Kolka, co létal nad městečkem
Vždycky opakoval, že bude létat. Na první pohled to není nic divného. V dětském věku jsme všichni letci, kosmonauti, námořníci, nebo přinejhorším velitelé partyzánských oddílů, kteří v tmavých nocích vedou své muže do nekonečného boje za pravdu a za Vlast.
Vždycky opakoval, že bude létat. Na první pohled to není nic divného. V dětském věku jsme všichni letci, kosmonauti, námořníci, nebo přinejhorším velitelé partyzánských oddílů, kteří v tmavých nocích vedou své muže do nekonečného boje za pravdu a za Vlast.
Postupně se sny mění, scvrkávají, až, poté, co jsou pomluveny zlými jazyky, odchází do skryté země snů, kam dospělí nahlížejí jen zřídka.
"Budu lítat jako pták," - Kolka se zakloněnou hlavou hleděl na letní nebe. "Nebo jako vítr."
V takových chvílích si Piecia přikládal palec ke spánku, a čtyřmi zbylými, složenými do pěsti, zakroutil. A pronikavě hvízdl, aby bylo všem jasné, co si o Kolkových plánech myslí. Souhlasili jsme s Pieciou. Je možné vzlétnout v letadle, v balóně, snad i na křídlech, jako Ikarus, o kterém nám ve škole vykládala paní učitelka. Ale letět jen tak, sám od sebe? O ničem podobném nikdo neslyšel ani u nás v městečku, ani ve velkých městech.
"Já budu létat s Tu-154," rozumně prohlašoval Sienik.
"A já s Tu-155," - Piecia chtěl být jako vždycky o krok napřed. A pak jsme šli na hurnianské louky, kde jsme si hráli s míčem nebo na čtyři tankisty, a když se nad městečkem panovalo nesnesitelné vedro, leželi jsme ve vysoké trávě a koukali na oblohu.
Čas člověka vytahuje z krátkých kalhot, místo toho mu vnucuje dlouhé - a ještě delší a dospělejší řetězec každodenních starostí. Piecia a Sienik se nesetkali na oblačných cestách. Narazili na sebe v bráně fabriky, vlastně místní lesní pily, a od té doby se tam setkávali už napořád. Po práci chodili do baru Ekspres, dávali si svá dvě tři piva a občas panáka. A ve dnech, kdy měly jejich ženy obzvlášť špatnou náladu a oplácely to celému světu, tehdy se panák měnil na celou lahev a důležité mužské rozhovory se prodlužovaly až do pozdní noci.
Kolka odjel do dalekého světa a všichni na něj zapomněli, tím spíš, že jsme se všichni stihli oženit, a že všechny naše ženy občas mívaly špatné chvilky.
*
Jaro vykouklo z pralesa v podobě bílých konikleců, rozlilo se jako květy fialek, dýchlo teplým, hedvábným větrem, a nás, zmalátnělé zimou, to vytáhlo na hurnianské louky. Z polozapomenutého dětství toho mnoho nezůstalo. Pole, která začínala skoro na Wrzesowé ulici a měnila se v pustá luka, nejisté bažiny, a která, poté co po strmých stezkách minuly Staruju Judzianku, se táhly kamsi k Baroku, k Pasiečnikám, k Piarejevu, teď už zarostla zděnými domy. Na dvorcích, jako by to byl exotický pták v kleci, rozpínala křídla pečlivě posekaná tráva.
"Život je krásný," na podporu přece jen banálního tvrzení Grześ vytáhl salám, co ho dostal od tchyně. Seděli jsme na útulném místečku za Starou Judziankou a hráli karty, popíjeli teplé pivo, hovořili o nezaměstnanosti, která se v městečku šířila jako nákaza a nevyhnula se ani naší společnosti. Den se pomalinku chýlil ke konci. Vrabec, který si chtěl odpočinout ve stínu mezi větvemi keře, usnul nudou, ztratil rovnováhu a upadl na suchou trávu. Zahanbeně se vzchopil, zobáčkem si poopravil rozčepýřená peříčka, rozhlédl se a uklidněn naší lhostejností se vrátil na své pohodlné místečko ve stínu.
"K nám se zase nakvartýrovala tchýně," řekl Sienik.
Kluci pokývali hlavami na znamení, že všechno chápou a soucítí, ale vyjádřit se nahlas se nikomu nechtělo. Podřimovali jsme zmoženi teplem, pivem a kartami.
Slunečné ticho narušil delikátní šramot, potom dlouhé zasvištění vzduchu, jako by spadl ne vrabec, ale spíš nějaký velký pták. Chtě nechtě jsme zvedli hlavy. Stál před námi Kolka. Oklepával si z saka neviditelné smítko. Stál a usmíval se.
"Odkud ses tu vzal?" Piecia se zvedl, sedl si na bobek.
"Přiletěl jsem. Odtamtud, no." Kolka ukázal na nebe.
"Cože? Přiletěl?" To už jsme i my začali vylézat ze suché trávy a přiblížili se k němu.
"Prostě jsem přiletěl. Vždyť jsem to slíbil..."
"Jako jak? Tos jako vyskočil a přiletěl?"
"Jasně. No samozřejmě ne hned. Dlouhé roky jsem těžce pracoval. Nevěříte, co?"
Opravdu jsme jeho slovům nedůvěřovali. Asi si toho všiml. Proto se pořádně rozeběhl, povyskočil, potom ještě jednou, rozevřel široce dlaně, levou nohou se odrazil od podupané trávy a vznesl se nad našimi hlavami. Zakroužil nad loukou, nad lesem a zamířil k městečku. Za vysokým komínem mlékárny se obrátil vpravo, obletěl kupole nového kostela, zatočil se nad červenou střechou lesní správy, nad Wrzesowou ulicí, a vrátil se.
"Tak co?" zeptal se nás s tvářemi zrůžovělýma větrem.
"No teda... dobrý," pokývl hlavou Grześ
"Takže lítáš," Piecia se ani nezeptal, ani nekonstatoval. Nedíval se na Kolika. Pozoroval cosi ve vysoké trávě, a když to našel, vzal to do zubů, chvíli válčil s vytrvalým uzávěrem, nakonec plivl a podal Kolkovi na slunci prohřátou lahev. "Na tvůj let! A na setkání."
"Děkuju. Ale když létám - nepiju, chápete, ne. Ani pivo. A vůbec," podíval se na nebe. "Je už pozdě. A asi bude vítr. Zafouká a nepoletím. A potmě taky ne..."
Mlčeli jsme. Jsou lidé, které potkáváš denně, a stejně si s nimi nepopovídáš tak, jak bys chtěl. Jsou taky jiní... potkáš takového člověka jednou za deset let, a jediné, co tě napadne, je mlčet.
"No, kluci, už musím. Mám ještě něco na práci," stejně jako před chvíli se rychle rozběhl, odrazil se, za minutu jsme viděli na pozadí průzračného nebe výrazný zelený bod, a pak se zeleň Kolkova saka rozpustila v blankitné květnové obloze a zmizela.
"Odletěl," Grześ řekl to, co stejně bylo všem jasné.
"Seru na něj," hrubě shrnul své myšlenky Sienik.
"To je ti taky letec. Bojí se větru, bojí se tmy, bojí se piva." Piecia do sebe lil poslední lahev. Nad hladkou kulatostí tmavě hnědého skla hleděl na prázdné nebe. Nebo snad zakláněl hlavu jenom z pohodlnosti, kvůli úplnějšímu vyprázdnění sluncem prohřáté lahve, a vůbec nekoukal po letci v zeleném saku?
"Ani jsme si nepromluvili. Zajímalo by mě to, jak na tom je. Žena, děti," zalitoval Grześ.
"Jaká žena, prosím tě! Copak někdo potřebuje takovýho cvoka?"
"Fakt. Cvok. Vždycky byl divnej."
"Asi je to i komouš... viděli jste ho? Letěl nad kostelem a nepokřižoval se."
"Hlupáky nevozí, oni sami lítaj." Piecia odhodil do trávy prázdnou lahev. Měděný paprsek zapadajícího slunce sklouzl po skle a polekaně se běžel schovat do křoví, mezi borovice, do soumraku.
Michal Andrasiuk: Kolka, co létal nad městečkem, překlad Miroslav Tomek
Povídka vyšla jako doprovodný text k Měsíci autorského čtení v r. 2007
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele