Kapitola XX
V plynové komoře krematoria I se vrší hromada tří tisíc mrtvol. Sonderkomando už horu propletených těl rozebírá. Do mého pokoje zaléhá rachot zdviží, práskání výtahových dveří. Práce běží vysokým tempem. Plynová komora musí být rychle uvolněna! Je ohlášen příjezd nového transportu!

Vtom ke mně vpadne velitel plynového komanda a vzrušeně mi sděluje, že při oddělování mrtvých našli na dně té hromady živou ženu.

Popadnu lékařský kufřík, který mám neustále po ruce, a uháním dolů do plynové komory. Hned u zdi, zpola pohřbena pod mrtvolami poblíž vchodu do obrovské místnosti se svíjí a chroptí mladičká žena. Muži z komanda stojí kolem celí rozčilení. To se při jejich strašlivé práci ještě nestalo! Uvolníme hýbající se tělo ze sevření hromady mrtvol. Beru lehounkou dívenku do náruče a přenáším ji do místnosti vedle plynové komory, která obvykle slouží mužům komanda jako oblékárna, tady ji položím na lavici. Odhaduji, že jí může být asi patnáct. Vyndám injekční soupravu a do paže těžce oddechujícího děcka nacházejícího se v bezvědomí vstřikuji postupně tři injekce. Mí lidé přikryjí ledové dívčino tělo tlustým kabátem. Jeden z nich běží do kuchyně pro horký čaj nebo polévku. Každý chce nějak pomoct, jako by šlo o jeho vlastní dítě. Naše snaha skutečně přinese výsledek! Dívku přepadne záchvat kašle, při kterém jí z plic vyjde hustý hlen. Vzápětí otevře oči a strnule zírá na strop. Napjatě sleduji každou známku života. Dech se jí zvolna prohlubuje. Plynem potýrané plíce lačně hltají vzduch. Puls začíná být účinkem podaných injekcí docela znatelný. Trpělivě čekám, injekce se dosud nevstřebaly úplně, ale už vidím, že během pár minut děvče přijde k sobě. To se také stane. Jemná tvářička pod vlivem stále živějšího oběhu krve zrůžoví, do oka se vrátí vědomí. Dívka se s údivem rozhlíží kolem sebe, pohledem přejede i po nás. Pak znovu zavře oči, neví dosud, co se s ní děje. Nedovede zatím pochopit přítomnost. Neví ani, je-li to skutečnost. Vědomí má ještě zastřené závojem mlhy! Několik jasnějších záblesků paměti jí připomene dlouhý vlak, který ji sem přivezl. Potom stála v řadě, a než se stačila vzpamatovat, byla kamsi vlečena ohromným davem. Ocitla se ve velké, jasně osvětlené podzemní místnosti. Všechno šlo ráz naráz! Vybavuje si i to, že se všichni museli svléknout donaha. To bylo velice nepříjemné, ale každý uposlechl. Už bez šatů byla davem smýknuta do jiné rozlehlé místnosti. I tam svítila ostrá světla. Všech se náhle zmocnil velký neklid. Polekaně těká pohledem po natlačeném davu lidí. Nikde nevidí své blízké. Přitištěna ke zdi čeká, co se bude dít. Vtom se rozhostí úplná tma. Něco ji dusí a štípe do očí! Zhroutí se na zem! Tady její paměť vyhasíná.

Dívčiny pohyby jsou čím dál živější. Zvedá paže i hlavu, rozhlíží se kolem sebe, svaly v obličeji jí poškubávají. Chytí se mě křečovitě za límec kabátu a napne všechny síly, aby se posadila. Několikrát ji zatlačím zpátky, ale zkouší to znovu a znovu. Upadá do těžkého nervového šoku. Potom se zvolna uklidní, leží tu zcela vyčerpána. V očích se jí lesknou velké slzy, ale nepláče.

Dostávám první odpověď na svou otázku. Nechci dívku příliš unavovat, moc se nevyptávám. Dozvídám se jen, že je jí šestnáct a že přijela s rodiči v transportu ze Sedmihradska.

Dáváme jí šálek horkého masového vývaru. Polévku vypije. Muži ze sonderkomanda snášejí nejrůznější jídlo, ale nedovolím, aby jí cokoli dalšího podali. Přitáhnu jí deku až ke krku a nařizuji, aby se trochu prospala.

Hlavou se mi honí mrákotné myšlenky. Obracím se na své druhy. Společně přemýšlíme, uvažujeme. Před námi je nejtěžší moment celé události: co s tím děckem uděláme? Jedno víme jistě! Tady dlouho zůstat nemůže!

Krematorium! Sonderkomando! Co bychom si tady počali s malou dívenkou? Znám historii krematorií dobře, odsud se ještě nikdo živý nedostal, ani z transportu, ani ze sonderkomanda, které je v pořadí už dvanácté.

Moc času na rozmyšlenou nemáme. Jako obvykle přichází Oberscharführer Mussfeld, aby se porozhlédl, jak pokračuje práce. Když míjí otevřené dveře místnosti, všimne si našeho hloučku. Vstoupí dovnitř a ptá se, co se tu děje. Už zahlédl i dívenku ležící na lavici. Pokynu svým druhům, aby šli pryč. Pokusím se sám o nemožné.

Tři měsíce pod jednou střechou nastolily mezi námi určitou situaci. Ostatně vlastností Němců je, že i uvnitř KZ respektují ty, kdo něco dovedou, pochopitelně dokud je potřebují. To platí stejně tak o ševcích, krejčích, truhlářích i zámečnících. Při našem častém styku jsem si už několikrát ověřil, že Mussfeld u mě oceňuje odborné znalosti patologa. Ví, že můj zaměstnavatel dr. Mengele, vedoucí lékař KZ Birkenau, je pro každého postrach, a ve své ješitnosti příslušníka nadřazené rasy ho pokládá za jednoho z velikánů německé lékařské vědy. Skutečnost, že poslal do plynu statisíce Židů, hodnotí jako vlastenecký čin. V jeho očích slouží práce v pitevně rozvoji německé lékařské vědy. Z toho profituji i já coby její zaměstnanec. Mussfeld do pitevny chodí často a rozprávíme o politice, situaci na frontě a mnoha dalších věcech. Mám dojem, že mě respektuje i proto, že pitvání mrtvých považuje za příbuzný obor svého krvavého řemesla. On je velitelem a vedoucím popravčí čety krematoria I, zbylá tři krematoria vedou další tři muži. Tato čtveřice provádí popravy těch, kdo neprojdou při selekci nebo jsou sem posláni z jiných táborů na „ozdravný pobyt“, nepřekračuje-li jejich počet pět set! Tito vězni jsou likvidováni kulkou do týla, protože velká kapacita plynových komor se využívá pouze k usmrcování většího počtu osob. Ať je v plynové komoře pět set nebo tři tisíce osob, je k jejímu zamoření zapotřebí stejné množství plynu. Ani vůz Červeného kříže nemusí zbytečně vyjíždět s plechovkami cyklonu a dvěma plynovými katy. Při malém počtu obětí se rovněž nevyplatí vypravit zvláštní náklaďák pro šatstvo. V důsledku těchto úvah byly zavedeny popravy zastřelením.

Klidným hlasem vyložím Mussfeldovi strašlivý případ mladé dívky. Vykreslím mu, jak protrpěla všechny předsmrtné scény ve svlékárně a v plynové komoře. Když se všechno kolem ní ponořilo do tmy, dokonce se trošku nadýchala smrtícího cyklonu B, ale protože její křehké tělo ve strkanici davu bojujícího o život spadlo v tom malém prostoru tváří na vlhkou betonovou podlahu, nebylo jej mnoho. Ta trocha vlhkosti zabránila tomu, aby ji plyn zadusil. Cyklon totiž ve vlhkém prostředí ztrácí na účinnosti!

S těmito argumenty Mussfelda žádám, abychom s tím dítětem něco podnikli. Vážně mě vyslechne až do konce a ptá se, jak bych to chtěl řešit. Tady v krematoriu dívka zůstat nemůže! To vím také. Vidím na něm, že jsem ho přivedl do těžké situace. Jedno řešení by tu bylo, totiž vyvést ji k bráně. Nepřetržitě tam pracuje početný oddíl žen na stavbě silnice. Zařadila by se mezi ně, a jakmile by večer vešly do tábora, dostala by se s nimi do některého z baráků a mlčela o všem, co se s ní stalo. Při tolika tisících žen by nevzbudila ničí pozornost, jen málokdo tu zná ostatní.

Kdyby dívenka bývala byla o tři nebo čtyři roky starší, mohlo se to podařit! Dvacetiletá žena už v sobě má tolik rozvážnosti a opatrnosti, aby dovedla rozpoznat šťastné okolnosti záchrany svého života, nikomu o tom nic neřekla a počkala si na lepší časy jako tolik tisíců dalších. Podle Mussfelda by však šestnáctileté dítě ve své naivitě povědělo prvnímu člověku, kde bylo, co vidělo a co prožilo! Taková věc se pak rychle rozkřikne, tratili bychom všichni tři.

„Tady se nedá nic dělat,“ povídá. „To dítě nesmí zůstat naživu!“ Nahlíženo pohledem z krematoria měl pravdu!

Čtvrt hodiny poté dívku vyprovodili, lépe řečeno vynesli nahoru do předsálí spalovny a tam ji nikoli Mussfeld, ale někdo jiný, koho za sebe poslal, popravil ranou do týla.