kde byly všechny vchody dokořán.


Kari
Kari měl liščí oči. Kdykoli se v něm rozburácely vnitřní hlasy, oči se mu stáhly do úzkých štěrbinek a na spodním rtu se objevila krvavá jizva. To mě fascinovalo. Ve svých snech jsem tiskla ústa na jeho rty a sála, dokud mu úzký obličej, zbaven vší krve, nezbělal. Když jsme na sebe narazili ve dveřích krámu, troufla jsem si pohlédnout mu do očí. Kari ukradl dvě krabičky cigaret. Já měla pod bundou tři řasenky a pornočasopis.
„Neuděláme spolu kšeft?“ řekl a pohodil hlavou.
Vlasy mu spadly do obličeje. Ten měl zvířecí barvu, rudě sálal, až mi červeň ulpívala na tvářích.
„Ani mě nehne,“ odsekla jsem a stáhla si čapku do očí.
Kari zmizel do tmy. Časopis pod košilí zeslizovatěl potem. A venku se proměnil v led, po němž Kari přibruslil ke mně, jakmile znovu nastala pestrobarevná noc. Jeho stín byl delší než stín smrků rostoucích na dvoře. Jeho úsměv zářil a zaháněl šeď.
Ten úsměv odumřel, když přišla řeč na Pekku. Pekka byl Kariho bratranec, který jako mnozí jiní odjel stopem do Kemi a tam nasedl do vlaku smrti. Procházel nazdařbůh těsnými chodbičkami, ale dveře ho nevcucly. Prochodil celou noc a umřel teprve ráno v Helsinkách, na tramvajových kolejích. Přestože řidič tramvaje zvonil jako zběsilý, on stál v kolejišti a neuhnul. Tu umíněnost měli u nich v rodu všichni. Kari na to byl hrdý. Ani on by neuhnul. Nikdo by ho k tomu nedonutil.
Kariho nikdy neunavovalo o tom vyprávět. Přijel před dům, prásknul mopedem do sněžné hromady a pusa se mu nezastavila, i když z domu vyběhl táta a smýknul s ním do sněhu. Kari přemílal břečku v puse, dokud sníh úplně neroztál a neuvolnil průchod nadávkám. Kvůli těm jsem Kariho milovala. Byla v nich síla, která se přesunula na mě, třebaže mě táta chňapl za límec, odvlekl dovnitř a zamkl dveře.
Čekali jsme marně. Pekka nám nepřijel vyprávět o smrti, nepřijel povědět, proč svou cestu nedokončil, proč ještě po smrti svíral v pěsti lístek s adresou. Neprozradil nám, za čím se vydal, když ho smrt dostihla. Nic nám neřekl, přestože jsme stáli na jeho straně, kdežto ves byla proti němu.
K těm, kteří odcházeli, se vesnice stavěla nenávistně. I k nám, kteří jsme svůj útěk teprve plánovali.
Prchali jsme ze vsi. Skrývali jsme se před jejími pohledy v lese nebo na hřbitově, kde náhrobní kameny stály tak hustě vedle sebe, že stromy neměly kde růst. Věděli jsme, proč nákladní vlak přiváží do vsi tolik mrtvých a jen tak málo živých. Způsobovala to naše ves. Svou hříšnou duší. Dospělí to nevěděli. My ano, ale nikdo se nás neptal. Smrt byla v nás, živá. Ptát se by bylo příliš nebezpečné.
Oba jsme uctívali Pekku, kterého spustili do hrobu vedle tety Mansi. Uctívali jsme i Erkkiho, který zanedlouho ulehl vedle svého bratra. Bylo to téměř pravidlo. Jakmile umřel jeden, brzy ho někdo následoval, někdo ze stejné rodiny. Erkki byl Pekkův bratr. Odjel do Helsinek, aby se podíval, kde Pekka zemřel, ale do cíle nedorazil. Octl se příliš blízko dveří, jež konduktér zapomněl zavřít, a ve vysoké rychlosti vypadl ven.
Hrotem dýky jsme vyrývali na zadní strany náhrobních kamenů svoje značky. Zhášeli jsme svíčky, které hořely na hrobech sebevrahů. Uctívali jsme je ve tmě a nové svíčky na jejich hroby nikdo nepřinesl. Rodiče mladých nebožtíků odjeli na jih. Vyhledali nádraží, kde byly opravdové čekárny, a pracovníky nádražního rozhlasu. Seděli na tvrdých lavicích a čekali na příjezd vlaků, na příjezd ve správný čas, s nadějí, že roky nakonec nepřinesou zkázu, že se zavinou podél trati nazpět, zprůzrační, jakmile se přiblíží ke vsi, a znovu přivedou na svět děti. A všechno zase začne od začátku.
U našeho venkovského nádraží se vršily hromady klád a stála tu malá bouda s rovnou střechou, ve které si železničáři vařili kafe a kořalku. Dveře boudy byly vždycky zamčené. Tady nikdo nic nehlásil. Nákladní vlak přijížděl dvakrát denně. Zastavil, vyložil nebo naložil a pokračoval do Kolari. Dál koleje nevedly. Tam končil svět a osobní vlak byl od vsi ještě daleko, dlouhé měsíce cesty.
Kari vytáhl dýku a přiložil mi tupý hrot na krk.
„Neboj,“ zašeptal.
Polkla jsem strach a naslouchala, jak se pískot obav tenčí, zatímco Kari mi přejížděl hrotem po pokožce. Kari mě léčil, jak to Laponci dělávali už před stovkami let. Neřízl mě. Pouze škrabal v místech, která se jevila nemocná.
Ve mně nebylo jediné místečko, které by nebažilo po Kariho doteku. Zrezivělý nůž byl lepší, než kdyby Kari odešel. Neodešel. Zula jsem si boty a nabídla mu bosé nohy. Na nic se neptal, nepodíval se mi do očí, ale věděl, že oblast srdce je ve středu chodidla. Vyplivl žvanec tabáku, sledoval jeho černý oblouk a zatlačil hlouběji.
Už jsem mu nemohla uniknout. Našel si mě, když sledoval mou krvavou stopu, i pak, když se mi jizva zahojila. Jakmile jednou zavětřil, už nemohl zapomenout, tak mi to vysvětloval. V tom se podobal svému otci. Jeho táta opustil Raakel, až když ho odvezli násilím. A až si trest odsedí, vrátí se zpátky. To přísahal.
Kari přísahal ve jménu táty. Snažila jsem se, abych se mu nevysmála do obličeje. Věděla jsem, co jsou tátové zač. Jednoho jsem viděla zblízka a několik dalších zpovzdálí. Věděla jsem, že selhávají. Kari svému tátovi věřil, protože tu nebyl.
Dýka byla skutečná. Hrot sice měla zrezivělý, ale byla skutečná. Okamžitě jsem se vyléčila, když hrot zlehka rozdíral citlivé ostrůvky bolesti. Uzdravila jsem se při pohledu na Kariho pobavený úsměv, jímž mě přiměl svléknout si bundu a svetr, odhalit pokožku a to, co se skrývalo pod pokožkou, to, co vyhánělo na povrch kůže pupínky a hlučelo tak, že jsem si musela nacpat mech do uší. Hluk vycházel z nitra. Nikdo další ho neslyšel. Ani Kari, přestože jsem mu nakázala, ať se mi na kůži přitiskne uchem. Slyšel pouze tlukot srdce a nahlas počítal údery. Počítal je, dokud nezpomalily a neuvolnily prostor něčemu novému, a ve mně už pro hluk nebylo místo.
Přesunul se do Kariho, bezhlasně.
Bezhlasý hluk je svědění. Svědění je zákeřná forma bolesti.
Kari tvrdil, že za škrabání může ďábel. Ďábel přicházel, když Kari spal, a pokaždé začínal na zádech. Nejvíce rozškrábaná záda měl Kari, když byl ještě mimino a jeho táta bydlel doma. Říkala to Raakel. Občas s Karim ani nemohla jít do poradny, protože mu na zádech chyběla kůže.
Kari měl z ďábla strach. Ďábel ho bral za ruku a naváděl. Přes den si Kari okusoval nehty až do masa a nožem pak začišťoval nerovnosti. Přesto měl ráno kůži samou krev. Každé ráno. Z toho poznal, že to byl určitě ďábel. Ďábel s dlouhými nehty.
Těžko se mluvilo, když byl ďábel tak blízko Kariho, tak natěsno k němu přimknutý, neustále některou ze svých končetin v Karim. Někdy i civěl jeho očima, díval se na mě a já dostávala strach a Kari netušil, proč se odtahuju a nechci se líbat.
„Čubko zasraná!“ vykřikl Kari.
Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že ďábel sešpulil rty do trumpetky, vsunul je Karimu do rtů, a pokud okamžitě neuteču, začne plivat – tak jako tenkrát, když jsme se sešli potřetí, a před měsícem a předevčírem. Už nechci. Měla jsem fleky na oblečení a máma se zlobila. Ďáblovy sliny byly černé a pastovité. Ulpívaly na tváři jako sople. Máma na mě bude znechuceně zahlížet a ve škole mě vykážou ze třídy.
A na chodbě nebude Kari, aby mě utěšil. Kariho už poslali pryč. Z velké zděné školy ho poslali do nevelké dřevěné školičky, kde bylo ve třídě jen pár žáků a učitel měl čas je napomínat. Ta dřevěná škola se nacházela v Lempeä, ve vlídné vesničce daleko od bytovky. Kari proto dostával ze sociálky lístky na autobus. Pak ale Raakel napadlo lístky zabavit a prodat a za utržené peníze nakoupila chlast. A Kari musel do školy po svých. Utíkal po hlavní silnici, ale cesta byla dlouhá a do cíle dorazil až po vyučování. Učitel ho uvítal ve dveřích slovy:
„Styď se, hanbáři.“
Potom Kari běhal po trati. Utíkal před vlakem, stihl to včas a učitel nic neřekl. Ani potom, když Kari přišel do školy s omrzlými prsty na nohou. Učitel se opíral o tabuli a psal roztřesenou rukou násobilku sedmi, zatímco si Kari zul boty a klepal zmrzlými prsty o podlahu. Jeden prst Karimu později uřízli. Jenom jeden prst. Buď rád, že aspoň tak, řekl mu učitel. Byl to už stařec a usínal uprostřed věty. Někdy se věty donekonečna natahovaly. Zazvonilo na přestávku a učitel spal. Žáci nevěděli, jestli mají čekat, až se probudí, nebo vyběhnout ven a lítat mezi stromy, než zvonek zase zazvoní a upozorní, aby si místo učebnic aritmetiky připravili učebnice náboženství. Nesměli ho budit, nikdy, protože to se pak učitel choval jako vyměněný, vytržen ze snu popadl ukazovátko a mlátil je. Ne opatrně, přes nehty, jak bylo zvykem ve zděné škole, ale nazdařbůh, padni kam padni. Ukazovátkem dostal každý, kdo mu přišel do rány, a teprve když se učitel doopravdy probral, odložil ukazovátko a začal zase mluvit normálním hlasem. Jako by vůbec nevěděl, že před chvíli někomu napráskal. Byl to laskavý člověk. I vesnice po něm nesla jméno – Lempeä, laskavá. Stejně laskavý byl také jeho otec a všichni otcové v té rodině před ním. A laskavý byl i Bůh. To učitel na hodinách náboženství vždy připomínal. Bůh je laskavý a všichni mu za to musejí být vděční, zejména Kari, který místo deseti prstů přišel jen o jeden, o palec u nohy. Kari kvůli chybějícímu palci chodil trochu legračně, kolébal se jako velbloud.