Přísný recenzent časopisu A2 (2009/2) ve své recenzi Jak začít s komparatistikou? asi právem upozornil na některé nedokonalosti jedné ze dvou komparatistických publikací, jejichž překlady v minulém roce vyšly česky, totiž knihy Úvod do komparatistiky od profesorky srovnávací literatury v Lipsku Angeliky Corbineau-Hoffmannové. Já bych naopak rád upozornil na její světlé stránky. K jejím přednostem patří tematická sevřenost, nakolik je samozřejmě vůbec možná v publikaci probírající pestou škálu témat, od obecné problematiky recepce přes tematologii, typologii žánrů, zkoumání literární periodizace až ke vztahům literatury k „jinému umění“ a k dalším vědám. V ukázkách komparatistických analýz konkrétních literárních textů (básní H. von Hofmannsthala, Ch. Baudelaira a S. Georga) se například nejprve objevuje tematika velkoměsta jako místa, jež umožní letmé setkání s neznámým člověkem (ženou), ale jeho neosobnost je zároveň tím, co toto setkání a hlavně navázání skutečného vztahu zmařilo. V dalších kapitolách se pak autorka k tomuto námětu ve stále nových kontextech opakovaně vrací: analýzu rozšiřuje o pohled sociologie, podle níž je velkoměsto paradoxem: vnější blízkost pro lidi neznamená také blízkost vnitřní, ale naopak odstup. Právě konstantní zřetel k „transliterárním souvislostem“ komparatistiky je pak další jev, který je nutné na publikaci ocenit; autorka se několikrát vrací k tomu, že srovnávání literatur zahrnuje všechny oblasti „vědění a víry“, protože literární text je vytvářen na základě „různých aspektů kolektivního vědomí“. I když zmíněná recenze autorce mimo jiné vytýká příliš úzké vymezení pojmu „literatura“, právě ohled na jiné discipliny než čistě literární vědu jí umožňuje přicházet i s pojetím literatury poměrně velkorysým (i s lehce provokativními aktualizacemi starých klasiků): J. W. Goethe je pro ni kupříkladu „duchovním otcem internetu a kybernetického prostoru“.

Tento aspekt naopak více méně schází ve druhé z tematicky shodných publikací, v knize Mezi jednotou a růzností: úvod do srovnávací literární vědy, i když v českém úvodu Oldřich Král poprávu píše, že perspektiva současné komparatistiky je „bytostně interdisciplinární“. Tato kniha, mnohonásobně rozsáhlejší, má však také své přednosti: pro mne jako Čecha sympaticky působí především to, že pro jejího autora, Španěla Claudio Guilléna, není zřejmě česká či středo - a východoevropská literatura úplnou „španělskou vesnicí“. Naopak, výčet nejrůznějších příkladů, které tento literární vědec uvádí třeba v kapitole o mnohojazyčnosti z oblasti literatury nejen české, ale hlavně chorvatské a maďarské, je nanejvýš překvapující a přiznám se, že pro mne velmi objevný. Jeho pasáže o Krakově jako „rodném městě maďarské knihy“ nebo o multilingvní Budapešti, v níž podle Guilléna začal roku 1877 ne náhodou vycházet první evropský časopis pro srovnávací literaturu, by měly být povinnou četbou pro každého, kdo se zajímá o střední Evropu. Neotřelé jsou i stránky, na nichž Guillén srovnává jednotlivé básníky s nimi samotnými - tedy texty téhož spisovatele tvořené v různých jazycích: například J. Milton byl podle Guilléna v italštině - na rozdíl od angličtiny - básníkem 16. století, protože neznal G. Marina; T. Ševčenko coby básník vyjadřující se rusky je autor racionální a s distancí pozorující problémy své země, jako mluvčí ukrajinský je naopak „nepřizpůsobivým emotivním člověkem, jenž se ztotožňuje s oběťmi a obrací se k minulosti Ukrajiny“.

Srovnání obou úvodů do „srovnávací literární vědy“ by si ovšem zasloužilo více pozornosti. Jisté je, že komparatistika je věda s velmi širokým záběrem (podle Guilléna je pokusem „odkrýt a spojit díla vytvořená ve zcela odlišných a vzdálených místech a chvílích: konfrontovat jednotu a mnohost“), a že k jejímu poznání je užitečné přečíst si obě vydané publikace, ale určitě to není plně postačující.