Mezi náhodou a nutností
Inspirativní četba nejen pro zájemce o srovnávací literární vědu – komparatistiku.
Zájemcům o srovnávací literární vědu – komparatistiku – se v uplynulém roce dostalo dvou překladových titulů zařaditelných do škatulky „úvod do studia disciplíny“: vedle Úvodu do komparatistiky Angeliky Corbineau-Hoffmannové (Akropolis 2008), práce určené především frekventantům prvních ročníků univerzitního studia oboru, kteří mají být iniciováni, a vedené spíše pedagogickými zřeteli, je to práce španělského komparatisty Claudia Guilléna Mezi jednotou a růzností. Představu o žánru „úvodu“, ke které se hlásí v podtitulu, naplňuje autor ve dvou vymezených částech, z nichž v první se věnuje vymezování terénu působení komparatistiky, jejích hranic vzhledem k „obecné“ literární vědě, definování jejích základních pojmů a metod v historické perspektivě – zde ovšem dochází vzhledem k záměru publikace k jistému zjednodušení na dvě základní období, francouzské a americké, neboť tímto záměrem není podat historii oboru systematicky (jak činí např. Ulrich Weisstein ve svém Einführung in die vergleichende Literaturwissenschaft z roku 1968), nýbrž poukázáním na historické kořeny jeho zakladatelských podob charakterizovat jeho dvojí výrazné směřování. V druhé části jsou pak pojednávána témata, která se považují za doménu komparatistiky: genologie, morfologie, tematologie, literární vztahy a historiografie. Úkolem recenze není reprodukovat obsah recenzované knihy, proto se dotkneme jen některých z těchto témat; ještě předtím však upozorníme na některá příčná spojení, jež jsou podle našeho názoru pro tento „úvod do komparatistiky“ typická a pomohou pojmenovat přínos, který v našem prostředí bude mít.
Guillén se ve svém oboru pohybuje s naprostou suverénností a nadhledem. Na první pohled to zaujme českého čtenáře, zvyklého na jistou „předalpskou“ konvenci vědeckého stylu, jež vyžaduje jednak užívání topoi skromnosti, jednak spíše defenzivně-polemickou modalitu, jako by autor pokládal za nutné se dopředu bránit proti možným výtkám nebo nařčení z neznalosti. Guillén naproti tomu jako by měl vždy po ruce řešení. Ne že by nediskutoval a nekonfrontoval své názory s autoritami – jeho sečtělost a orientace v primární i sekundární literatuře světové provenience ostatně bere dech –, ale nevěnuje těmto diskusím více prostoru, než je nezbytně nutné, a nezaujímá pozici obrannou. Také v těchto konfrontacích vlastních myšlenek s cizími si Guillén počíná s až zarážející lehkostí: například na podporu svého souhlasného stanoviska k tezi, že v literárním textu forma není pouhým statickým opakem látky, nýbrž dynamickým procesem, vystřídá v pouhých dvou odstavcích svědectví autorů tak disparátních, jako jsou Emilio Prados, Michail Bachtin, Aristotelés, Antonio Machado, Roman Jakobson a Michael Riffaterre.
Jak jsme se zmínili, je v první části své knihy mnoho prostoru věnováno sebedefinici oboru. Touto cestou musí projít každý úvod do komparatistiky, protože ačkoli její počátky kladou různí autoři s větší či menší mírou anekdotičnosti do vzdálené minulosti (zmíněný Ulrich Weisstein dokonce do století třináctého, když uvádí, že předhistorii oboru začíná psát už Dante v IX. kapitole De vulgari eloquentia, kde srovnává literaturu langue d’oc a langue d’oeil), je to obor relativně mladý a dosud prochází spory a diskusemi o své vlastní identitě. Těchto úskalí si je Claudio Guillén dobře vědom a na jeho textu je znát úsilí vyslovit základní pojmy či předpoklady oboru s konečnou platností, přičemž se pouští dokonce do podrobné lexikálně-sémantické analýzy – např. u Goethova pojmu Weltliteratur nebo Jaussova termínu Erwartungshorizont. Jeho přístup ke komparatistice je definován originálně: všeobecně za komparatistické pokládá to, v čem je zřetelná snaha překonat nacionalismus a partikularismus. Cesta, kterou je třeba se za tímto cílem vydat, je dialektický pohyb mezi jednotou a růzností, vetknutý jako programové heslo do názvu knihy i do erbu Guillénova pojetí komparatistické teorie a praxe. Tento pohyb funguje jako základní princip, na který jsou převoditelné další, dílčí polarity, zejména ty, v nichž jde o definici literárněvědného zkoumání právě jakožto komparatistického: Binární opozice jednoty a rozmanitosti slouží jak k vymezení materiálového a metodologického pole komparatistiky, tak k formulaci vztahu oboru k literární teorii. V prvním případě stojí na opačných pólech idea literatury jako takové a všechny její konkrétní projevy, nikoli však ve smyslu strukturalistické opozice systému a jeho realizací, nýbrž ve smyslu přístupu, jenž bere v úvahu zároveň oba póly, a právě tím se stává komparatistickým. Tak dává Guillén odpověď na první a velmi frekventovanou otázku, co je to vlastně komparatistika a jak se liší od literární vědy obecně.
Konkrétně je to možné přiblížit na ose prostorové. V čem Guillén rozhodně představu o komparatistice obohacuje, je názor o nutnosti rozšíření jejího zájmového pole k mimoevropským literaturám. Tradiční eurocentrická komparatistika tuto nutnost zpravidla váhavě připouštěla (s výjimkou Reného Étiemblea a jeho práce Comparaison n’est pas raison z roku 1963, která výslovně volala po rozšíření lingvistické kompetence komparatistiky za hranice Západní Evropy), pokud ji neprohlašovala za nemožnou; v poslední době se také vydávala opačným směrem, když soustředila pozornost k „malým“ evropským literaturám nebo ke zkoumání kulturních „mikrokosmů“ na regionální úrovni (Komparatistik Rakušana Petera V. Zimy [1992] se takto jednak snaží napomáhat žádoucí emancipaci disciplíny od témat „velkých“ evropských literatur, jednak nabídnout alternativu k tradičnímu modelu srovnávání v paralelách v podobě modelu koncentrického; její součástí je kapitola Johanna Strutze pojednávající o italsko-jihoslovansko-německém setkávání na bývalé periferii podunajské monarchie, v oblasti Korutan a Terstu). Claudio Guillén – v (nevyslovené) shodě s Peterem Zimou a v (nevyslovené) polemice s obhájci neměnnosti „kánonu naší vzdělanosti“ – reflektuje a vítá proces, kterým se univerzální svět literatury mění v multiverzální: v dnešním světě, který dávno opustil normativní poetiku klasicistického typu i etnocentrické ideály typu romantického, je zřejmé, že literatura není redukovatelná na jedinou tradici; současně však není o nic méně zřejmé, že komparace mezi kulturními celky, mezi nimiž neexistuje žádná genetická souvislost, musí být vedena tak, aby srovnání mělo vypovídající hodnotu a nestávalo se samoúčelným. Tento názor, jejž lze jistě přijmout, dokládá Guillén například obdobným významem fenoménu výtahů či antologií v literaturách různých kultur. Je dobře, že čtenář dostává možnost představit si pod touto bezesporu ambiciózní tezí něco konkrétního, neboť většinou zůstávají její formulace na obecné, ba deklaratorní rovině: „Je-li poezie pokusem znovu spojit to, co bylo rozštěpeno, studium literatury je druhotnou snahou, meta-pokusem odkrýt a spojit díla vytvořená ve zcela odlišných a vzdálených místech a chvílích: konfrontovat jednotu a různost“ (str. 32).
Druhý rozměr dialektiky univerzálního a jedinečného zprostředkovává Guillénův originální pohled na teorii literatury. Nejde nyní o jednotlivé konkrétní metodologie, ale o míru teoretičnosti povýtce, jaká komparatistickému zkoumání odpovídá a osvědčuje se jako produktivní. Za předpokladu, že předmětem komparatistiky je literatura v mezinárodním pohledu, Guillén rozlišuje internacionální přístup, typický pro tradici francouzskou, a supranacionální přístup pěstovaný především v oblasti anglosaské. V rámci tohoto supranacionálního principu pak definuje jako jednu z oblastí komparatistického bádání studium jevů vzájemně geneticky nezávislých a nesouvisejících ani dle podobných společensko-historických podmínek (jak se s „démonem analogie“ vyrovnával V. Žirmunskij), nýbrž podle poznatků literární teorie: právě do oblasti takového zkoumání patří zejména srovnávání podle osy Východ-Západ, např. společné a rozdílné rysy středověkého rytířského románu a podobných útvarů perské epiky. Otázka zní: Je míra univerzality literárních faktů přímo úměrná teoretičnosti diskursu o ní? Jinými slovy: není zkoumání, jež se nemůže opřít o „tvrdá“, pozitivistická data, odsouzeno k teoretizování, jemuž by však mohla být opět vytýkána samoúčelnost a odtržení od reality? Guillén se opakovaně vyslovuje proti absolutizujícím a totalizujícím nárokům teoretického diskursu i na jiných místech, např. v pasážích věnovaných intertextualitě, kde varuje před unáhleným abstrahováním a převáděním různých jevů na jediný vzorec (u Barthesa). Snad se nemineme s intencí Guillénových argumentů, když se tuto myšlenku pokusíme shrnout poněkud aforisticky: Vynásobíme-li obě strany rovnice nulou, dostaneme sice pravdivé znění 0.x=0, je však otázka, k čemu nám taková rovnice bude potřebná. Literární teorie se zejména v posledních desetiletích nezřídka do takového postavení dostala, a ačkoli opozice poetiky a poezie je v evropské slovesné kultuře nezpochybnitelnou realitou již od doby renesance, v současné době jsou oba póly vzdáleny natolik, že vrátit zpět se již nelze. Pro Guilléna představuje východisko opět pohyb mezi univerzálním a jedinečným, který aplikuje na kombinaci induktivního a deduktivního postupu: nejen vytěžený materiál je třeba shromáždit a analyzovat podle předem připravených „jednotících schémat“, připravených teorií literatury, ale zároveň je třeba být kdykoli připraven podrobit tato schémata „zkoušce růzností“.
Jak ještě budeme mít možnost se přesvědčit, tím se potenciál pohybu mezi jednotou a růzností nevyčerpává: znovu se vrátí například na půdě mnohojazyčnosti, kde se vynoří v podobě napětí mezi odstředivými silami různořečí vícejazyčného prostředí a samozřejmostí homogenního literárního světa, v němž dominuje jediný jazyk; a znovu v oblasti translatologie, kde jeho krajní body obsadí na jedné straně konvergentní tendence k hledání „hlubinné“ struktury společné všem jazykům a na druhé straně opačné, pole zkoumání rozšiřující zaměření komparatistovy pozornosti na nejrůznější společensko-historické kontexty, jež ovlivňují tvorbu překladu.
Inovativní je zařazení formálních aspektů literárního textu – např. versifikačních systémů či kompozičních postupů – do sféry zájmu komparatistiky. V celkovém kontextu knihy však dává smysl. Guillén se totiž nepokouší samoúčelně reklamovat pro komparatistiku oblasti spadající do popisné poetiky nebo stylistiky, nýbrž opouští postup systematického výkladu a nabízí spíše určité nápady nebo neotřelé pohledy na některé vnitřní stránky uměleckého textu, inspirován ruským formalismem a Frederikem Jamesonem a veden přesvědčením, že obsahovou a formální stránku uměleckého textu nelze oddělovat, a jestliže je doménou komparatistiky zkoumání motivů a témat (o čemž zajisté nikdo nepochybuje), nemůže srovnávací bádání ztrácet ze zřetele ani stránku formální: převedeno na opozici jednoty a různosti je forma je to, co sjednocuje, obsah naopak to, kde se uplatňuje nejvyšší míra rozmanitosti. Velmi inspirativní je například pasáž o dialogu, kde Guillén upozorňuje na širší význam, který má z komparatistické perspektivy dialogický princip jako takový: vedle polyfonické intertextuality podle Michaila Bachtina se dialogický vztah já-ty a ontologie jinakosti uplatňuje při utváření nejrůznějších vztahů uvnitř textu i mimo něj, což je téma výsostně komparatistické - proto, že se v něm na elementární úrovni realizuje ono překračování hranic, po němž volá Claudio Guillén, ale také proto, že podle jiných komparatistů (například podle Daniela-Henriho Pageauxe a úvodu jeho práce La littérature générale et comparée z roku 1994) spočívá v dialogickém doteku s dimenzí cizosti přímo raison d´être komparatistiky a rozhodující impuls pro její vznik. Škoda, že je u nás dosud jen minimálně reflektované.
Také v kapitole věnované tematologii postupuje Guillén syntagmaticky. Na tematických celcích, motivech, postavách (ve smyslu realistického typu i naratologické funkce), mytémech, topoi a dalších prvcích výstavby uměleckého textu, jež do této oblasti spadají, ho nezajímá jejich klasifikace podle tematické rozrůzněnosti a distribuce v dějinách literatury, ale spíše mechanismy, díky nimž některé z nich osvědčují takovou trvanlivost, aby se staly dlouhodobým majetkem příslušné literární tradice, tzv. longues durées. Napětí mezi jednotou a růzností se tu projevuje jako polarita jednak vnější, tj. mezi faktory společensko-historickými, jež umožňují vznik určitého tématu a jeho integraci do literárního vývoje, a přírodními, které představují časovou kontinuitu a prostorovou neměnnost – sem by vedle přírodních motivů ve vlastním slova smyslu (moře, hory, květy apod.) zřejmě spadaly i motivy odvozené podle mytopoetických škol z antropologických univerzálií –, jednak protiklad vnitřní, imanentní, tedy mezi trváním literárních dějin a paradigmatem výběru z možných motivických celků v určitém okamžiku, který opět podléhá zkoušce jinou kulturou. Zároveň zůstává v platnosti, že každý z takových celků je i v rámci svého textu polysémní a konečnou syntézu naznačených polarit může sklenout jen čtenářská interpretace. Za zdůraznění stojí právě Guillénův pohled v polaritách, ono „mezi“: stejně jako žádný motiv není čistě jen historický nebo jen přírodní, nevyskytuje se v literatuře žádný motiv, byť by byl sebearchaičtější a sebetrvalejší, jako neměnný monolit, nýbrž vstupuje do nejrůznějších vztahů, proměňuje své kontexty a je jimi proměňován, podléhá času a konvencionalizaci nebo se vytrácí. Na tomto příkladu lze podle našeho názoru velmi dobře demonstrovat přínos, ale i náročnost a komplexnost pohledu, který si podle Guilléna může dělat nárok na přívlastek „komparatistický“ – pohledu o to zodpovědnějšího, že jeho cílem nemá být v posledku nic menšího než „rozlišit mezi triviálním a hodnotným“ (str. 233), odhalit vůli ke kulturní kontinuitě, dotýkající se samých základů identity. Ne však již identity v curtiovském duchu evropské, ale obecně lidské, charakterizované znaky jako láska, touha po spravedlivějším světě nebo po méně bolestném životě: tudy se oklikou vrací legitimizace univerzálního, celosvětového rozměru komparatistiky. Jen zamrzí, že na materiálové doklady z mimoevropských literatur, kterými by tuto legitimizaci podepřel, je Guillén tentokrát skoupý.
Z pohledu druhé polarity je třeba pojmenovat vztah mezi tématem a motivem. Na jedné straně je určitá idea, mentální vzorec kantovského či foucaultovského typu, na druhé straně jeho obsahové naplnění, konkrétní realizace v uměleckém textu. Tyto dvě krajnosti se k sobě podle Guilléna zřejmě mají, vypůjčíme-li si lingvistickou terminologii, jako langue a parole, nebo ještě spíše jako téma a réma; v každém případě jejich vztah není chronologický, genetický, ale hlubinný. Dokonce Guillénovi ani nevadí, že různí autoři (Curtius, Trousson, Frenzelová) používají pojmy „motiv“ a „téma“ v protikladných významech, protože rozlišovat mezi nimi znamená přesunout problém na rovinu dilematu slepice a vejce: „Je zde určitý proces, nebo spíš navrstvené roviny; a kritik může tento komplex rozebírat či rozkládat, jak uzná z vhodné. Pomíchání pojmů není příliš důležité – i když dost obtěžuje. Důležité je, aby se otevřel pohled do hloubky. […] Nemá smysl se ptát, co je primární. Téma a motiv se vrství na sebe, nebo – vyjde to nastejno – motiv a téma“ (str. 254). Pohled do hloubky však neimplikuje hlubinnou psychologii: původ „archetypálního“ mentálního schématu Guillén nehledá v nadosobních strukturách, nýbrž prostě a jednoduše v autorově biografii a pravděpodobně i v autorském či čtenářském předporozumění, neboť tvrdí, že je „zjednodušeným reziduem četby různých děl“ (tamtéž). Claudio Guillén možná věří na všelidskou univerzalitu, ale zcela určitě nevěří na kolektivní paměť, protože při pohledu do příliš velkých hlubin se vytrácí živá a individuální dimenze literatury (a neúměrně se upřednostňuje jednota před růzností). Podstatná pro výpověď textu není geneze tématu, ale ono „réma“, tj. ne „o čem se mluví“, ale „co se o tom říká“ – jaké místo a jakou funkci zaujímá určitý motiv v určité konkrétní situaci literární komunikace a jak se vyjadřuje k pluralitě hodnot v ní obsažené.
Česká redakce odvedla, jak je v nakladatelství Triáda zvykem, skvělou práci; literní chyby spočítáme na prstech jedné ruky a jediná závažnější chyba, kterou jsme zaregistrovali, je nesprávné skloňování jména amsterdamské kulturoložky a literární vědkyně Mieke Bal v mužském rodě („bibliografii Mieke Bala“, pozn. 84 na str. 176). Kuriózní situace nastala na str. 300, kde nás překvapí tvrzení, že „je stejně zbytečné vytýkat řekněme volnému překladu, že není doslovný (a naopak), jako vytýkat křídě, že není sýr“ (zdůraznil J. M. H.). Jde o citaci práce sepsané v angličtině a podíváme-li se do originálního znění (chvályhodně uvedeného v poznámkovém aparátu), jsme doma: idiomatické spojení chalk and cheese v angličtině označuje nesmiřitelné protiklady, a jeho nejbližším českým ekvivalentem proto jsou spíše dvojice jako „oheň a voda“, případně třeba „pes a kočka“. Neměli jsme k dispozici španělský originál, nedokážeme tedy posoudit, zda řešení v podobě doslovného překladu idiomu zvolil sám Guillén, nebo jeho čeští tlumočníci; v každém případě je pikantní, že se objevilo přímo uprostřed kapitoly, která pojednává o umění překladu a o obtížích doprovázejících nutnost sladit autonomii původního textu s požadavky publika. Last but not least bychom redaktorům rádi položili otázku, proč u čínských jmen dali přednost mezinárodní transkripci (Mao Zedong namísto uzuálního Mao Ce-tung), a proč stejné argumenty nerozhodly v případě jiných jazyků, které také používají jiných písem než latinky (japonština, arabština), ale kde byl zvolen naopak přepis český.
Ačkoli se bezesporu jedná o „úvod do studia“ a frekventantům prvních ročníků univerzitního studia neklade kniha nepřekonatelné překážky, budou ji s mnohem větším užitkem číst zájemci, kteří se už seznámili se základními pojmy a koncepty literární vědy. Guillénovo „mezi jednotou a růzností“ platí i pro četbu tohoto úvodu: vedle sumy základních tezí oboru, formulací deskriptivních nebo postulátů „jak to je“ se tu nabízí i mnoho inspiračních podnětů, jejichž prostřednictvím autor nechává (budoucího) komparatistu uvažovat o tom, „jak by to mohlo být“ (a to i v tom smyslu, zda toto vše opravdu patří do komparatistiky, natož pak do úvodu k ní). Jestliže však z podstaty komparatistiky vyplývá, že každý text vstupuje do dialogu s jinými texty, pravděpodobně Guillénově knize nehrozí, že zdegeneruje do postavení pouhých lepších skript. Šťastné bude, když naváže rozhovor s jinými (nečetnými) texty, které má k dispozici student či badatel v prostředí pražské univerzitní komparatistiky. Dobrá zpráva pro mladý obor, mocensko-administrativními zásahy i nedůstojnými spory svých reprezentantů těžce zkoušený.
Článek vyšel ve Světě literatury 39/2009, na iLiteratura.cz publikujeme se souhlasem redakce Světa literatury
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.