Za hranicí je les; za lesem jsou Rusové. Vrcholky urostlých bříz sahají až do oblak, olšiny se táhnou do dálky, borovice šumí. Omšelé kmeny se ztrácejí v zelené houštině maliní a kopřiv. A v tom divokém maliní a mezi žahavými kopřivami sedí, zdá se, Rusové, a s nastraženýma ušima prosívají šum stromoví, pronikají přes smolné opony borovicových vůní, chytají ve větru lidská slova a snad i myšlenky. Proč - to nikdo neví, ale určitě to tak je. Proč by jinak před touhle lesní stěnou staří vesničané bezděky tišili slova, přecházejíce v šepot, a proč by si jejich staré ženy kladly ruku před ústa a bezhlesými pohledy propátrávaly okolní křoví?

Občas, za svátečním stolem, kde modravá samohonka naostří slova stejně jako řemen břitvu a brousek kosu, se jim rozváží jazyky. A potom říkají, že dřív, za jejich mladých časů, bylo všechno jinak - cesty nekončily v ostnatém drátu, ale volně pokračovaly přes Vysoké, Valkastraviec a Amielaniec až za obzor, na kraj světa, a možná i dál, a nikdo tu nikdy neviděl ani hranici, ani Rusy.

Děti, kterých je tu málo, poslouchají rozhovory opilých mužů, a smějí se, až se za břicha popadají. Ty nejrozumnější, jimž říkají, že z nich budou důstojníci, a možná i varšavští ministři, běží jako vítr domů. Vracejí se odtamtud s tlustými knížkami či velikými mapami, a hledě na natištěné uspořádání světa, strkají je pod nos dospělým. Diví se čistým dětským údivem: "Strýčkové milí! Co je s vámi, vy jste se snad zbláznili? Takové veliké a mocné země se přece nestěhují jen tak pro nic za nic z jednoho kouta světa do druhého. Rusové byli a jsou všude, jako Bůh."

Dnes už nikdo neví, proč největší impérium na světě, poté, co došlo k malinké vesnici, které říkají Velká Apaka, a poté, co svým únavou vyplazeným jazykem olízlo stodolu Andreje Saučuka, ji nepozřelo ani nespolklo, ale zastavilo se, aby rozdělilo svět na polský a ruský.

Pokud byste se zeptali profesorů - historiků, povědí vám, samozřejmě, o Jaltě a o Postupimi, o unavených, nevyspalých očích generálů a prezidentů, o dlouhých rozvažováních nad mapou světa i nad osudem jednotlivců.

Všechno to je pravda. Ale hranice letí od Takarů, od Vulki, od Hajků, letí rovně jako šíp, odvážně protíná bažiny, lesy a řeky, a jenom za Velkou Apakou dělá záhyb, pozoruhodně podobný troubeli dýmky Josifa Visarionoviče. Poté, co mine stodolu, narovnává se a už zcela bez zákrutů běží k Bělověžskému pralesu. A ten záhyb mně sem každý rok táhne magickým voláním. Říkám: "jedu na houby", ale není to pravda. Když vyjíždím z Varšavy, slyším, jak šumí prales. Když nechávám za zády Bialystok, představuji si teplé uličky Městečka. A potom jimi projíždím, aniž bych se tam zdržoval, neboť tu zmizelo hodně z toho, co mi bylo drahé, a když je nemožné vrátit vše, nemá ani smysl hledat jednotlivé fragmenty.

Zastavuji se na hranici. Hraniční linie dál zůstává ve tvaru troubele, a já si znovu představuji kremelský kabinet, a vidím, jak se moskevskými ulicemi prochází letní slunce, odnikud nikam plyne halasící řeka aut a chodců, ale tlusté zdi úspěšně zadržují i halas, i vedro. Pán Kremlu prohlíží velkou mapu na stěně, a tři kroky za ním přešlapuje z nohy na nohu zneklidněný kapitán.

"Apaka? Gde éta Apaka? Što tam takoje asobenaje, što tavariščam paljakam chatite padariť?" Josif Visarionovič bafá z dýmky, odchází od mapy, jeho černé oči se majoru Žluktovovi vhlížejí do tváře. Před takovýma očima se neschováš ani na druhé polokouli, ani pod zemí, ani ve vodě, ani v bezedné nebeské modři, a kapitán zneklidní ještě víc. Zapomíná ruská slova, do studeného objetí kremelských zdí vtrhává rodný homielský přízvuk.

"Nic zvláštního tam není. Vesnička, uprostřed je kopec," říká kapitán, a myšlenky mu v hlavě víří jako vyplašení vrabčáci: "To se ti povedlo, řekne si, nedej bože, že ho napodobuju, že se posmívám jeho akcentu."

Ale generalisimus byl zřejmě zaujat něčím úplně jiným.

"Kopec? a to je všechno? Není to náhodou spíš hora? Jako u nás na Kavkaze? Nebo snad ještě vyšší?!" černé oči dál bodaly kapitánovu tvář jako podráždění lesní mravenci, ale jeho hlas změkl, změnil se v sametový témbr. O vřelosti v hlase Josifa Visarionoviče slyšel v té veliké zemi i ten nejmenší usmrkanec, který měl alespoň jednou to štěstí objevit se ve škole nebo se zúčastnit pionýrské schůzky. A kapitán Žluktoŭ, důstojník, frontový bojovník, se v mžiku domýšlí - báťuška Stalin má dnes vynikající náladu. V jiném případě, v jiných podmínkách by v odpověď na další "Kopec? A to je všechno?" kapitán Žluktoŭ řekl obvyklé "Ano, soudruhu Staline." Ale nyní zareagoval zcela nekorektně:

"Mají tam ještě samohonku, soudruhu Staline."

"Samohonku? Dobrou?"

"Moc dobrou. Výtečnou," s jistotou odpovídá Žluktoŭ. Snad se mu ze rtů ještě nesmyla sladkohořká, týden stará chuť zkvašeného žita, snad mu ještě v žaludku jako spalující ohníček doutná vzpomínka na Apaku a starého Ivaniuka...

Jejich oddíl šel z Vulki, označovali hranici. Vojáci nesli na zádech dřevěné sloupy, lopaty a pušky. Obzvlášť zbraně jsou nejnezbytnější a nejlepší nástroj k zařízení státních hranic. V kterékoli době a na jakémkoli místě naší planety.

Kapitán kráčel v čele, nahlížel do mapy, čas od času se zastavoval, kreslil podpatkem křížek do země a říkal: "Tady". A vojáci zatloukali sloup na určeném místě. Sluneční kotouč stoupal na nejvyšší hřbet letního nebe, když narazili na Ivaniukovu usedlost. Kapitán si otřel pot, pohlédl do mapy a rozmazávaje podpatkem slepičí trus, kterého tu, kdoví proč, bylo hodně, vyznačil křížek ve zdupané trávě. Zrovna u pařezu, na kterém si Ivaniuk naklepával kosu.

"Tady," řekl kapitán, a s ulehčením si oddechl.

"Co "tady" " ? nepochopil Ivaniuk.

"Tudy povede hranice, soudruhu vesničane."

"Hranice? Jaká hranice?"

"Normální, státní. Polsko-sovětská."

"No, jak je to možné? Hranice mezi chalupou a stodolou?" Ivaniuk přerušil práci. Díval se na kapitána a díky zkušenostem minulých generací tušil, že s vojenskými uniformami znovu přichází cosi cizího, nepochopitelného a hrozivého.

Vyhýbaje se mužickým očím, kapitán se ještě jednou zahloubal do tajemné mapy.

"Áno! Co je na tom složitého? Budeš žít v Sovětském svazu, a pro seno budeš muset chodit do Polska. Protože tady bude hranice," podpatkem, rozbitým na evropských cestách i necestách, znovu obtáhl a prohloubil křížek, jakoby ho tím stvrdil na věky věků.

A Ivaniuk se díval na uniformy, které se tu v posledních letech točily stejně náhodně, jako sklíčka v kaleidoskopu. Sklíčka se vždy složila v nikterak náhodné problémy.

"Unavili jste se?" Odložil kosu. "Asi máte hlad?"

"Jasně, a jak. Sovětský voják má vždycky hlad," narušil mladičký vojín přísnou hierarchii, aby dal najevo okamžitou připravenost k pohoštění. Kapitán zle pohlédl na toho hlupáka. Na rty se mu drala frontová, chlapská nadávka ohledně skromného obsahu vojenských žaludků. Přesto i jeho, kapitánský, odmítl obecně uznávané vojenské řády, a zakručel v ozvěně zanedbané snídaně. A kapitán nešťastně mávl rukou:

"Něco bychom si dali, proč ne."

Politikové a diplomati, zasedající u kulatých stolů v grandiózních kabinetech, skládají blyštivé mozaiky z tisíců pohledů a gest, vyměňují si prázdná slova anebo nehybně sedí v moudrém mlčení. Přesvědčeni o své nesmrtelnosti, hrajíce věčné šachy, ignorují čas. Prostý člověk jde za svými cíli prostým způsobem. Postaví pod hruškou dubový stůl, pozve hosty, dá na stůl půldruhalitrovou láhev se zmuchlanými novinami místo zátky. Prostý člověk zná cenu času, a aby ho zbytečně neztrácel, řekne ženě: "Soňo, přines něco na stůl." Žena v komoře najde pořádný kus slaniny, během chvilky roztopí pec, a začne v kuchyni na pánvi chystat omeletu.

"A co třeba..." modrozelená láhev v Ivaniukově ruce se opět přiblížila ke sklence. Díval se kapitánovi do očí a cosi přežvykoval...snad slovo, snad kus špeku..."A co třeba popojet s tou hranicí trošku stranou?"

"Jak stranou? Kam?"

"No třeba jen sto kroků. Pro Sajuz to není víc, než pro psa moucha. Někde támhle by mohla být, za Saŭčukovou stodolou..."

"To je zcela vyloučeno," kapitán vyprázdnil skleničku, zajedl omeletou, spravil si chuť škvarkem a rukávem si otřel rty. "Vyloučeno!" zopakoval. "Sám báťuška Stalin ji určil. A jeho slovo nezruší ani tankový pluk."

Ale Ivaniuk, neobeznámený se skutečnými zákony velkého světa, věřil, že podle obecných řádů a pravidel, jež jsou psány perem lidského soucitu a upřímnosti, je každému, dokonce i tomuhle kapitánu, dovoleno měnit osudy k lepšímu bez souhlasu generálů a jiných vysoce postavených. A proto modrozelené baňaté láhve vykukovaly ze všech stran. Útočily jednou z levého křídla, podruhé z pravého, kráčely středem. Nažloutlé kousky slaniny dopadaly na stůl, aby vybuchovaly jako šrapnely, aby se rozpadaly na drobné chutné střepiny. Kapitán cítil, že mu svěřený kousek hranice vyklouzává z rukou. Z posledních sil se snažil vzpamatovat pod spalujícími salvami, zapíral se rukama o dubový bunkr stolu, a stále ještě bránil pozice:

"Nejde to. Hranice je hranice."

A tehdy Ivaniuk ze svých tajných muničních skladů vykouzlil poslední argument. Pomalinku, vznešeně, jako mohutný T-34, přistála na stole břichatá bečka medu. Zastavila se, zalícila, a zlatým, sladkým jazykem šlehla směrem k obráncům polsko - sovětské hranice.

První se vzdal kapitán. Po něm staršina. Nakonec své velitele následovali i řadoví vojíni, kterým bylo, upřímně řečeno, všechno jedno - ať si velitelé dělají co chtějí, jen aby neskončilo nečekané pohoštění.

Příčinou kapitulace bývá nejčastěji strach. Obyčejná nostalgie po slunci, které zítra vyjde bez nás, lítost, vyvolaná vzpomínkou na ženy, které se budou usmívat na jiné, bodavá myšlenka na vnuky, kteří v neděli ráno nepřijdou pro sladkosti nebo pro pohlazení. Ale v lidském životě bývají i neobvyklé chvíle, kdy se kapitulace rodí z odvahy. Zdroje lidské odvahy bývají různé. Jedni je sají z mateřského mléka, druzí z žitné samohonky. Člověk, který načerpá smělost, může změnit svět a překročit jakékoliv hranice.

"K čertu s tebou, dědku. Za Saŭčukovou stodolou, říkáš? No co, šoupneme hranici tam. Sajuz je veliký, a báťuška daleko, nic se k němu nedonese."

Zanedlouho už celé družstvo za Saŭčukovou stodolou svorně zvracelo špek smíchaný s medem. Na místo, označené obsahem svých žaludků, vojáci zatloukli hraniční sloup.

V noci měl kapitán strašné sny. Z mraků padaly bílo-červené a červeno-zelené pohraniční sloupy. Změnily se na vojáčky, a postavily se do útvaru, stal se z nich trestný oddíl. "Pal!" ...hlas neviditelného velitele plynule přešel do ozvěny výstřelů.

Na úsvitu se vzbudil. Jeho zrak obletěl stěny místnosti. Vedle, na podlaze, leželi vojáci - unaveni včerejším dnem a večeří. "Jasně...jsme přece u Ivaniuka," blesklo mu hlavou. Z ikony na kapitána hleděl Kristus. V polosvětle brzkého rána se Kristovy oči dívaly vážným, zamyšleným pohledem Josifa Visarionoviče.

"Všechno víme, všechno vidíme," říkaly ty oči. A ze čtyř koutů světnice vylézal strach. Ovíjel kapitána, sedal mu na hruď, tlačil mu kolenem na žaludek, snažil se mu vymáčknout duši co nejvýš, až k hrdlu. Kapitán zavřel oči, potom je opět otevřel, pohlédl na ikonu a uviděl tam ne už vážný Visarionovičův pohled, ale laskavý, modrooký úsměv starého Ivaniuka.

"Jsi pašák, kluku. Dodržel jsi slib," - světnice se naplnila modrookým šepotem. Kapitán nacházel v těch modrých očích cosi známého. Zatím nevěděl co, ale myšlenky bezděky zalétly do rodných míst. "Táta...takové oči má můj táta. Přesně."

"Všechno víme, všechno vidíme," hlasy se navzájem přerušovaly, a kapitán si vzpomněl na boje u Varšavy, a na všechny ty bomby a granáty, které černými nitěmi svazují život smrt do jednoho uzlu. Pomyslel i na kulky, co prolétávaly kolem a snad poprvé zalitoval, že ho všechny minuly...

U snídaně kapitán promluvil:

"Chlapci...víte, musíme přece jen vrátit hranici zpátky..."

"Co? zpátky?" modré Ivaniukovy oči se slily s bledou modří demižónu, přineseného k definitivnímu zabezpečení včerejšího vítězství v nepatrné válce o nepatrné území.

"No, zatím zpátky. Za týden musím do Moskvy, tam si o tom promluvím, poprosím. Stalin je člověk, ne vlk, nerozzlobí se." kapitán si sám nebyl jistý, zda tomu věří, a při myšlence na setkání s nejdůležitějším člověkem na světě se mu srdce rozbušilo v rytmu šíleného pochodu. Ale od bledě modrých, otcovsky známých Ivaniukových očí také nebylo kam utéct. Ve snaze odložit problém, ukrýt se před ním do té nejsamozřejmější a nejbezpečnější polohy vědomí, řekl:

"A teď nalij. Ta tvoje samohonka je výborná, starej..."

To bylo před týdnem. A teď, vypjatý v pozoru před generalisimem, kapitán opakuje:

"V Apace mají moc dobrou samohonku. Je silná. Spaluje. A jinak nic. Může být v Sajuzu...ta vesnice...nebo nemusí..."

"Hm. Tak dobrá samohonka, říkáš. Lepší, než cinandalské víno ?" Josif Visarionovič se usmívá, a rozpomíná se na malou vinárnu v městečku Cinandali. Založil ji Alaksandr Čavčavadze, syn prvního gruzínského vyslance v carském Sankt Petěrburgu.

S vínem Cinandali se svět seznámil roku 1894. Otevřel ústa, ochutnal, a tu chuť již nikdy nezapomněl. A mladý Soso zrovna začal navštěvovat duchovní seminář, který svým způsobem otvíral cestu do temných sklepů místních otců. Tam byly skryty sudy, plné delikátního bílého Napareuli, suchého Mukuzani, červeného, jako horalova krev, a ta nejtajnější zákoutí tajila před drzými pohledy zlaté víno ze šťavnatých hroznů Rkaciteli uzrálých pod gruzínským sluncem - Cinandali. A Sosovy oči již tehdy byly bystré a pronikavé.

Kvůli tomu Cinandali nedokončil duchovní seminář. Ale nelitoval. Místo neproduktivního mávání kropáčem mohl s tužko a pravítkem v rukou dělit svět na svůj a cizí. Přikládal pravítko k veliké mapě Evropy, a tužkou zakresloval dlouhé hranice: "Tohle nám, tohle vám!". Zasnuboval národy, dával jim nová jména, a když se někdo vzpíral, bez dlouhých cavyků ho posílal postrkem na onen svět. A byla mu jeho práce mila a sedla mu o mnoho lépe než tradiční sňatky, křtiny, a pohřby. Asi proto považoval Cinandali za tu nejlepší věc na světě.

A samohonku Josif Visarionovič rád neměl.

Tak třeba právě teď - přikládá dýmku k mapě, snad i zamířil právě na doškovou střechu stodoly Uladzimira Ivaniuka, a snad na domek Siamiona Lašuka, jež se přikrčila na protější straně ulice? Do pravé ruky bere tužku. Ještě jednou se zahledí na kapitána Žluktova, ještě jednou se pousměje. "No, je mi to ale vtipálek. Prý tam mají dobrou samohonku. Ať si ji soudruzi Poláci nechají. My máme vlastních odborníků dost. " A kreslí tužkou čáru kolem hlavičky dýmky, naplněné tabákem, míjí Vojnaŭku, kterou zanechává na polské straně, cikcak se blíží na východ, vynechává nádvoří zámku pana Drahabyckého, přičemž zabírá pro Sovětský svaz zámeckou zahradu a hospodářské budovy. Rozsekne napůl Bobinku, hned za Klakavem se vrací do bělověžského pralesa. Jakoby se zařízl do kusu slaniny, odděluje dlouhy, dubově zelený kousek a sune ho na západ. Jako by jím chtěl zajíst skleničku apacké samohonky.

Kdyby v létě 1945 mohli lidé mezi sebou komunikovat telepaticky, informace od kapitána Žluktova by z velikého kremelského kabinetu šla v první řadě ke starému Ivaniukovi. "Vidíš, strejčku," zpravoval by mu kapitán. "Máš, cos chtěl, hranice bude za Saučukovou stodolou." A Ivaniuk by hned zahodil kladivo a sekeru, a  z doškové střechy by vesele skočil do vysoké trávy.

Ale v roce 1945 se všechny informace, dokonce i informace prvořadého významu, předávaly jen telefonními dráty, nebo éterickými cestičkami rádiodepeší, nebo pomocí unavených adjutantů. A starý Ivaniuk zůstal tam, kde byl.

Seděl na došcích a sdíral slámu z kůlů na krovu. A když poslední snop dopadl na zem, chopil se sekery, a začal bourat celou dřevěnou stavbu. Díval se přitom na dvorek, a na hraniční sloup, který smutně trčel na půl cesty mezi domem a stodolou.

A pak se Ivaniuk podíval na západ. V sousedství vesnice Pahulanka ležely rozlehlé louky. Teď se tam pásly krávy, ale zítra nebo pozítří se tam objeví jeho dům. Jen to chce pořádně se do toho pustit, všechno rozebrat, až do základů, a potom posunout tři sta metrů od polsko-sovětské hranice a opět postavit zdi, krov, střechu.

Na druhé straně ulice jako odpověď Ivaniukovi bušilo kladivo Siamiona Lašuka. Lašuk rozebral stodolu a také se díval na západ, na louky kolem Pahulanky.

Za měsíc, když dorazí z Moskvy dobrá zpráva, Lašuk i Ivaniuk přesunou své domky opět na jejich staré místo, a hranice se kolem proplazí v podobě písečného pásu, lemovaného ostnatým drátem, zajistí se tajným systémem elektrosignalizace a zavládne tu navždy ticho, a jen občas, v noci, když se jí divočák nebo jelen dotknou ocasem v projevu nerozumné zvědavosti, dá o sobě vědět náhle vystřelenými světlicemi.

Michal Andrasiuk: Hranice, překlad Miroslav Tomek